Stránka:BASS, Eduard - Případ čísla 128 a jiné historky.djvu/124

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Ne, je to drzý člověk! Tamhle stojí — zrovna na rohu! A dokonce smeká a usmívá se!

Martička sotva poděkuje na pozdrav.

„Pane Kalousku, nemyslete si, že jdu na rande. Nechci s vámi nic mít. Neříkám, že bych se s vámi nemohla bavit. Ale co jste si včera dovolil, to byl skandál.“

Kalousek brumlá nějakou omluvu a prosí, aby ji směl doprovodit.

„Dobrá, abyste neřekl. Ale slibte mi rukoudáním, že se to už nestane!“

Kalousek jí na to podal ruku.

„Dejte mi ještě čestné slovo!“

Kalousek dal čestné slovo.

„Přísahejte, že je to tak!“

Kalousek přísahal, že je to tak.

„Řekněte ještě na mou duši!“

Kalousek řekl „na mou duši“.

Martička tedy dovolila, aby se s ní šel projít.

O desáté hodině se přihnala domů zase všechna vyjevená.

Kalousek zrušil slovo, podání ruky, přísahu i dušování!


Dva měsíce chodila již Martička s Jiříkem Kalouskem a on se nepolepšil. Naopak, byl každým dnem divočejší a divočejší. Martička se chvěla v jeho objetích a vracela se domů rozčilená, nervosní, nesvá. V noci nespala a když usnula, objevil se zase Kalousek a jeho vášnivé polibky. Probouzela se unavená, práce v kanceláři jí nešla od ruky, dělala chyby a šéf ji začal plísnit, že se kolikráte rozplakala. Tak se nějak cítila opuštěnou ve světě, nikdo jí nepomohl v těžkém životě. Jediný Kalousek s ní laskavě a mile hovořil o jejím kancelářském trápení, ale pak si zase za