Pronesl to vítězně jako největší triumf.
„Dobrá, o tom nepochybuji. Ale co děláte?“
„Bydlím!“
Tvářil jsem se asi trochu netrpělivě, neboť mi rychle stiskl ruku a prohodil:
„Jen se nezlobte! Prosím, to ne! Všechno vám vypovím. Jste přece dobrodinec, ne? Nu tož tedy! Všechno jste ráčil spískati sám. Pamatujete se na tu noc? „Z každé situace možno něco vytlouci.“ Řekl jste to nebo ne? Řekl. Jak povídám: dobrodinec. Začal jsem vytloukat situaci. Vytloukl jsem stodvanáct kilo živé váhy. Dost, co? Přiťukneme si, pane. To je přírodní víno, pane, žádná přírodní limonáda. Tedy abych snad začal, co? Neměl jsem bytu. Jiní měli. A veliké. Větší, než zákon dovoloval. Řekl jste, abych přemýšlel. Dobrá. Myslím. Myslím den, myslím dva. Paní Kornoutová při tom mluví. Ale já myslím. Zákon. Byty. Zabírání. Měl jsem přece známé, ne? A zámožné známé. Býval jsem přece továrník. Třebas jen limonád. Navštěvoval jsem je. Podporovali starého známého. Ten deset korun a ten padesát. Viděl jsem byty. Veliké. Tři lidi, šest pokojů. A teď zákon o zabírání. Choulostivá věc, pane, co? Přijdou, nastěhují. Třebas provazolezce s dětmi. Představte si to. Natáhne v saloně provaz a prochází se u stropu, aby nezapomněl svoje řemeslo. A dole milostivá paní přijímá návštěvy. Dámy se sejdou na kafíčko a nahoře se učí dětičky balancovat. Holčičce uklouzne nožička a bác — rovnou do krémového dortíku. Ošklivá věc, co? Ptám se: co je lepší, provazolezec nebo továrník limonád? Aha! Tu to máme! Jenomže továrník limonád nejde jen tak! Tichý, jemný, vzdělaný a skromný podnájemník je vzácná věc, co? Lidé se přeplácejí. Našinec diktuje. Byt, stravu, odložené šaty. A něco do kapsy. Idea, co? Využil jsem zkrátka dobrodiní zákona. Podnájemník profesionál.“
