sjezd. Profesor v rozčilení a starostech o výsledek své práce propustil ho na dvě hodiny. Leč ty minuly a pacient se nevracel.
Na třetím oddělení zavládlo horečné zděšení. Sluhové, opatrovníci, maséři, medici, asistenti, vše se rozběhlo po městě hledati číslo 128. Jeden po druhém se vraceli s prázdnou.
O šesté hodině telefonovala záchranná stanice, že veze těžce zraněného muže. Nevysvětlitelnou náhodou dostal se pod vlečňák rozjeté tramvaje.
Trpké tušení pojalo profesora Kohna. Nemýlil se…
Přivezli číslo 128, přivezli je mrtvé. Lebka byla příšerně rozmačkána. Primář si odlehčil jen tichým zaklením, když spatřil, že rám vozu úplně rozdrtil jeho chloubu a radost, kostěný výrůstek Minotaurus Kohni. Stěží se udržel, aby mu jen v duchu vynadal „trepanovaných idiotů“; a vzhledem k ztracenému triumfu bylo mu jen malou útěchou, že v kapsách čísla 128 nalezen byl zástavní lístek na zlatý chronometr.
Akta případu čísla 128 byla uzavřena.
A když vyjížděli s černou truhlou ze vrat, zakýval profesor Kohn v okně hlavou a prohodil sekundáři Taubelesovi:
„Mluvte si co chcete, jsem přesvědčen, že spáchal sebevraždu. Ze zlomyslnosti. Je to podivně zarputilý lid! Nežli by pomohl naší vědě k triumfu, raději si dá rozbiti lebku!“
Ale ať už tomu bylo jakkoliv, fakt je, že profesor Kohn nemohl jeti na kongres se svým „trepanovaným idiotem“; místo něho musel se spokojiti pouze sekundářem Taubelesem, aby mu dosvědčil existenci výrůstku Minotaurus Kohni.
