hned zase podobala se jeho řeč tichému větříčku anebo úrodnému déšti.
Z úst jeho sypala se výmluvná slova jako voda z konve. Oči, tvář, ruce, vůbec každá žilka byla řečníkem ku shromážděným dítkám.
Co ale jim vypravoval náš tatínek?
Rozumí se, že krásné, bohumilé toliko věci.
Hned jim vykládal o Bohu a Jeho lásce k nám, hned zase o Ježíšku, této vtělené lásce Boží. Jindy zase mluvíval o poslušnosti dítek k rodičům. Tu obzláště dokládal, že poslušnost je Pánu Bohu milejší, nežli oběť; že poslušné děti u velikém jsou zalíbení u Pána, že mají zaslíbení převzácné odměny. A aby jim to jako v nějakém představil obraze, uváděl jim příklady hned o Josefu Egyptském hned o Tobiáši. Nejraději ale poukazoval vždycky na kříž spasitele světa a říkával: „Tuhle děti! máte vzor a nejvýbornější příklad poslušnosti dítek k rodičům.“ —
Než jedna věc na něm nelíbila se poněkud poslůchačům jeho. Starší synové a dcery řikávali, že prý to „podivínství našeho tatinka“. Povážlivější ale a rozmuější museli vždycky v srdci svém zalkáti, kdykoliv si na toto „podivínství“ zpoměli.
Od nějakého totiž času míval v obyčeji, kdykoliv napomínal anebo povzbuzoval domácí svou čeleď, že po každé domluvě onou památnou skončoval větou: „Bděte, nebť hodina nejistá!«
