minul, mohl jak náleží poznati, co se tuto vlastně bylo stalo.
Vidí zde nejstaršího syna svého co obět smrti, kteréhož před několika hodinami v úplném zdraví od sebe propouštěl. Vidí zde mrtvolu milého svého dítěte, kteréž stati se mělo berlou stáří jeho.
„Ach Bohumile můj!“ pravil otec stoje u jeho těla, „mimo nadání zavítal anděl smrti do domu našeho. Mimo nadání zachvátila tě náhlá smrť! — — Takto uskutečnila se moje předtucha, kteráž vždy znepokojovala srdce mé, že hodina — nejistá“ —
I zaplakal hořce.
Lékaři ohledali mrtvolu a pravili, že ho mrtvice právě na srdce ranila. Smrť prý byla nevyhnutelná.
Dobře, že činil pokání. Doufáme v milého Boha, že jeho duši přijal na milosť.
Vystrojen pěkný pohřeb. Družiček, každá opatřená velikou svící s květinou, bylo asi 50. Hudba hrála pochod smutečny. A když odzvonili hrany a tatínek, bratří a sestry na rakev jeho vpuštěnou v tmavý hrob nasypali trochu hlíny, davše Bohumilu „S Bohem“: tu slouženo zaň slavné Requiem v chrámě Křížovském.
Milé děti! ježto tato slova čtete, pomodlete se i vy za jeho duši aspoň jeden Otčenáš!
