Alena (podá Janovi plášť). Milosti — Už je tu —
Král. Nezmylte se — jako prve — Ej — toť milý kulíšek!
Purkrabí, předešlí.
Purk. (kyne pacholkům zbrojným, aby zůstali opodál shlédnuv Jana a krále.) A už dva? A tam třetí! Tak daleko ji čert zapálil?
Král. (k Aleně). Podej zbraň Jeho Milosti.
Alena (kloníc se podává kuši Janovi). Račiž, Královská Milosti.
Purk. Král? Ten? Ten to tedy byl!
Jan. Přijdu lovit.
Purk. (postoupí). Rač prominout, Královská Milosti. (Kloní se Janovi.) Mám nařízeno — jsemť purkrabí z Jívny — Daniel z Mrákotína — abys ráčil se mnou. (Ke králi.) A ty — snad z družiny Jeho Milosti?
Král. Jsem student z Rakovníka.
Purk. Tak to tys — prve zpíval z lesa a pak u dubů —
Jan (rychle). Nech ho —
Král (vesele). Jen ať poví, co u dubů —
Purk. (trna). On — se ještě směje — a líbali se tam!
Král (rychle). Kdo?
Purk. Ty — ty — a tu ta —
Jan. Není pravda.
Král (vida rozpaky jeho i Aleniny). I je — Milosti — viď Alenko —
Jan (k Aleně). Uloupil ti políbení?
Alena. — Ano — uloupil.
Purk. Ona se sama přiznává.
Král. A co ještě, povídej.