Jan (k apotečníkovi). Ty seď!
Apoteč. Tak — sedám — Královská Milosti — (Sedne.)
Jan (tajně k Aleně). Ať zví. (Ke králi.) A ten purkrabí —
Král. Co je s ním pořád?
Jan. Ten — Alence — hrozil pokutnou kolébkou —
Král. Tou potupnou? Na níž helmbrechtné panny houpali? A proč?
Alena. Žeť — žeť prý sama chodím — do Rakovníka.
Král. Tu — za studentem (směje se). To přec není pravda, vidím sám — A víc nic?
Alena (slabě zkřikne). Tu jde! — A s pacholky — (Hledí do předu v pravo.) To pro Tebe, Milosti — Rač tudy (ukazuje k dubům). Času dost —
Apoteč. (mumlaje). A času dost — dost času —
Král (prudce). Já prchat? Zůstanu a nepůjdu s tím —
Alena. Milosti, mistr Purkart nařizoval purkrabímu, aby ve jméno Jeho Milosti císaře Tebe vyzval, to že neodepřeš —
Král. Tak si mistr tvrdě umínil? (Vzdorně a prudce.) A zrovna ne — Nezvede se mu — já budu lovit a neprchnu — a on — (náhle a živě) počkej — m. Purkart bude míti také lov — haha — a ten váš purkrabí — také. (K Aleně.) Nezná mne —
Alena. Nikdy Tvé Milosti neviděl.
Král (k Janovi). Tak půjdeš za mne.
Jan. Já?! A Alenka?
Král. Tať tu zůstane se svým studentem, jak sluší — Ej — toť věc veselá, toť se mně líbí — Mistře Purkarte! (K Janovi.) Vezmi plášť — rychle —
Jan. Opravdu, Milosti?
Král. Jen na chvíli — a nedaleko — jen do hradské brány — Rychle — (K Aleně.) Pomoz —