Král. Toho až zítra. — Ale ty, Alenko, žasnu, tys jako nevěsta. — A myslíš na někoho, mluvíš o něm, zpíváš —
Alena. Jak bych zpívala! A Milosti, nového purkrabí máme na Jívně, od jara —
Král. Je-li lovec jako nebožtík?
Alena. To ne, Milosti, je starý a hrubě nerudný —
Král. A ty raději mladého?
Alena (se po dubech ohlédne).
Král. Je jako na trní — (Sedne si schválně na lavičku a skládá toul, roh, kuši i oštěp.)
Alena (tajně). Ah —
Král. Anis mně ruky nepodala. (Podává jí pravici.)
Alena (rozpačitě mu podává ruku). Jak bych já —
Král (drže jí ruku, hledí na ni usmívavě, pak náhle). Ej, prstýnek!
Alena (vyvine rychle pravici z jeho).
Král (směje se chytne ji levou). To na téhle. — Ukaž. — Tak od koho —
Alena. Ale Milosti — kdyby m. Purkart —
Král (pustí prudce její ruku). Ten klopýtá o kořeny. A já tu zůstanu. (Mírněji.) Mám žízeň. (Vida, že se Alena zarazila, s úsměvem.) Dáš-li mně trochu medoviny?
Alena (ochotně). Už jdu, Milosti. (Odcházejíc po dubech se ohlédne.) Odešel-li opravdu? (Do stavení.)
Král. Ty duby! O ty má strach. Hle, Alenka, o níž se mi zdávalo, na niž jsem se těšíval, která by pro mne bývala se skály skočila — jak je nevěrná. Koho má? Sama nevyzná. (Vstane, ohlédne se po stavení, pak zamíří k dubům.)
Alena (volá na prahu). Milosti, kam ráčíš medovinu, do jizby —
Král (se směje). I jen sem — Ale zvědět musím!
Alena (se džbánem a dřevěnou číší).
Král. Zdálo se mně, že tam za duby něco —