tak ticho, ani psí hlas — (Naslouchá.) Že by juž spali? (Vejde pod přístřešek.) Jíro! (Chopí se dveří a když povolí vejde.)
Alena, Jan, pak král.
Alena (z pod dubů obrácená do lesa, živě). Ne, to ne. Jen ty pojď sem. Teď je tu jisto. Lékovník zavřen.
Jan (vyjde za ní). Pořád mně prcháš a jen tě shlédnu — počkej — (Vztahuje po ní ruce.)
Králův (hlas z myslivny). Jíro! Aleno! Maří!
Alena (vykřikne). Toť král!
Jan. Přesvědčím se —
Alena. Ne, počkej —
Král (vnitř). Aleno! Alenko!
Alena. Je to on! Král! A přišel k nám!
Jan. Ej, to je radosti! A tebe volá (štiplavě). Mám-li zas jíti?
Alena (nerozumějíc mu). Prosím tebe, jen na chvílečku.
Jan. Ty se tak těšíš.
Alena. Tři léta jsem ho neviděla, a on byl tak hodný (něžně). Ale jdi, prosím tě, co by si pomyslil.
Jan. Tak?
Král (s kuší, s toulem, s rohem i s oštěpem stane nepozorován na prahu. Spatřiv Alenu s Janem, opatrně je pozoruje.)
Alena. Král se dlouho nezdrží, chvátáť lovit, a pak — (Vede Jana k dubům.)
Jan (ustupuje). A král nejprve sem — teď — a tebe jen volá, a ty mne pryč ženeš. —
Alena (pochopivši, živě). Ale Jene!
Jan. Vážil jsem takovou cestu, a ty teď. —
Alena. Tak přece slyš! Jen na chvílečku.
Jan. Nebudu překážet! (Vytrhne se a za duby.)
