Alena (ho pleskne přes ruku). A já bych řekla: Mil. král., je pozdě, rač jíti spat! (Ukáže na komoru; sama se po dubech ohlédne naslouchajíc.)
Apoteč. Spat? Teď? Tento večer? Jeť tak líbezně, jako by se člověk napil pivoňkové vody z listu i z kořene, jež srdce posiluje. Krev mladne, srdce mladne — Ten večer zrovna k milosti zapaluje (vzdychne a blíží se roztouženě k Aleně), a to u tebe, mé kvítečko —
Jako fenix oheň nítí,
tu kdež chce svou mladosť vzíti —
Alena (se směje). Co to mluvíš?!
Apoteč. Ej — staré rytmy jdou mi na jazyk, nevím ani jak —
Jako fenix — v ohniť vzhoří —
eh — (nevěda hned dále) v ohni vzhoří (rychle)
v silné moci.
Taktéž můj kvítek žádoucí.
Alena. Dědek bláznivý! (Je jí to k smíchu i k zlosti, ohlédne se po dubech.) Jdi raději spat —
Apoteč. Jsem lékovník — a hle — sám nemohu zdráv býti. Jako by víno —
Alena (rychle). Máš-li ještě jaké.
Apoteč. (přeochotně). Mám, mám. Chceš-li teď.
Alena (usmívajíc se kyne hlavou).
Apoteč Ah mé utěšení, ty bys chtěla! A my budeme pít, spolu pít! Tu při měsíčku. — Už běžím! (Chvatně vstupuje do komory.)
Alena (jde za ním).
Apoteč. (se u prahu zastaví, hlavu po Aleně otočí, milostně se usmívaje). Spolu!
Alena (ho v tom vstrčí do komory, přirazí dvéře, zavře na petlici a kolíkem).
Apoteč. (vnitř). Počkej — co děláš, kvítečku! (Klepe.)
