M. Purk. (pohledí s Dobroničky přísně na Jíru). Zdá se mně. (Aby zakryl rozpaky, nevěda na čem je). Jistěť není král daleko. Tedy do lesa. (K Jírovi.) Ale já ti pomohu. Půjdeme na loviště, kam jste nejčastěji chodívali —
Jíra (nemile dojat). Však se ho sprostím.
Apoteč. (k m. Purkartovi.) A já doctissime — rač se mne ujati —
M. Purk. Zůstaň tu s pokojem (polonahlas). Custodias hanc puellam! Dobře ji hlídej!
Jíra (současně Aleně také tak). Kdyby král přišel — jak řekl — pod Havlovy buky, dej znamení, a toho dědka hlídej!
M. Purk. Pojďme!
Jíra. Rač poroučeti.
Dobron. A já myslil — že tu král bude! (Odejdou se zbrojným pacholkem do lesa v pozadí.)
Alena, apotečník.
Apoteč. (vydechne si). Ach — to bylo hluku, to bylo hlasů! Ještě mám v kříži —
Alena. To království?
Apoteč. Ach, kvítečku, já byl na chvíli králem!
Alena. A mladým králem, a také ti to slušelo.
Apoteč. (blíží se, usmívavě, sladce). Jen se směj, můj přesladký kořínku. Kdybych byl králem — (Pohladí ji stařecky žádostivě po rameni a zase ustoupí, milostných oči s ní nespouštěje.)
Alena. Kdybys byl králem —
Apoteč. Kdybych byl králem (přistupuje zas zamilovaně), tak bych mé lilium — takhle (vezme ji za bradu).
