Maří, purkrabí.
Maří (chtějíc na levo, shlédne purkrabího). Sv. Maří, a hned ten zas!
Purkrabí (v tmavé sukni, hustých, šedých vlasů, takého obočí. Zpod něho hledí slídivé oči. Je vrásčitý, bez vousů, pleti žlutavé. Vyjde z předu v pravo jako prve Margreta). Moji pacholci zbrojní tudy ještě nešli od Bělče?
Maří. Neviděla jsem pane purkrabí.
Purkrabí. Polesný doma?
Maří. Před chvílí odešel do lesa.
Purkrabí. Vyhánět mé stádo a střílet psy — ale — řekni mu — žeť bylo včera naposled. A kam ty —
Maří. Mám na paloučku u potoka plátno —
Purkrabí. Stržíš za ně. Ukládáš —
Maří. Ukládám, ale jen to plátno, Aleně neteři.
Purkrabí. A ještě jí kmentu přikoupíš, toť se ví. A ona v Bělči v kole —
Maří. Ne, je v lese.
Purkrabí. V lese pobíhat, a stará robotí —
Maří. Jaká robota! A mladým musí člověk něco přát.
Purkrabí. Přát, přát a kazit! To pak arci odvykají dílu a mají samé bláznové myšlénky a marnosť a shánějí kratochvíle.
Maří. Ale pane purkrabí: všichni časové svůj čas mají, a mládí je veselé. Toť jeho právo a my staří mu ho nevezmeme. Byliť jsme také mladí.
Purkrabí. Ale tohle se nedálo, co tohoto nynějšího času. Teď ďábel panuje. A zvláště tu, v této krajině. Za toho půl léta — ani ne — co jsem přehlédl! Té
