24. Mořský car a moudrá Vasilisa.
Našel sedlák rži a Pán Bůh mu dal tolik úrody, že ji sotva s pole sklidil. Posvážel snopy domů, vymlátil a nasypal zrním plničkou sýpku; nasypal a myslí: „Nyní budu žíti a se dobře míti!“ Naučila se choditi k sedlákovi na sýpku myš a vrabec; přicházejí tam každý boží den třeba pětkrát, najedí se a jdou nazpátek: myš šustne do své díry a vrabec frnkne do svého hnízda. Žili spolu tak přátelsky celá tři léta; snědli všecko zrno, v truhle zůstala troška, tak s čtvrtku, ne více. Myš vidí, že zásoba dochází, i počne přemítati, jak by vrabce ošidila a všecko ostatní zrní sama dostala. A přišla na tento nápad: sebrala se za tmavé noci, prohryzla v podlaze velikou díru a spustila pod podlahu všecku rež do jednoho zrnka. Ráno přilítá vrabec na sýpku, zachtělo se mu posnídati; podíval se — nikde nic! Vyletěl chudák hladový a myslí si: „Napálila mě zatracená! Poletím já, dobrý jonák, k jejich carovi ke lvu, postěžuju si na myš — at nás rozsoudí dle pravdy!“ Sebral se a letěl ke lvu. „Lve, care zvířat! žaluje mu vrabec: žil jsem s tvým zvířetem, myší zubatou; celá tři léta jsme se krmili z jedné truhly a nebylo mezi námi žádné hádky. Ale když zásoba docházela, chytila se úskoků; prohryzla v truhle díru, spustila všecko zrno pod podlahu k sobě a mě chudáka nechala hladem. Rozsuď nás podle pravdy, jestli nerozsoudíš, poletím na soud k svému caru orlovi.“ — Nu, leť s Bohem! řekl lev. Vrabec letěl s žalobou k orlu, pověděl mu všecku svou křivdu, jak myš kradla a jak jí lev shovívá. Car orel se tehdy velice rozhněval a vypravil ihned ke lvovi lehkého běhouna: přijdi zítra se svým zvířecím vojskem na to a to pole a já seberu všecko ptactvo a svedu s tebou bitvu. Není jinak, car lev poslal veřejně hlásati, na vojnu zvířata volati. Sebralo se jich množství nesčíslné a jak přišli v širé pole — letí na ně orel se vším svým křídlatým vojskem — zrovna jako nebeské mračno. Počala se veliká bitva. — Bili se tři hodiny a tři minuty; zvítězil car orel, pokryl celé pole
