co?“ — „Nekoupil, strýčku!“ „Na, tu máš ještě sto.“ Nazejtří šel Ivan na náměstí i potkal ho tentýž stařeček: „Pozdrav pán Bůh, dobrý člověče!“ — Dejž to pán Bůh, boží stařečku! odpovídá Ivan; dívá se stařečkovi přímo do očí, ale nemůže ho poznati. Co bylo včera, stalo se dnes zase. Ivan pozbyl i druhou stovku. Třetího dne dostal od strýčka ještě stovku a opět potkal starce; stařec vzal od něho peníze, přivedl ho k zlatě mříží: „Hle, povídá, tu je moje zboží — krásná dívka; vezmi ji za ruku a zaveď domů.“ Kupecký syn se rozmýšlel: „Můj osud je už takový!“ vzal dívku a vedl s sebou. Vyptává se jí cestou: „Pověz, krásná dívko, jakého jsi rodu, jakého pokolení? — Ja jsem královská dcera a říkají mně Nastasja Krásná; je tomu deset let, co mě pustili tatínek a maminka na procházku k řece; na vodě jsem uviděla loďku a jenom jsem sedla na loďku - jela se mnou tak rychle, že mně za pět minut břehy s očí zmizely; loďka mě přinesla k zeleně zahradě, tu mě posadil stařec za zlatou mříž a tam jsem žila, až jsi mě vykoupil. „Jak se nyní okážu strýčkovi? táže se Ivan kupecký syn; tři sta rublů jsem pozbyl a zboží jsem nekoupil.“ — To nic nedělá, všecko se zpraví! odpověděla Nastasja Krásná; najděme si dříve příbytek. Najali si byt, ona ho uložila spat, a sama zasedla k práci a vyšila divotvorný koberec; ráno budí kupeckého syna: „Na, povídá, tu máš koberec! zanes ho na rynk; bude-li ho kdo kupovati, nebeř peněz, ale žádej, aby tě opil.“ Ivan kupecký syn tak také udělal, opil se, vyšel z hospody, upadl do špinavé kaluže; sběhlo se tu mnoho všelijakého lidu, dívají se na něho a smějí se: „Pěkný jonák! mohl by zrovna k oddavkám.“ — Pěkný — nepěkný, ale já povídám, že mě Nastasja Krásná na temeno políbí. „Nechvastej se tolik! povídá jeden bohatý kupec; ona na tebe ani nepohledne — jaký jsi zaneřáděný!“ Počali se hádati; kupec praví: „Založme se — chceš se založit o deset tisíc?“ — To bys tomu dal! když založit, tak o všecko jmění. „Nu, třeba — o všecko jmění. Sotva se domluvili, hle — tu jde Nastasja Krásná, zdvihla kupeckého
