Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/67

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


královnu Helenu: vrátil se s ní od oddavků a sedí za stolem. Ivan carovic vešel do komnaty a jak mile ho spatřila Helena Krásná, ihned vyskočila ze zástolí, počala ho líbati v ústa cukrová a zvolala: „To jest můj milý ženich Ivan carovic a ne ten zlosyn, který za stolem sedí!“ Tehdy car Vyslav Andronovic vstal s místa a počal se krásné královny Heleny vyptávati, co by znamenalo, o čem mluvila. Helena Krásná vypravovala mu všecku pravdu skutečnou, co a jak bylo: jak Ivan carovic dobyl jí, koně zlatohřivého a ptáka-ohniváka, jak ho starší bratři zabili spícího a jak ji strašili, aby mluvila, že to vše oni dobyli. Car Vyslav se velmi rozzlobil na Dimitrije a Vasilije carovice a vsadil je do žaláře; a Ivan carovic vzal si krásnou královnu Helenu a počal s ní žíti přátelsky, v lásce, takže jeden bez druhého ani chvilky býti nemohl.

Otištěna z lýkového vydání.[1]


20. Kůň, ubrus a růžek.

Byla jednou jedna stařena a měla syna hlupáka. Jednou našel hlupák tři hrachová zrna, vyšel za dědinu a zasel je tam. Když hrách vzešel, uviděl, že na něm sedí jeřáb a zobe. Hlupák se přikradl a chytil jeřába. „O, povídá, já tě zabiju!“ A jeřáb mu praví: „Ne, nezabíjej mne! já ti dám dárek.“ — Dej! řekl hlupák — a jeřáb mu dal koně řka: „Jestli se ti zachce peněz, řekni tomuto koni: stůj! a jak nabereš peněz, řekni: No!“ Hlupák vzal koně, posadil se na něho a řekl: stůj! kůň se rozsypal na stříbro. Hlupák se zachechtal; potom řekl: no! a stříbro se proměnilo v koně. Rozloučil se hlupák s jeřábem a zavedl koně domů, přivedl na dvůr a přímo k matce do jizby, přivedl a dává jí přísný rozkaz: „Maminko! neříkej: stůj! říkej: no!“ — a s tím odešel na hrách. Matka jeho byla dlouho na rozpacích: „Proč mně řekl taková slova?

  1. Rusky: lubočnoje (lýkové) vydání znamena hrubé a laciné dřevořezby z historie i ze života, pak knížky laciného vydání pro lid obecný, obsahující obyčejně pohádky a povídky, tedy asi tolik jako naše kroniky. (Dle písemné zprávy pr. Jos. Koláře v Praze).