Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/47

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


jako na moře hlídá. Najednou zdvihlo se mračno, vítr zahučel, moře se rozhoupalo — ze siného moře vychází saň, zdvihá se vzhůru. Carovna probudila Ivana vojenského syna; vstal, jenom na koně vyskočil a saň už letí: ty, Ivánku, proč sem přicházíš, vždyť je tu moje místo! Rozluč se nyní s bílým světem a lez rychle do mého jícnu — lehčeji ti bude! — Pleskáš, proklatá sani! nepohltíš — udávíš se! odpovídal bohatýr, obnažil svou ostrou šavli, rozehnal se, udeřil i srubnul sani všech dvanáct hlav; zdvihl šerý kamen, hlavy položil pod kamen, trup hodil do moře a sám vrátil se domů k stařeně, najedl se, napil se, lehl a prospal tři dni a tři noci. V tu dobu zavolal car rozvažeče vody: jdi, povídá, k moři, sebeř aspoň carovniny kostečky. Rozvažeč přijel k sinému moři, vidí — carovna jest živa, bez úrazu, posadil ji na vůz a zavezl do hustého lesa; zavezl do lesa a jal se brousiti nůž. Co chceš dělati? táže se carovna. Brousím nůž, chci tě zabiti. Carovna zaplakala: nezabíjej mne; já jsem ti nic zlého nendělala. — Řekni otci, že jsem tě od saně zbavil; tak se smiluju. Nebylo pomoci, přisvědčila. Přijela do paláce; car se zradoval a učinil toho rozvažeče vody plukovníkem. — Jak se probudil Ivan vojenský syn, zavolal stařenu, dává jí peněz a prosí: jdi, babičko, na rynk, kup čeho potřeba a poslouchej, co se mezi lidmi mluví, není-li co nového. Stařena sběhla na rynk, koupila různých potřeb, poslechla lidských pověstí, vrátila se nazpátky a vypravuje: v lidu je taková pověst: byl prý u našeho cara veliký oběd, seděli za stolem královici a vyslanci, bojaři a lidé znamenití; tehdy přiletěla do okna kalená střela a upadla prostřed sálu; k té střele bylo psaní přivázané od druhé saně dvanáctihlavé. Píše saň: „Jestli nepošleš ke mně prostřední carovnu, já tvoje carství ohněm spálím, popelem rozvěju. Nyní povezou ji ubohou k sinému moři, k šerému kamenu.“ Ivan vojenský syn ihned osedlal svého dobrého koně, sedl a jel k moři. Praví mu carovna: Proč jedeš, dobrý mládče? vždyť je na mně řada smrt přijímati, horoucí krev prolívati; a proč bys ty měl zahynouti? — Neboj se, krásná dívko! snad nás Bůh zachová. Sotva to dořekl, letí na něho lítá saň,