Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/43

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

bojarské a kupecké děti škádliti, ale oni — že už je toho dost. Nyní počali dodávati: tomu oko dolů, tomu ruku ven, tomu hlavu na stranu! Všem do jednoho vybili. Hned přiběhli strážní, svázali je dobré mládce a vsadili do žaláře. Přišla ta věc k samému caru, zavolal ty chlapce k sobě, vyptal se na všecko a kázal je vypustiti; nejsou, povídá, vinni; původce nech soudí Bůh! Vyrostli dva Ivani vojenské děti i prosí matku: „Maminko! nezůstalo po našem otci nějakých peněz? Když zůstalo, dej nám; půjdeme do města na trh, koupíme si po dobrém koni.“ Matka jim dala padesát rublů, po pětadvacíti bratru a přikazuje: Poslouchejte, dětičky! Když půjdete do města, pokloňte se každému, koho potkáte. — Dobře, maminko! Vypravili se bratři do města, přišli na koňský trh, hledí — mnoho koní, ale není z čeho vybrati, žádný se nehodí dobrým mládcům. Praví bratr bratru: Pojďme na druhý konec náměstí; hle, co se tam lidu hemží, síla veliká. Přišli tam, prodrali se — u dubových sloupů stojí dva hřebci, na železných řetězích přikovaní: jeden na šesti, druhý na dvanácti; rvou se koně s řetězů, kousají udidla, hrabou zemi kopytami. Nikdo nemůže k nim blízko přistoupiti. „Jaká bude cena tvým hřebcům?“ táže se hospodáře Ivan vojenský syn. — „Do toho, bratře, nestrkej nosu; to zboží není pro tebe, darmo se tázati.“ — To nemůžeš věděti, snad koupíme; musíme se jenom na zuby podívati. Hospodář se usmál: „Podívej se, nelituješ-li hlavy!“ Hned přistoupil jeden bratr k tomu hřebci, co byl na šesti řetězech přikován, a druhý bratr k tomu, co se držel na dvanácti řetězích. Počali se dívati na zuby — to to, hřebci se vzepjali a founí… Bratři udeřili je bambuskami po prsou — řetězy se rozletěly, hřebci na pět sáhů odskočili, vzhůru nohama popadali. „Hle — čím se chvastáš! my takových herek ani darmo nevezmem.“ Lid volá, diví se, jací silní bohatýři se ukázali. Hospodář div nepláče: hřebci jeho utekli za město a prohánějí se po širém poli; přistoupiti k nim netroufá, si nikdo, chytiti je nikomu nenapadá. Slitovali se nad hopodářem Ivani vojenské děti, vyšli v širé pole, křiknuli hlučným hlasem, mlá-