o něm lidé často vypravují i umínil si stůj co stůj, že ho navštíví. Vzal ranec na záda a šel. Šel, šel, pod lesem stojí železný zámek, dokola plot z lidských kostí, shora jsou napíchány lebky. Přichází k zámku. „Čeho si žádaš?“ — „Licha; hledám ho. „Licho je tu.“ Vešel do světnice a tam leží ohromný a tlustý velikán; hlava v koutě, nohy na peci; lože pod ním — lidské kosti. To je Licho a okolo něho sedí Zlydni a Žurba (hana). Licho mu podalo člověčí hlavu a pobízí ho jísti. A Licho je slepé. Host vzal hlavu a pod lávku. „Snědls?“ táže se Licho. Snědl. „A kde jsi ty, hlavičko?“ — Pod lávkou. Horko a zima popadla hosta. „Sněz, holoubku! ty sám mně budeš chutnější.“ Vzal hlavu a schoval ji za ňadra. A Licho: „Kde jsi, hlavičko?“ — Vedle žaludka Licho myslilo, že jedl: „Nu, nyní je řada na tebe!“ Host vyhlídl si chvíli a ten tam. Zelezné dvěře vrzly. Licho zvědělo o útěku a zkřiklo: „Dvéře, držte, uteče!“ Ale on byl už za dveřmi; jenom pravou ruku nemůže utrhnouti, nechal ji mezi dveřmi. Malorusi si představují Licho jako obra, jenž sosnovou kládou vhání ovce do chléva; je vyšší nežli nejvyšší strom a v čele má jedno oko (Lud ukraiński.)
Výmysl Odysseův, jenž dvojsmyslným jménem Nikdo oklamal Polyféma, vyskytuje se v pohádce lidu v Bukovině. Hrdina pohádky jde do čertova mlýna pro mouku pro svou sestru. Přišel a sedl u ohniště a počal si péci maso. Tu přichází čert. „Čeho si žádáš?“ — Mouky pro nemocnou sestru. „Jak ti říkají?“ — Já sám. Jak se maso upeklo, vzal čert zabitou žábu a postříkal její krví připravené jídlo. Ale host nebyl bázlivý, sebral maso s žížlavého uhlí a mrštil ho čertovi do očí. Nečistý zařval ze vší síly; na křik jeho přiběhl druhý čert: „Kdo ti ubližuje?“ — Já sám, já sám! „Nu, tak ti nemohu pomoci.“ Viz také dílo A. I. Afanasjeva: Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu, II. svazek, strana 698—701.
