41. Bůh ví čím člověka trestati.
Byl jeden velmi zámožný hospodář, měl pohodlné stavení a v něm všeho dostatek. Jednou měl u sebe hosti a řekl jim: „Kdyby mi to stavení shořelo, věděl bych, jak si pomoci.“ Spoléhal na své peníze a měl jich hezkou hromádku. Řekl, a stalo se. Když se tak s hostmi veselil, vyšel kdosi na dvůr a honem se zase vrátil a volal: „Hoří u vás!“ „Když hoří, ať hoří!“ řekl hospodář, a nehasil aniž dal jinému hasiti, a tak všecko lehlo popelem, jen místo zůstalo. I nermoutil se mnoho proto; mělť peníze ve vrbě nad vodou schovány a byl sobě jimi bezpečen. Z nenadání přišla povodeň a vrbu podemlela i odnesla. I stal se ten člověk nyní nuzákem a musil choditi poselstvím: nosil pánům listy. I přihodilo se jednou, že ho na cestě zastihla noc, a musil se noclehu doprositi u jednoho majetného i dobromyslného člověka. Po večeři, prve nežli šli spat, o všeličem spolu rozmlouvali. I začal pocestný také vypravovati, jak i sám býval zámožný a jak pohořel i v nouzi přišel. „Měl jsem sice“, povídá, „ještě trochu peněz a schoval jsem si je ve vrbě; ale přišla povodeň, vrbu podemlela, a mé peníze uplavaly! Tak jsem přišel o všecko a nyní musím u lidí někde chleba prositi.“ Hospodář slyše to, pohledl na svou ženu — ta vrba totiž připlavala jim pod stodolu, a když ji sekali, vysypaly se z ní peníze. I vyšli spolu do komory a začali se raditi, jak by mu ty peníze vrátili, aby nevěděl, kde se u něho vzaly. „Víš, co uděláme?“ povídá hospodář, „vykrojíme z bochníka spodní kůrku, střídu vybereme, ty peníze tam dáme a tou kůrkou zase zakryjeme, a když bude odcházeti, dáme mu ten chléb jako na cestu.“ A tak i udělali. Ráno, když chtěl dále jíti, dali mu bochník chleba a řekli: „Tu máte, na cestě se vám sejde.“ Vzal, poděkoval a šel svou cestou. Na cestě potkali ho kupci honáci, co vepřový dobytek kupují a prve i k němu často přicházeli; i ptali se, není-li co takového na prodej? On odpověděl: Míval jsem také! ale přišlo na mne neštěstí — pohořel jsem
