Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/161

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


s nimi. A když zapadlo slunce, děvčata složila z trávy a drobného chrastí hranici, zapálily ji a všecky, majíce věnečky na hlavách postavily se do řad, jedna za druhou a Sněhurku postavily za všemi naposled. „Dívej se,“ řekly, „jak my poběhneme, a ty také běž v patách za námi, nezůstávej pozadu!“ Potom spustily písně a přeskočily přes oheň.

V tom cosi v zadu za nimi zašumělo a žalostně zastenalo: „Ach!“ Ohlédly se zděšeny: Nikoho neviděti. Hledí jedna na druhou, a nevidí mezi sebou Sněhurky. „A jistě se schovala čtveračka!“ povídaly a rozběhly se ji hledat, ale nikde jí nemohly najíti; volaly, křičely, neozývala se. „Kam by se byla poděla?“ povídaly dívky. „Patrně utekla domů,“ řekly potom a šly do vsi, ale Sněhurky ani ve vsi nebylo.

Hledaly ji na druhý den, hledaly na třetí, prohledaly celý háj, keř za keřem, strom za stromem, Sněhurky pořád nebylo, nikde po ní ani stopy.

Dlouho Ivan a Marie truchlili a plakali o svoji Sněhurku; dlouho ještě ubohá staruška každý den chodila do háje ji hledat a pořád volala, zrovna jako hořekující kukačka: „Ach, ach, holubičko!“ A najednou se jí zdálo, že slyší, jako by hlasem Sněhurčiným ozývalo se: „Ach!…“ Sněhurky však pořád není a není! —

Ale kam se poděla Sněhurka? Dravé-li zvíře ji odvleklo v hustý les? Či loupežný pták ji odnesl k sinému moři?…

Ne, ani dravé zvíře neodvleklo ji v hustý les, ani loupežný pták ji neodnesl k sinému moři; ale když Sněhurka běžela za družkami a skočila přes oheň, v tom vznesla se vzhůru lehkou parou, svinula se v tenký oblaček… a zaletěla do výsosti podnebeské.


39. Lipka.[1]

Jeníček seděl večer s dědečkem a zeptal se dědečka: „Proč jsou medvědí tlapy podobny našim rukám a nohám?“ Dědeček mu odpověděl: „Poslouchej, Jeníčku! povím ti co

  1. Srovnej pěknější versi tohoto motivu pod číslem 4: Zlatá rybka.