strom na pokrm ptákům.“ Bere se cestou ruský posel Zacharij Ťutrin; zastihla ho temná noc v boru: nechystá se nocovati — jde pořád napřed. Ráno, při slunečka východu, vidí ruský posel Zacharij Ťutrin: vychází z lesa třicet bez jednoho silných, mohutných bohatýrů. Nelekl se Zacharij Ťutrin nečistých tatarů, uchvátil oběma rukama křivou palici a čeká na nezvané hosty. Udeřili tataři na Zacharije Ťutrina, obstoupili dokola dobrého jonáka. Počal se Zacharko oháněti, počal palicí hosty častovati: koho jednou udeří, z toho máčku udělá. Nečistí tataři nemohli odolati ruskému poslu Zachariji Ťutrinu, počali ho prositi pěknými řečmi: „Pusť nás živé, ruský posle Zachariji Ťutrine; nebudeme se ti více protiviti!“ Zacharko se dívá na silné, mohutné bohatýry: z třiceti hlav bez jedné zůstalo na živu jenom pět hlav, a i ty jsou palicí potlučeny, opaskami jsou hlavy zavázány; smiloval se nad nečistými nekřesťany, přepustil je k Mamaji bezbožnému: „Jděte, povídá, povězte, jak se uráží ruský posel Zacharij Ťutrin.“ Udeřil svého dobrého koně po příkrých bedrách: kůň udělal prvním skokem sto sáhů cejchovaných, druhým skokem uskočil vrstu, třetího skoku nemohli na zemi najíti. Cestou učinil ruský posel Zacharij Ťutrin toto: schytal dvanáct jasných sokolů a třicet bílých kání; před tím roztrhal jarlyky Mamaje nečistého a psal své listy rychlopsané; napsav přivázal je k ptačím ocasům a pravil: „Jasní sokoli a bílé káně! leťte ku knížeti k Dmitriji Ivanovici do kamenné Moskvy, přikažte, aby Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic sbíral po městech a po dědinách a po dalekých samotách vojsko nesčíslné; ať nechává po domech jenom slepé a chromé a malé děti nedorostky — jim na opatrování. A já půjdu, řekněte, na své místo, seberu rousnáčů, bradáčů — donských kozáků.“
Bylo ráno, při východu slunce, po jasném nebi šly oblaka, přinesly s sebou hustý drobný dešť s bujným větrem vichorem. V tom hluku a hromu nebylo nic slyšeti, jenom slyšeti hlas od paláce knížecího; Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic rozkázal veřejně hlásati po vší Moskvě bělokamenné:
