Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/122

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


neumře; zatloukl na vrata — vybíhá chlapec, vede ho do pokoje a koně do maštale. Čeho si jenom duše ráčí, všeho dávají Ivanu kupeckému synu; najedl se, napil se, sedl a zamyslil se. „Co ses zamyslil, pane vojaku? táže se hospodský; či nemáš čím zaplatit?“ To ne, hospodáři! já jsem se nasytil, ale můj věrný kůň stojí tak. „Nikoli, vojáku, podívej se třeba sam, že má sena a ovsa do vůle.“ — O to není; ale naše koně jsou už tak zvyklé: jsem-li já sám u koně, bude jísti; beze mne se obroku ani nedotkne. Hospodský běžel do maštale, podíval se — je tomu tak: kůň stojí, hlavu dolů, na oves se ani nepodívá. „Jaký to rozumný kůň! zná svého pana,“ pomyslil si hospodský, a kazal, aby udělali v maštali pro vojáka postel. Ivan kupecký syn si tam lehl, a zrovna o půl noci, když všichni spali, vstal, osedlal koně a ujel pryč. Nazejtří k večeru zajel do hospody, kde za jednu noc po dvou stech rublů brali. Třetího dne se mu naskytla hospoda pěknější než obě předešlé; na sloupu je napsáno: kdo se tu zastaví na nocleh, zaplatí tři sta rublů. „Nu, myslí si, staň se co staň, zkusím i tady svou smělost!“ Zajel, najedl se, napil se jak se patří, sedl a zamyslil se. „Co ses, vojáku, zamyslil? či nemáš čím zaplatit?“ táže se hospodský. — Ne, neuhodls! poslouchej, o čem přemítám: já jsem syt, ale můj věrný kůň stojí tak. „Není možná! já jsem mu sena založil a ovsa nasypal — všeho do vůle.“ — Naše koně jsou už tak zvyklé: když budu u něho já, bude jísti; ale beze mne se obroku ani nedotkne. „Nu, což na tom! lehni si do maštale.“ Ten hospodský měl ženu čarodějnici, podívala se do svých knih a věděla tu chvíli, že voják nemá u sebe ani kopějky; postavila k vratům dělníky a přikázala jim přísně, aby jim voják s dvora nějak neupláchl. O půl noci vstal Ivan kupecký syn a chtěl dáti do noh, hledí — tam stojí dělníci a číhají; lehl a usnul; probudil se, už se nebe červená, osedlal rychle koně, sedl a jel ven. „Stůj! zvolali strážníci, ještěs pánovi nezaplatil! davej peníze!“ — Jaké peníze? jděte k čertu! odpověd Ivan a chtěl projeti; dělníci ho honem lapili a jak ho melou tak