Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/113

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


se lustry, zabřinkaly talířky a mísy, a na stole se ukázaly různá vína a jídla. Starci se napili, najedli a vypravují: „Ej, Šmat rozume! pokliď všecko.“ Najednou všecko zmizelo — stůl, vína, jídla, lustry všecky shasly. Střelec slyší, že dva starci odešli, vylezl z truhly a zvolal: Ej, Šmat rozume! — „Co je libo?“ Dej mně jísti! Znova tu byly rozsvícené lustry, pokrytý stůl a všelijaké nápoje a jídla. Střelec sedl za stůl a povídá: „Ej, Šmat rozume! posaď se, bratře, ke mně; budeme spolu jísti a píti, samému je mně dlouhá chvíle.“ Odpovídá neviditelný hlas: Ach, dobrý člověče! odkud tě Bůh přinesl? Je tomu skoro třicet let, co sloužím věrně dvěma starcům a za všecek ten čas mne ani jednou k sobě neposadili. Střelec hledí a diví se: nikoho nevidí, a jídla s talířku jako by někdo metlou vymetal a láhve s vínem samy vstávají, samy se do skleniček nalívají, hle — už jsou prázdny! Střelec se najedl, napil a povídá: „Poslouchej, Šmat rozume! chceš mně sloužiti? budeš se u mne dobře míti.“ — Co bych nechtěl! mně se tu dávno zmrzelo, a ty, jak vidím, jsi dobrý člověk.“ „Nu, pokliď všecko a pojď se mnou!“ Střelec vyšel z jeskyně, ohlédl se nazpátek — tam není nikoho… „Šmat rozume, jsi tady?“ — Jsem! neboj se, já tě neopustím. „Dobře!“ řekl střelec a sedl na žábu; žába se nadula a přeskočila přes ohnivou řeku; posadil ji do baňky a vydal se na zpáteční cestu. Přišel k tchyni a kázal svému novému sluhovi pěkně pohostiti stařenu a její dcerky. Šmat rozum je tak častoval, že se div stařena do tance nedala a žabce, za její věrnou službu, přikázala dávati denně po třech baňkách mléka. Střelec se rozžehnal s tchyní a šel domů. Šel, šel a tuze se unavil; schvátily se jeho nohy rychlé, spustily se jeho ruce bílé. „Ach, praví, Šmat rozume! kdybys věděl, jak jsem unaven; mám nohy zrovna schvácené.“ — Cos mně to dávno neřekl? já bych tě rychle na místo donesl. Ihned uchvátil střelce bujný vichr a nesl ho povětřím tak rychle, že mu čapka s hlavy spadla. „Ej, Šmat rozume! postůj na chvilku, spadla mi čapka.“ — Je pozdě, pane, právě jsem na to myslil; tvoje čapka je nyní pět tisíc vrst