Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/102

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Rybář šel do dědiny, vyhledal toho sedláka, poklonil se mu: „Pozdrav Pán Bůh, strýčku!“ — Dejž to Pán Bůh, krajane! proč přicházíš? „Tak a tak, pověz mně, jaký div se u tebe přihodil.“

„Poslouchej, povídá. Za mladých let žil jsem se ženou, ale najednou měla milovníka. Já sám jsem se toho nedovtípil, ale lidé mně to pověděli. Jednou jsem se vybral do lesa pro dříví, zapřáhl jsem koně, vyjel za humna; postál jsem s půl hodiny, vrátil se pomalu a schoval na dvoře. Když se setmělo, slyším, jak se má hospodyně se svým přítelem v jizbě baví; běžím do jizby a chtěl jsem ženu trochu pokárati, ale ona vzala hůl, udeřila mě po zádech a řekla: „Dosud jsi byl sedlák, a nyní buď černým psem!“ V tu minutu jsem se proměnil v psa; potom vzala vidle a počala mě bíti až strach; když mně vybila, vyhnala mě ven. Vyběhl jsem na ulici, sedl na náspa a myslím: snad se žena vzpamatuje a udělá mě člověkem jako prvé. Ale kde! ať jsem se sebe více otíral okolo chaloupky, nedočkal jsem se od zlé baby smilování. Jednou otevřela okno a polije mě celého vroucí vodou! A jíst mi nedávala nic, scípni prý třeba hladem! Nebylo pomoci, běžel jsem do širého pole, tam pásl sedlák stádo volů. Přidal jsem se k tomu stádu, počal jsem choditi za voly: který se od stáda odtrhl — hned jsem ho přihnal; a vlci se mne báli jako ohně, ani jeden si k nám netroufal. Sedlák viděl mou péči a tak se na mne spolehl, že mně svěřil stádo samému. Sám jde do dědiny a tam se veselí, co se mu chce. Jednou mu povídá pán: „Poslouchej, pastucho, ty pořád hýříš a skot chodí v poli sám; tak se to nehodí. Přijde zloděj a odvede voly.“ — Ne, neodvede! Pohádali se, založili se o tři sta rublů a peníze uložili. Pán šel do pole a chytá jednoho vola — už jsem byl u něho, roztrhal jsem na něm všecky šaty na hadry a nepustil jsem ho k stádu. Můj pán vyhrál sázku a měl mě ještě více rád než prvé: někdy sám nedojedl, ale mě nakrmil jak se patří. Byl jsem u něho celé léto i zachtělo se mně domů: „Podívám se, myslím si, jestli se žena nesmi-