FEUILLETON. Epištola k mému strýčkovi. Ach, strýčenku milý! to je mi těžko u mého srdečka! Zpoměl jsem si, že rok 1863. tento tak toužebně očekávaný Cyrillo-Methodějský rok jižjiž klade se do hrobu. Než co platna všechna má úzkosť? Dej mu tedy Bože odpočinuti lelkého! Upominka naň zůstane mně a také zajisté i vám dobrý můj strýčku! drahá a vzácná do nejdélší smrti. Avšak musím vám oznámiti, že jsem letos, jakož nikdy před tim, troji pobožnou vykonal pouť a sice na Velehrad, na sv. Hostýn a na sv. Kopeček s úmyslem, aby milosrdný Otec nebeský nábožensko vlasteneckého vdech- nul ducha v národ můj a mnohým mým krajanům odpustil netečnost anebo zasle- penosť jejich. Tof byl první můj úmysl, a druhý pak, aby toulaje se trochu po` milené své vlasti seznámil se s Cyrillo-Methodějským duchem v našich ohcich. Na své Svatokopecké ponti přišel jsem tedy do rozsáhlé a dosti zámožné dědiny ,kde jsem sice před kostelem krásné spatřil sochy našich slovan- ských apoštolův, ale zda též slovanské smýšleni, vlasteneckou lásku, občanskou statečnost, toť strýčenku můj! můžete snad vy nejlépe rozhodnouf. Boze ale dej, a naši patronové by z toho velikou měli radosť, kdyby soud váš korunován byl věncem a vavřinem! Co pravite na to strýčku můj !? Ach! Ach!.. - Maje v obyčeji prosím vás, nekárejte mě ze všetečnosti ohlížeti se na vše strany, zdaby něco poutalo mysl mou, přišel jsem za dědinu k utěšenému místečku, kde kříž Spasitelův k nebesům se vypíná. Nedaleko stojí socha s tabu- lou a na tabule pojmenování oné vesnice. Co myslite strýčku! jaký jazyk tam vyčarován býti musi? Inu, odpovidáte mi, jazyk ten, který národu našemu ujal na rozumě a z něho brzy by tatrmana byl učinil. Věru, mi to přichází, jakoby ně- mecký jazyk i na cestovních tabulách co delinguent na pranýři vystaven byl. Na soše přiraženy jsou, nemejlim-li se, tři ruky s výložkama čili bez výložků, co na tom sejde? A tu mrsknuv okem po jedné ruce čtu výhradně toliko v samo- spasitelné němčině! Nach Holitz 1 St." Musím se vám strýčku milý! upřímně přiznati, že tento nápis ukrutně bodnul vlastenské mé srdce. A také kohoby to hluboce nezamrzelo? Cože, myslel jsem sobě, tvá mateřská řeč, krásný tvůj jazyk je snad skutečně tak už bidným, že se ani ku sprostému nápisu nehodi? Ci snad 7 je náš lid už tak zotročilým a tupým, že si ani svého vlastního jazyka nevšímá? Nez přistoupiv bliže, pozoruja, ze ono: Nach Holitz 1 St." červenou hrud- kou několikráte přeškrtnuté a pod tim tuškon napsáno jest: Me sme Hanáci." Verte mi strýčenku rozmily! kdybyste tak v tomto okamženi u mue byl stál, já bych vám byl padnul v náruč a pro dětinskou radosť celého bych vás ulibal Nebot těchto několik slov vjelo jako blesk do duše mé a naplnilo ji balsamem ne beské útěchy. Ach, Paubuličku milý !" zvolal jsem, snad ani nevis, jak mě ta to tři slova potěšily." A smějte se mi milý strýčku! čili nesmějte, já jsem vám u hlubokém radostném pohnutí slze, jež mne ku zpěvu dohnaly. A vite-li pak, na jakou píseň jsem připadnul? plaka!!! Plakal sice, ale slze vzácné a významné O strýčenku předrahý! zpíval jsem: Nad dedinou svitá, bude brzy deň !" V pravdě, doufáme v milého Pána Boha, že tam přece časem vzejde hvězda lep- šího národního poznání! Ale strýčku můj tuto mi něco napádá, totiž kdo to tam přece napsal: Ze pisatel oněch slov nebyl žádným mudrcem ani študirovaným pánem ani kulturní- kem, zdaž to nepoznáváte ze způsobu psaní? A také myslím, žeby se nějaký uče- nec, bytby, byl třebas ultra-Slovanem, k něčemu takému sotva propůjčil. Tedy nie jiného nezbývá, leč domnívati se, že to psal nějaký odrostlejsi vesnický klučina. Avšak díky tobě, milý, hošku! za to sebevědomí, za tu národní hrdosť, za tu pro- budilosť, jakáž se ve slovich: "Me sme Hanáci", patrně a tak krásně zrcadli. Jet to přece pravda, že mládež jest náděje naše. Bože dej! by tato naděje nás nesklámala. Avšak nejmilejší můj strýčku! co chtěl onen chasniček těmito slovy říci? Utikám se pod ochranu rozumu vašeho tó jsa náděje, že potřebného u vás najdu světla Ci snad nechal byste mne v temnostech tapati? O známí předobře dobré vaše srdce, kterýmžto mi veždy rád podáváte, co v osvícené vaši hlavě spočívá. Jakobych vás slyšel, kterak tato slova rozbiraje krásný mi o nich podáváte výklad. Me sme Hanáci!" to jest: Ta země, kde přebýváme, jest naše země, jest drahé dědictví po slavných našich otcich zděděné, tá půda, kterouž v potu tváře své obděláváme, jest vzácné naše majeetvi; ta řeka, kteráž s Moravou se pojí, jest naše řeka, jest naše Haná, odkud také „Hanáci" se jmenujem. My jsme
