Feuilleton.
Epištoly k mému strýčkovi.
IV.
Dovolte abych vás tedy ode dneška jenom „svým strýčkem“ nazýval. Ostatně budtež ujištěn, že jsem vždycky ten nejlepší k vám choval úmysl, a pakli jsem snad někdy trochu více se rozdurdil, musela příčina toho býti notně — trpká. „Ostatně amen, spadla bába s kamen“ ! —
Slyšte strýčku! Toť ondy no sešel jsem se vám s člověkem, jenž dle zevnějška trochu jako lump vypadal. Pískal si a nemaje snad ani krejcara v kapse přece byl vesel.
„Člověče!“, tážu se ho důvěrně, „nemějte za zlé, jste bídák a přece tak veselého rozmaru“ ?
Proč bych nebyl? odvětil on, vždyť se budu ženiť! Hle, vytřel jsem zrak tétohle obci! a při tom poukázal na dědinu * * * „Ustavičně mi zbraňovala, že si nesmím svou nejmilejší Mařenku vziť, že se nesmím oženit a tu to máte; slyším od pánů, že se každé povolení k ženění jak od úřadů tak i od obcí na věky věkův amen zruší“!
To dobrá, pomyslel jsem si, úřad nic, obec nic! Bude aspoň méně útrat, a pro milence méně běhání a zátahů. Manželstva budou se množit jako houby v lese po teplém dešti. A jaká manželstva!
Než nemoha k žádném u zdravému přijíti úsudku, umínil jsem sobě tázati se vás, milý strýčku, co vy o tom soudíte? Bude-li to dobře, pakli k ženění netřeba žádného ze žádné strany povolení? Povězte mi to hezky po sprostu ale jadrně; mámť zajisté rád rozvahu v krátkých slovech, jenom ne mnoho učeného třískání.
Jak bych vás slyšel, strýčku, vy mně odpovíte. Bude dobřé — nebude dobře. – Nu taková odpověď nepostačuje to je taková moudrost jako bývají chlapci čtveráci, když od kozí brady utrhujíce lístky říkávají: Umřu — neumřu! Bude dobře, není-liž pravda, pro ženichy a nevěsty láskou plápolající? Jen si to považte! Já mám nevěstu Lízinku, ach, to je děvče! to je růže rozvitá: mléko a krev jsou její tváře. Promluví-li pak neb zazpívá, jak o stříbro to zvo-
