Κομμός je střídavý žalozpěv sboru s herci ve zvláště pohnutých výjevech.
Τὰ ἀπὸ σκηνῆς jsou zpěvy herců na jevišti.
D) Dějepisectví.
§ 23. Logografové.
1. Dlouho Hellenové čerpali vědomosti o slavných skutcích předků svých toliko z písní epických.
Teprva v polovici šestého století př. Kr. povstali u Ionů maloasijských a na ostrovech sousedních tak zvaní logografové.[1] Muži ti psali sice prósou o skutcích předků svých, ale způsobem právě epickým. Užívaliť nejen ionského nářečí a četných obratů řeči epické, ale vypravovali sebrané pověsti i historické zprávy nepřihlížejíce k vnitřní spojitosti věcí a neodlišujíce pravdy od báje. Proto právem jmíni byli pouze za pokračovatele a napodobitele básní epických.
2. Látku poskytovaly logografům pověsti o založení měst (κτίσεις), rodokmeny (γενεαλογίαι) panujících rodů, zvyky a zřízení jednotlivých národů a zeměpisné památnosti cizích zemí.
3. Počet logografů byl dosti značný,[2] vždyť dosud je známo asi třicet jmen jejich. Nejstarší z nich byl prý Kadmos Miletský (asi z poloviny 6. stol. př. Kr.), jemuž se přičítal spis Κτίσις Μιλήτου καὶ τῆς ὅλης Ἰωνίας; nejznamenitější však byl
Hekataios Miletský (Ἑκαταῖος Μιλήσιος). Žil za válek perských a byl důležitým činitelem ve svém rodišti. Před vzpourou ionskou varoval své krajany ve shromáždění, aby se nepouštěli do války s tak mocným nepřítelem, potom, nemoha jich přemluviti, radil zase, aby hleděli státi se pány
- ↑ T. j. sběratelé pověstí, kronikáři. Λόγος tolik jako prósa proti básni (ἔπος). Názvu toho užil poprvé Thukydides, počítaje mezi logografy (λογογράφοι) i Herodota, který zase nazývá Hekataia (ale také Aisopa) λογοποιός.
- ↑ Podrobněji jest o nich pojednáno v Úvodě k Výboru z Herodota od G. Šurana (V Praze, Otto).
