Stránka:Šafránek, Jan - Zpěvy lidu srbského.pdf/14

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


aby slunce na ně nesvítilo,
aniž vlhká svlažila je rosa?
Dovede-li toho, dám mu dceru.«

Smuten Miljutin z cesty své domů se vracel. Ku hradu přijížděje malému hadu synu odpovídal, jak poselství ku caru srbskému vyřídil. Synek hádě nezalekl se toho a mrak zvláštní provázel ho i průvod veselých svatebčanů nejen na cestě do Prizrena, nýbrž i kdy s nevěstou svou do Budína se vracel. Tamo veselili se a hody skončivše hádě králevice s nevěstou jeho spanilou na věž zavedli. Matka králová dychtiva zvěděti, co asi vnitř se děje, přikradla se a otevřevši dvéře — co vidí?

»Div to nade divy;
vedle lože hadí kůže pestrá,
na loži pak mládenec překrásný
a ten dívku obejímá milou.«

Chtějíc tu prospěti sebrala hadí kůži a spálila ji. Leč — tu pochybila. Vběhši s králem do komůrky spatřila mládence na loži mrtvého, a při něm dívku krásnou, ana s nářkem obejímá milence:

»Běda mně pro jediného Boha,
ježto mladá již jsem ovdověla!
Běda, tchyně! Bůh to oplať tobě: —
mnes o to mé blaho připravila,
hůř jsi sobě sama učinila,
jediného syna usmrtila.«

V okruh tento náleží rovně zpěv »o Radoslavu«.[1] Ještě nezaskvěla se zoře na nebi, když sivá vlastovice krále Radoslava ze sna probuzujíc novinu mu zvěstovala, že Lika i Karbava mezi Chorvaty, pak Kotor panství jeho se sřekly. Radoslav budí hned Časlava syna a s polovinou branné síly vypravuje ho proti banu chorvatskému Selimírovi, sám pak s družinou jinou na Kotor táhne. Syn bana Selimíra poraziv, rozkazu otcova zapomíná, krajiny napořád plení a pálí. Také Radoslav odbojníky pokořil; že však přemožených šetřil a vojsku pleniti a páliti nedovolil, rozhněvaní vojáci Časlava syna králem provolali. Náhlou slávou syn omámen jsa, nejen že stolce královského se ujal, než i otce pronásledovati rozkázal. Ten na studené skále blíže siného moře nezdárníka proklev na latinském korábu do bílého Říma se přeplavil. Tam mladou Římanku za choť pojav s ní syna Petrimíra zplodil, jehožto syn Pavlimír, nástupce nezdárného Časlava, velikým byl králem slovanským.

Než rozsáhlý ten okruh písní historických, jež sladkou upomínku dávné slávy srbské zachovaly, zakončuje známou katastrofou na Kosovu poli, kde sláva a svoboda srbského národa na dlouhá století byla pohřbena.

A tu ociťujeme se u třetího okruhu písní mužských; jsou to zpěvy oslavující hrdiny, kteří v zápase za národnosť a za náboženství hlavy své položili v oběť — bojujíce proti odvěkým nepřátelům křesťanstva, proti kletým vrahům tureckým.

Víra i svoboda národa samého ohrozena byla Turky do Evropy se valícími. Země kopyty jejich koňstva zdupaná ni travičky nevydala; rajské i lidnaté kraje zaměněny v poušť. Nemohl nevšimnouti si takových ukrutností národ; nechtěl-li šíji svou samochtě v porobu dáti, bylo mu chystati se k činům. A činy ty zvěčnila národní píseň srbská, oslavujíc hrdiny, kteří v zápase za národnosť a za náboženství se obětovali bojujíce proti kletým vrahům tureckým. Neštěstí na Kosovu poli sřítilo celou říši slavných druhdy carů srbských. Tak velikého žalu a smutku nedovedl lid jedinou ztlumočniti písní, tak ohromnou proměnou obíral se duch zoufajícího lidu dlouho. — — A pěvec zahloubav se v minulosť opěval v jednotlivých písních osudy jednotlivých junákův; aby však veškero neštěstí národní na jednom obraze nakreslil, toho pro velikou žalosť vlastní národní básník srbský nedovedl! Ty třídenní veliké boje na Kosovu jsou lidu srbskému dosud nejmilejší a líce zpívajícího slepce skropí ještě nyní vřelá slza soustrasti, jakoby od katastrofy kosovské uplynulo několik dní, nikoli celá století!

  1. Čel., »Slov. písně nár.« II. (1825) str. 303.