Druhý okruh písní mužských tvoří zpěvy historické ze slavné doby panování srbských vladařů z rodu Nemanjova ve XII.—XIV. věku. Jsou to zkazky národní o sv. Sávě, o Stěpánu Uroši III. a jiných osobách rodu královskému blízkých, jakož i zpěvy, v nichž k rozmíškám mezi církví Latinskou a východní na poměry národní a politické přeneseným tu i onde se ukazuje. Jakoby na rozhraní prvního a tohoto okruhu známa báseň k historickým událostem krále Miljutina, syna Štěpána Uroše (1275—1321) se nesoucí: »Had ženich«.[1]
Miljutin, král budínský, oženiv se, za devět let žádných dítek neměl. Krajinou kdysi cestuje ke studánce přišel, u níž napíti se chtěje brzy seznal, že za ním tři víly se ubírají a o něm si rozprávějí. Jedna z nich velice se divíc, že král dosud potomstva nemá, k ostatním vece, jí že tajemství pro něho velmi důležité známo.
»Kdyby, sestry,
kdyby věděl král a znal, co vím,
šel by, děvčat budínských by svolal,
předené jim kázal přinést zlato,
ze zlata síť dal by uplést zlatou,
síť by zlatou do Dunaje hodil,
ulovil by šestiploutvou rybu,
rybě ploutev jednu pravou uťal,
rybu zas by do Dunaje hodil,
ploutev paní králové dal snísti —
tak by ona plodnou se mu stala.«
Zaradoval se velice Miljutin a tajemství vil přímo seznav domů spěchal učinit, jak byly si povídaly. Všecko splniv shledal brzy, že rada účinkovala, však po čase králová místo děcka hada porodila. Král výčitkami týrán byl zarmoucen. Uplynulo sedm let. Tu hádě pojednou krále se tázalo, proč jemu také nevěsty opatřiti nechce. Na výmluvu otcovu, že by stěží asi kdo mu dceru dal, odpovídá hádě, by zajel král Miljutin do Prizrenu, ku caru srbskému, ten že jedinou svou dceru za manželku mu dá. Učinil tak Miljutin král, avšak po třídenním hodování, když caru všecko vyjevil, obdržel od něho tuto odpověď:
»Vyslyš slova má, Budínský králi!
Vrať se, králi, s Pánem Bohem domů;
doma králi na zdi hada ptej se,
zda z Budína přivést by si troufal
do Prizrena svatebčany svoje,
- ↑ S. Kapper: »Zpěvy lidu srbsk.« I. Poes. Svět. 1872. V.
