Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/54

ní, Ať věčně v hanbu neupadám:
Pro čest své spraved’nosti
Všech zbav mne nepravostí.

2. K mé modlitbě svých uší skloně,
Vytrhni v rychlosti
Mne ze vší úzkosti;
Buď pevnou skalou ku zásloně,
A domem ohraženým,
mým hradem přeblaženým.

3. Ty můj jsi hrad, ty má jsi skála;
A protož mne vždy řeď,
A pro své jméno veď,
Neb síla má jsi, pomoc stálá;
Rać, pod svou přijma péči,
Mne ze všech vyvést léčí.

4. V Tvé ruce ducha odkazuji,
Neb jsi mne vykoupil,
Bych v propast nesstoupil;
Těch nedbám, kdož lži následují,
Za milost Pána žádám,
V něm naději svou skládám.

☞5. V tvé milosti, jíž konce není,
Vždy budu plesati,
V ní rozkoš hledati;
Neb vzezřel’s na mé ponížení,
Svých ke mně skloně uší,
Mou v bídě poznals duši.

6. Ty sám mne dle své spraved’nosti
Nepřátel zprostíš mých,
I rukou jejich zlých;
A ve své hojné laskavosti
Vždy před pádem mne chráníš,
Mým nohám uprostraniš.

7. Rač, Bože můj, se smilovati,
Své zjev mi spasení;
Neb jsem tak v soužení,
Že nemohu mu odolati;
Již tvář má smutkem vadne,
A duše v těle chřadne.

8. Žalostí zhynulo mé zdraví,
A let mých skončení
Dochází v úpění;
Již mne má bída