Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/55

sil všech zbaví,
Neb moje všecky kosti
Vyprahly pro úzkosti.

9. Jsem u nepřátel v pohanění,
Zvlášť u svých sousedních
V svých bídách nevšedních,
I známým svým jsem v zošklivení;
Když někdo mne vně vidí,
Hned přede mnou se sklidí.

☞10. Již vyšel jsem jak mrtvý v hrobě
I lidem z paměti,
Již nechce slyšeti,
A potěšit mne žádný v mdlobě;
Jsem jako zavržená
Nádoba rozražená.

11. Vždy slýchám mnohých utrhání,
Strach hrozí odevšad;
Neb na mou smrt i pád
Smýšlejí lstiví bez přestání.
Já ale doufám v tobě,
Tys Bůh můj, stráž má v mdlobě.

12. V tvých rukou časové jsou moji;
Ty ráčíš znáti sám,
Jak dlouho býti mám
Zde s bídností tak mnohou v boji;
Rač, Pane, pospíšiti,
Z bíd všech mne vyprostiti.

13. Již tvář svou osvět dobrotivě
Nad služebníkem svým,
A přede vším tím zlým
Mne, Pane, zachraň milostivě;
O nedejž, když tě vzývám,
Ať s tebou hanbu mívám.

☞14. Bezbožní budou zahanbeni,
S chytrostmi se všemi
I lží svou oněmí;
O, ať jsou v jámu uvrženi,
Kdož na dověrné Pánu
vždy uvalují hanu.

15. Jak veliká tvá dobrotivost,
Již chystáš milým svým
Se tebe bojícím;
Jak hojnou činíval jsi milost
Těm, kdož před lidmi směle
Doufali v tebe cele.

16. Ty v skrýši své je skrýváš tváři,
Z nich žádný neleká
Se pýchy člověka;
Neb jako