stupuje svobodná volba krále. Král jest vládcem v Čechách, na Moravě a Slezsku, a to takovým způsobem, že všechny tyto země musí býti sloučeny pod žezlem jediného panovníka. V případu vymření rodu panovnického nebylo by tedy možno, aby zvolen byl jiný panovník pro Čechy, jiný pro Moravu a jiný pro Slezsko, nýbrž panovník zvolený byl by panovníkem ve všech zemích jako král český. Neboť Morava jest zemí nerozlučně přivtělenou Slezsko pak je lénem koruny české. Rozdíl těchto poměrů leží v tom, že Slezsko by na čas mohlo dáno býti v užívání od krále samého, Morava jen se svolením společného sněmu.
Tato nedílnost zemí českých slavně byla slibována při korunovaci. Král dovolávaje se Boha za svědka a pomocníka, sliboval, že vždy chce práv a výsad tohoto království hájiti, od něho ničeho neodcizovati, naopak je pokud možná rozmnožovati. Korunovace byla tedy slavným prohlášením jednoty země. Korunovaci nesmíme však stotožnovati se státním právem, neboť ona jest pouze formálním prohlášením panovníka, že chce dle zákonů zemských se říditi. Ale vyplnění slibu toho, to jest skutečné obnovení samostatnosti české, nenásledovalo ani po korunovaci Leopolda II. ani po korunovacích Františka I. a Ferdinanda Dobrotivého, takže z toho jasně vidíme, že žádati obnovení státního práva jest
