Stránka:České státní právo.djvu/23

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

tickou sankci, to jest řád posloupnosti panovnické, který oni schválili zavázavše se zároveň tím hájiti celistvosti všech zemí sloučených pod žezlem habsburským, kdežto dříve povinnost tuto jen vůči koruně české měli. Za Leopolda II. zdálo se, že zasvitne nová lepší doba našemu státu. Avšak jednak krátká doba jeho panování, jednak to, že stavové neuměli získati lid pro zápas o právo státní brojíce proti zrušení nevolnictví a proti zrušování robot, mělo za následek, že svobody zemské opět nebyly rozšířeny. Za panování Františka I. pro stálé války nebylo lze pomýšleti na změnu způsobu vlády. Stavové byli čím dále tím chabější v obraně práv zemských povolujíce králi ochotně každou daň a svolujíce ke každé žádosti čili postulátu královu. Tyto bezmocné sněmy (nazývané obyčejné postulátními) trvaly až do r. 1845. Nové proudění, které v této době nastalo, mělo za následek, že státního práva dobýváno nebylo. Politikové čeští obávali se, aby Čechy nedostaly se do Německa, jež mělo se utvořiti na sněmu frankfurtském, a proto hleděli raději Rakousko jako pevný stát zbudovati. Zároveň pak domnívali se, že svobodomyslná ústava, která by neodpírala samosprávy zemím, postačila by rozvoji národa úplně. Proto odebrali se na sněm, jenž měl vypracovati ústavu rakouskou a zasedal nejprve ve Vídni, později v Kroměříži na Moravě. Sněm tento, aniž dostál svému úkolu, byl r, 1849, rozpuštěn a