| ČASOPIS |
| ||
| VLASTEN. SPOLKU MUSEJNÍHO V OLOMOUCI. | |||
| ČÍSLO 112. | PROSINEC. | ROKU 1911. | |
† P. Ignát Wurm.
Dnem 4. října t. r. osiřela »vikárka«, osiřelo Vlastenecké museum v Olomouci, osiřela redakce Vlasteneckého musejního časopisu. Zemřel P. lg. Wurm. Na hřbitově Olomouckém pohřbili jsme dne 6. října ideálního národního pracovníka, bystrého politika let 70tých, kněze nadšeného pro vše dobré a krásné, muže, který do poslední chvilky svého požehnaného 86letého života dovedl pracovati pro zbožňovanou svou vlast a pro svůj národ řídě se heslem »prospěch národa nade všecko«. Ztrátu utrpěla Morava velikou, ztratila syna, jenž zapsal se svou pilnou a šťastnou prací v knihu jejích dějin.
Rodištěm Wurmovým byly Klobouky u Brna. Narodil se dne 12. července 1825. Byl šťastným dítětem, synem venkovských rodičů starého, ale vzácného zrna. Z dobrého zrna uzrál dobrý plod. Rodina dala Wurmovi vzornou výchovu, položila povaze jeho žulové mravní základy.
Hlavní školu absolvoval v Kroměříži, kde prožil též první dvě léta studentského svého života na piaristickém gymnasiu, třetí třídou pokračoval v studiích svých na gymnasiu v Brně. Byl výborným studentem, nad průměr duševně nadaným a u kollegů velmi oblíbeným.[1] Vzdělávat se mimoškolsky literaturou, uměním, dějinami bylo mu vášní, kterou roznítil v mladém studentíkovi, absolventu rhetoriky, mladý kaplan v Kloboukách hr. Bedřich Sylva Tarouca, jehož po celý život svůj často a rád Wurm vzpomínal. Z professorů mocněji působil na Wurma Guntíř Kalivoda, později prelát v Rajhradě, jenž přednášel na filosofii náboženství methodou disputační.
Po studiích středoškolských rozhodl Wurm vlastní svou vůlí své budoucí povolání kněžské, neboť zdálo se mu, že kněz může nejvíc dobra přinésti lidu svému, že má nejvíc příležitosti lid výchovou zušlechťovati a vzdělávati. Cítil v sobě genia dobrého vychovatele — lidumila — a nezklamal se. Vlivem hr. Sylva Taroucy rozhodl se pro seminář brněnský, ač protekce připravovala mu cestu do Vídně.
- ↑ Viz Mil. Procházková: P. Ig. Wurm v svém životě str. 10—12.
