Stoleté narozeniny P. J. Šafaříka

Údaje o textu
Titulek:	Stoleté narozeniny P. J. Šafaříka
Autor:	František Jaroslav Rypáček
Zdroj:	Vlasť. Časopis pro poučení a zábavu.. Květen 1895, roč. XI. čís. 8. s. 701–706. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Pavel Josef Šafařík
Související na Wikidatech: [[d:Q158354|Pavel Josef Šafařík]]

Lépe jest oslaviti národ svůj smrtí,
než jej znectíti životem.

P. J. Šafařík Janu Kollárovi r. 1821

První slibné červánky našeho probuzení pozdravil důmyslný patriarcha slavistiky Josef Dobrovský, nadšený Jos. Jungmann jako genius apoštolské družiny křisitelské již vítal slunce nového našeho národního života, Pavel Josef Šafařík, důmyslný i nadšený apologeta slovanský, odhalil minulosť a starobylosť dřevních Slovanův, a bystrý i energický František Palacký vystavěl na pevných základech naše české dějiny. Čtyři tito velikáni práce jsou jako mohutné, nezviklané pilíře nové budovy národní, jejíž další dostavění a vyzdobení jest ostaveno potomkům. A nad hodovou čtyřmi těmito obrovskými sloupy podepřenou jako nezpoutaný orel Tatranský vzlétá mohutný básnický duch Jana Kollára, nadšeně hlásajícího budoucnosť matky Slavie, budoucnosť národa našeho.

Stoletá paměť narozenin Dobrovského již dávno minula a nebyla oslavena po zásluze a významě slavného abbé; stoleté narozeniny Jungmannovy za mocného rozruchu národního oslavil svorný národ způsobem nejen důstojným, ale i zvláště okázalým, stoleté narozeniny Kollárovy oslavili jsme před dvěma lety za poměrů již střízlivějších. Letos připadají stoleté narozeniny Pavla Josefa Šafaříka, jenž hloubkou i velikostí duševní osudy svými připomíná Dobrovského, vroucí nadšeností a vytrvalou prací podobá se Jungmannovi, básnickým vzletem a slovanskou horlivostí druží se s Kollárem a historickým důmyslem i ušlechtilosti slohu kráčí vedle Palackého, jako by výtečné vlastnosti všech čtyř těchto veleduchů spojoval v sobů v harmonický, ideální celek; vždyť již jako nadšený jinoch psal Palackému r. 1820: „Celosť života jest mi žádostí a péčí.“

Dobře praví Vincenc Brandl ve svém pěkném životopise Šafaříkově, co básník Kollár jen v magickém pološeru poesie vnitřnímu tušení a názoru představoval, to že na velkolepé výsluní pravdy historické povznesl mohutný duch Šafaříkův, v němž jako v nějakém ohništi spojovaly se všecky paprsky vědy soudobé, v jehož hlavních dílech sbíhají se všecky bystřiny a potoky minulosti slovanské jako v nějakém moři objemném, kteréžto moře jest hluboké, jako pravda jest vysoká, kterou z temné noci dávno minulých věků v záři jasné na odiv postavil před žasnoucí oko naše, učiniv tvůrčí silou gigantického ducha svého bílý den, kde dříve stínila jen čirá tma.

Pavel Josef Šafařík, potomek Českých vystěhovalců, narodil se 13. dne května roku 1795 v Kobeljarově nedaleko Rožnavy na Slovensku uherském jako syn evang. faráře. Studoval na nižším gymnasiu v Rožnavě, na vyšším v Dobšiné, pak na lyceu v Kežmarku a v letech 1815—17 na universitě v Jeně, která ho jmenovala r. 1819 doktorem filosofie. Téhož roku stal se profesorem a ředitelem gymnasia v Novém Sadě, kde pobyl po čtrnáct let. Přičiněním Palackého (a Jungmanna) usídlil se r. 1833 v Praze. Ačkoli žil jen z malé roční subvence ctitelů svých (480 zl.}, nepřijal čestné nabídky za profesora moskevské university. R. 1837 byl ustanoven za censora českých knih a vedle toho redigoval Musejní Časopis v l. 1838—42. R. 1841 nepřijal nabízené profesury berlínské university a byl jmenován mimořádným kustodem universitní knihovny pražské. R. 1847 vzdal se censorství ve prospěch Jana Prav. Koubka a r. 1848 jmenován byl mimořádně profesorem pražské university, kteréhož úřadu roku budoucího vzdal se na prospěch Fr. Lad. Celakovského, byv r. 1848 jmenován bibliothekářem universitním v Praze a zamítnuv nabízenou hodnosť ministerského rady. Jsa trápen dnou, bolestmi očními i bolestmi v hlavě jakož i starostmi o rodinu a pronásledován i podezříván, skonal v Praze 26. dne června o polednách r. 1861, došel tedy 66. roku svého svízelného, ale požehnaného života. Královská naše Praha slavně pohřbila nesmrtelného obhájce Slovanstva a svého velikého čestného měšťana. Ostatky Šafaříkovy odpočívají na evang. hřbitově pod památným Žižkovem blíže chrámu svatých apoštolů slovanských, které ctil a o kterých vzletně, ano úchvatně psal.

Šafařík byl nejučenějším Čechem tohoto věku, což uznalo dvacet pět učených společnosti, mezi nimi akademie v Petrohradě, v Berlíně, v Mnichově, ve Vídni atd., které ho volily za člena svého.

Badatelská činnosť Šafaříkova brala se cestou historickou a starožitnickou a zabírala písemnictví slovanské i jazykozpyt, s počátku zabýval se nadšený Slovan poesií a aesthetikou.

Vědomí národní bylo v Šafaříkovi vzbuzeno již v Kežmarku čtením Jungmannovy rozpravy o ceně jazyka mateřského, a nadšený syn Tatranský jako jinoch devatenáctiletý vydal v Levoči sbírku básnickou Tatranskou Musu s lyrou slovanskou r. 1814 (v osmerce o 80 stranách). Již název sám ukazuje, že Šafařík u věku jinošském byl uvědomělým Slovanem a že Tatranská Musa jeho zvučela lyrou slovanskou. Skutečné nadání básnické, vzletný výraz slovní, obraznosť i jiné přednosti veršů Šafaříkových ukazují ducha opravdu básnického. Ukládal pak další básně do Hromádkových „Prvotin“ a r. 1825 chtěl vydati novou sbírku, ale nevydal. Přeložil také Aristophanovy Oblaky a Schillerovu Marii Stuartku a vydal r. 1823 a 1827 s Janem Blahoslavem (Benedicti) Písni světské lidu slovanského v Uhřích. S Palackým r. 1818 připravil sensační pojednání Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie v Prešpurku a v Praze (v osmerce o 128 stranách), háje časomíru a zavrhuje přízvuk. Pojednání jest svěží a bojovné, a plápolal jím silný duch. Také psal Šafařík do „Kroka“ o hexametru a chtěl vydati metriku, jak psal Kollárovi r. 1824. Básnická a aesthetická činnosť Šafaříkova však byla jen krásnou přípravou ke klasické činnosti vědecké.

Mimo Dobrovského největší naši starší badatelé z počátku posvětili se poesií: Jungmann, Kollár, Palacký, Čelakovský, Vocel, Erben. Tak i Šafařík. Proto sloh vědeckých prací jeho jest básnický, vzletný, mluví z něho vroucí cit i srdce a pravá ušlechtilosť mysli, jako síla ducha, bystrosť rozumu, kritická soudnosť. Šafařík byl jako stvořen, aby byl nadšeným apoštolem vědecké pospolitosti slovanské, aby byl horlivým apologetou staré minulosti slovanské. Měl pravé nadšení i mohutného ducha a píli vzornou.

Stěžejní, epochální dílo Šafaříkovo, za doby obnovy literární nejslavnější vědecké dílo české, „opus operatum“, jak dí Brandl, jsou Slovanské starožitnosti. Čtouce tuto bibli slovanskou, divíme se ohromné práci, neúmorné píli, jsme nadšeni horoucí láskou badatelovou ke Slovanstvu, žasneme nad hlubokou soudností a kocháme se lahodou klassického, ušlechtilého slohu. Šafařík umí povznésti, potěšiti i rozbolniti. Slovanské starožitnosti byly dotištěny v Praze r. 1837, majíce X a 1005 stran a věnovány byly proslulému hrab. Kašparovi Šternberkovi. Druhé vydání pořídil zeť Šafaříkův Josef Jireček s některými dodatky r. 1862 a 1863. Bohužel, že díla, kterým se chlubí všickni Slované, vyšel jen oddíl dějepisný!

V Předmluvě, datované v Praze 5. dne září r. 1837, slibuje Šafařík, že vydá oddíl mravopisný a příslušné mapy, a děkuje šlechetným vlastencům českým, kteří způsobivše mu potřebné pohodlí, že r. 1833 pojistili příchod jeho do Prahy, stali se první původcové díla jeho. „Pohled na jejich spanilomyslnosť posiluje ducha věrného Slovana, chovaje v něm důvěru, že rozkvetající jaro obnovy a omladu v národu tom, v jehož lůně tak dějné ctnosti žijí, na plano neodkvete; neboť jediné ctnosti pojišťují národům stálého bytu a vždy zdárnějšího vzrůstu.“ Potom děkuje Palackému a Pogodinovi, kteří mu byli hlavními pomocníky a podporovateli. Pogodin přátelství Šafaříkovo nazývá „okrasou svého života“! S heslem vzatým z Plinia „Inde et liber crevit, dum ornare patriam et amplificare gaudemus, pariterque et defensioni eius deservimus et gloriae“ přistupuje Šafařík k dílu svému, které zabírá čas od l. 456 př. Kr. až po r. 988 po Kr., skoro půl druhého tisíciletí slovanského života. Dobu tuto rozdělil Šafařík do dvou okresů, od r. 456 před Kr. po rok 469—476 po Kr. a od r. 476 do r. 988 po Kr.

V úvodě vyložen jest účel díla, objem a rozvrh, podány prameny a pomůcky. Pak přechází badatel k vlastní práci svého oddílu dějepisného a v okrese prvním (od doby Herodotovy až po pád Římské západní říše), rozvrženém na pět článků, líčí původ Slovanů, určuje místo Slovanů v pořadí lidských plemen a kmenův, starobylosť Slovanů v Evropě, prvotní jména Slovanů (Vindové a Srbové), líčí sídla a děje dřevních Slovanů, podávaje nejstarší svědectví o Vindech a o Srbech a o větvích slovanských, přehlíží kmeny s Vindy čili Slovany mezující, národy kmene skythického, čudského, sarmatského, keltického, německého, litevského, thrackého, kreslí zeměpisný přehled pravlasti Slovanův (hory, řeky, jezera, města a hmotné stařiny v zemi Praslovanův) a v pátém článku shrnuje závěrečné úvahy, z nichž vskutku klasické jest pojednání: Obraz vzdělanosti staroslovanské. V okrese druhém (od pádu Hunův a Římanův až po převahu křesťanství u Slovanův), rozvrženém na jedenáct článků, vypravuje o dějích a šíření se Slovanů vůbec, podávaje zprávy o Vindech, Antech a Slovanech a třídě národy slovanské do pořadí jihovýchodního a západního. Potom v jednotlivých článcích pojednává o jednotlivých národech slovanských, líče dějiny a vypisuje větve i sídla. Nejprve liči Slovany ruské, přechází ke Slovanům bulharským, srbským, chorvátským, korutanským a polským. V článku osmém podává přehled dějin českých, v článku devátém vypravuje o Moravanech a Slovácích, v článku desátém probírá se Slovany polabskými a končí článkem jedenáctým, kde podává výčet národův a_větví slovanských. Na konci jsou přídavky a přílohy. Dílem svým Šafařík dokázal, že Slované, blízce příbuzní jsouce se všemi arejskými národy evropskými, od nepaměti bytují vedle Litvanův a Germanův.

Stokráte Bohužel, že Šafaříkovi nebylo možno, aby také napsal druhý oddíl svých Slovanských starožitností: oddíl mravopisný, o němž mluví v předmluvě z r. 1837. V oddíle tomto mravopisném, jehož rozvrh, jak jej učinil autor, se nám zachoval, chtěl Šafafík zevrubněji vylíčiti povahu, živnosti, náboženství a řády slovanské (vlastnosti tělesné i mravní, obydlí, živnosti, obchody, přehled mythologie a ocenění náboženství slovanského, stav politický, právnictví, osvětu, soudcovství, právo rodové, právo ze závazku, jazyk, nářečí, písmo, umění, vzdělanosť, památky prastaré Slovanštiny, výbor z pisní mythologických). Dobře praví Jos. Jireček v předmluvě k okresu druhému r. 1863, že věda slovanská věru litovati má veliké ztráty. „Jakých výsledků bylo se nadíti od muže, jenž šťastnou rukou odhalil záclonu, kterou před ním zakryt byl pravěk kmene našeho!… Kdež bychom stáli nyní v poznávání vnitřního života předkův našich, kdyby on i sebe nepropracovanější myšlénky své jen z hruba byl nastínil! Kolik dob nyní mine, nežli povstane muž tak ohromných o veškerém oboru Slovanstva vědomostí a tak hluboko všude pronikajícího důmyslu, kterýž by s to byl, aby i jen v tomto ohledu nahradil zvěčnělého velmistra našeho!“

Žádné vědecké dílo slovanské nebylo přijato s takovým nadšením, s takovou láskou, jako Šafaříkovy Slovanské starožitnosti. Dílem svým stal se náš mistr střediskem vědeckého života slovanského. Uznání a nelíčené projevy radosti z díla vskutku velikého sypaly se na skromného učence, vědecké společnosti různých národů volily Šafaříka za čestného člena svého, Moravané v Brně poctili jej stříbrným pohárem a brillantovým prstenem, a nadšený básník, jemuž později r. 1844 Šafařík postoupil místa profesorského v Praze, Fr. Lad. Čelakovský, jako Slovník Jungmannův, pozdravil Slovanské starožitnosti významnými verši, oceniv práci i důmysl Šafaříkův slovy, že z rubinův, topasův a diamantů, rumem zařícených, v kalu pohozených, Šafaříkova umělecká ruka sestavila a v ryzí zlato upravila korunu, kterou král nejstarší i nejmladší, nejchudší i nejbohatější vděčně vzal z rukou umělcových. Stěžejní dílo Šafaříkovo jest tak velkolepé, tak obsáhlé, tak nebývalé, že i sám skromný učenec v listě Pogodinovi r. 1836 uznává velikosť své práce; píšeť svému obětavému podporovateli: „Až moje Starožitnosti slovanské vytištěny budou, otevrou se nám oči do světa, který nyní sotva tušíme. Dejž Bůh, abych toho dne se dočkal a jej vlastníma očima spatřil!“ A témuž znamenitému Rusovi píše později téhož roku, že Starožitnosti jsou „herkulické dílo“. Ano jest to dílo Herkulovo, dílo obrovské, díky Bohu, že napsal je českým jazykem náš největší badatel, náš polyhistor Šafařík. I v tom tkví význam díla, že, ač bylo česky psáno, za krátko bylo majetkem vzdělaných národův. Dílem tímto skromný český učenec jako triumphator vjel na Kapitol nejslavnějších heroů vědy evropské a skutečně dle hesla Pliniova ornavit patriam et amplificavit.

Jsou-li Slovanské starožitnosti velikým obrazem minulosti staroslovanské, jest Šafaříkův Slovanský národopis, vydaný v Praze r. 1842 (v osmerce XII. a 187 stran) vlastním nákladem, stručným sice, ale věrným obrazem přítomnosti Slovanstva v letech padesátých. Jungmann nazývá toto dílo „zlatou knížkou, kterou by každý Slovan u sebe chovati a v paměti nositi měl“. Prvé vydání bylo rozebráno hned, druhé vyšlo r. 1843 a třetí r. 1849. (K tomuto svému velmi rozšířenému dílu nakreslil Šafařík Slovanský zeměvid, velmi zřetelnou a důkladnou mapu světa slovanského, kterou ryl Věnceslav Merklas.) V předmluvě, datované 13. dne května r. 1842, promlouvá Šafařík o účelu spisu, o četných obtížích při práci a končí ji památnými slovy, že „litera zabíjí, ale duch oživuje“. V úvodě stručně mluví o rozdílu plemen a kmenův a končí jej významnými a programmovými slovy o důležitosti jazyka jakožto význaku národnosti. „Jazyk zajisté jest oblesk ducha, jest duch sám, konavě živý. Bez jazyka byl by člověk na zemi této málem více než zvíře; neboť vždy týž a týž, zbaven jsa nástroje k založení občanské společnosti a ke všestrannému sebe v ní zdokonalování, což jest cíl člověčenstva. Jazyk jest, mluv co mluv, v prvotním tajemství plném zárodu svém dar Boží, neprostředný smyslný výdech duše z Boha pošlé a k němu se vrátiti mající. Ze stupňů vzdělanosti jazyka, vyobrazeného v národní literatuře, poznává se nejjistěji stupeň vzdělanosti národa, a ze stupně lásky k němu i péče o jeho zachování a zdokonalení, bez vnucování jinorodcům, stupeň duchovní i mravní výšky jeho. Národ, jenž, maje povědomí důležitosti přirozeného jazyka pro vyšší duchovní život svůj, sám jej zavrhuje a jeho se odříká, páchá nad sebou samovraždu a vydá z toho počet Bohu, jehož věčné zákony tím přerušuje. Milovati a hájiti nad život svého, šetřiti a nepotlačovati cizího, jest zde svatá povinnosť každého jak člověka tak národa, jenž k mravnímu povědomí sebe a svého určení dospěl. Kdo o světoobčanství v jazycích, přeludně neb záludně, klepá a řečňuje, ten, buď kdo buď, šílenec jest anebo něco ještě horšího.“ Zlatá, diamantová slova jak vlastence tak humanisty! V částce pak prvé jedná o rozřadění nářečí slovanských a rozeznává dle mluvy dvojí druh řečí slovanských, jihovýchodní a západní. K jihovýchodní mluvě počítá řeč ruskou (nářečí velkoruské s podřečím novohradským, nářečí maloruské a běloruské), řeč bulharskou (nářečí církevní čili cyrillské a novobulharské), řeč illyrskou (nářečí srbské, chorvatské a korutanskoslovanské); k západní mluvě počítá řeč leskou (nářečí polské, podřečí kěmbské), řeč českou (nářečí české a uherskoslovenské), řeč lužickosrbskou (nářečí hornolužické a dolnolužické) a řeč polabskou (nářečí drevanské). Při každé řeči určuje její rozšíření, znaky, nářečí, podřečí (množství obyvatelstva dle řeči a náboženství) a stručnou slovesnosť. V částce druhé jedná o jazycích cizích a ve přílohách podává přehled národův kmene slovanského podle nářečí a státův a podle nářečí a náboženství, výčet všech Slovanů, vzory slovanských nářečí ze sbírek národních písní a výklady místních jmen. Snaha Šafaříkova byla, aby nakreslil ve Slovanském národopise souměrný, snadno přehledný obraz polohy a rozvětvení celého kmene slovanského uprostřed jiných kmenů plemene indoevropského a severského. Heslo vzal sobě ze sv. Pavla: „Každý jazyk vyznávati bude Boha.“

Jako před vydáním Starožitností vydal po německu obranné pojednání o Slovanech Ueber die Abkunft der Slawen nach Lorenz Surowiecki v Budíně r. 1828 (v osmerce o 212 stranách), tak před Národopisem, jenž jest přehledným, ale velmi stručným obrazem také slovesnosti slovanské, vydal hned r. 1826 po německu Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach alten Mundarten v Budíně r. 1826 (v osmerce XII. a 524 stran), dosti obšírné dílo, první svého druhu, jež uveřejnil německy také proto, aby „zatvrdilí jinostranci Němci“ do spisu nahlédli a se přesvědčili, že v slovanském světě již svitlo (ne svítá), jak psal Kollárovi roku 1824. Německé Dějiny slovanské řeči a písemnictví jsou jako Starožitnosti výbornou obranou vzdělanosti slovanské. Práci tuto opatřil heslem z H. Grotia: O patria salve lingua, quam suam facit nec humilis umquam, nec superba libertas, quam non subactis civibus dedit victor, nec adulteravit inquilina contages; sed casta, sed pudica, sed tui iuris, dilecta priscae fortitudinis prole! Druhé nezměněné vydání uveřejnil v Praze r. 1869 syn Šafaříkův prof. Vojtech Šafařík.

Časopis Musejní přinesl celou řadu Šafaříkových rozprav a pojednání, úvah i referatův. Jos. Jireček vydal je v Praze r. 1865 s titulem Rozpravy z oboru véd slovanských (z historie, mythologie, z právní historie, z literární historie a z filologie) o 651 str. Mimo spisy již jmenované vydal Šafařík Počátky staročeské mluvnice r. 1845 jako úvod do výboru staročeské literatury, Die älesten Denkmähler der böhmischen Sprache společně s Palackým, vědecká pojednání o literatuře srbské a jihoslovanské, Památky hlaholského písemnictví, Glagolitische Fragmente atd. Pracovitosť a píle Šafaříkova nemají sobě rovných. Vedle úředního zaměstnání, měl rozsáhlou korrespondenci s předními učenci českými, slovanskými i německými a zanechal, jak dí Jos. Jireček v předmluvě k Rozpravám z oboru věd slovanských, v puzůstalosti material ohromný. „Kdokoli se v tom množství toho, co tu odevšad sneseno, spořádáno a urovnáno, přebírá, obdivem zůstane uchvácen. Jen obrovské pilnosti, vedené rozhledem dokonalého mistrovství a podporované ochotou literárních přátel po širém světě slovanském, podařiti se mohlo, aby se vše to v jedno místo skupilo a sneslo.“ Potom dokládá Jireček, co všecko ještě Šafařík napsati chtěl a k čemu již valně látky nashromáždil. Jaká tu škoda české vědě!

Letos slavíme stoleté narozeniny Šafaříkovy, slavíme muže, jenž v rostoucí vzdělanosti Slovanů očekával, že stane se skutkem myšlénka čistého, pravého lidství. Šafařík byl veliký myslitel, veliký badatel, ale také i veliký člověk. Dobře praví Brandl, že v Šafaříkovi se zjevil individualností slovanskou ideál čistého člověctví. Může-li býti větší chvály? Od let jinošských až po smrť pracovat a strádal, sebe zapomínaje, „pro milou Slavii naši“. Láska k vlasti, jak napsal r. 1818, byla blaženosti jeho hlavním původem.

Ve Slavínu vědy a práce slovanské jméno Šafaříkovo vždy bude zářiti sluncem poledním!