Stavitelé chrámu/Se smrtí hovoří spící…

Stavitelé chrámu Otokar Březina
Tělo	Se smrtí hovoří spící…	Apotheosa klasů

Údaje o textu
Titulek:	Se smrtí hovoří spící…
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Stavitelé chrámu. Praha: Moderní revue, 1899. s. 26–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hle, hodina, v níž se přitíží ještě těžce nemocným
a láska nabývá vševědoucnosti.
Přes všechny moře a pevniny letí k nám tisíce hlasů,
jimiž jak žalmy jednoho choru bratří bratřím odpovídají.

— Dohořel západ, se smrtí hovoří spící a naše města
už ztichla. Ztraceným břehem je země v moři nekonečností
a nad ní sestydl blankyt, baldachýn otevřené jeskyně basaltové,
která vyvřela ohněm. Jen ohlas tvých oceánů v ní kvílí
a jejich zpěněné vlny sem šlehají tragickým tichem
a výsměšně jiskří se ze tmy náplavem jemného zlata,
smytého z ostrovů nesčetných vzdálených světů
nepřístupných. A my zde zajatí tvoji!
V bouři, jež valí se věky a pod sesutými slunci do výše stříká,
šum rákosí nad hnízdy zkrvácenými…

Nikdo nad nás tajemstvím času se neblížil chudší k smrti:
neboť i bolest zrá staletími k své dokonalosti
a ovoce její, plné mystických jader, hořkne mnohými slunci.
Ničeho z toho, co slíbila svým dětem, nám nedala země:
někdo neviditelný zatížil příliš váhu osudů našich
a aby srovnána byla, měli jsme jenom závaží slzí.
Uprostřed bohatství života k nasycení všech žízní
byla zářící bělost kořisti naší jak fantomy oblak,
táhnoucí v illusi klamnými hloubkami zrcadel vodních.
A sítě, předené loviti v nekonečnosti, uvízly na dně
v tlejícím nánose tisíce jar.

Dni naše nejsladší byly jak dusný sen šťastných z jiného světa,
z něhož procitnou bledí a s chvěním
po celá léta si ho připomínají…

Tisíciletí čekali jsme ve tmě tajemství tvého
ukolébaní lahodou věčného rythmu v dřímotu nenarozených:
jak stalo se, že světlo této země vniklo až v hloubku odvěké noci
a otevřelo nám oči pro slzy a slunce?

Ah, spáti ještě tisíciletí! a nechati kroužiti světy
kolem propastí ohně a padati uzralá zrna na klasech konstellací
v černou půdu etheru tvého, v záhyby tvého klína,
nekonečnem rozprostřeného!

A žádá-li utrpení našeho tajemná spravedlnost,
proč nemluví zřetelně k našim duším? Kdo před námi kráčel
a vyřezal znamení do kůry stromů pralesa tvého,
jimž nerozumíme? A vlčí jámy pokryl větvemi květů?
Proč slova proroků zní jako halucinace
k našemu sluchu? A v noc naší bázně, v houštinách lesních,
jiskří se stejně fosforné oči i hvězdy? Nemocni příliš tušíme nemoc
v extatickém proměnění tváří, v zářící bledosti svatých
i v slovech příliš hýřících světlem. A k naší smrti
nemocí stala se pravda.

Tak jdeme, smutni, a žena, družka naše, marně tajemstvím zraků
mluví k nám o nesmrtelnosti. Marně do úsměvu svého
jak v závoj nebeských světel halí panenskou bělost
svého těla. Marně, laskavá, slibuje zapomenouti…
Noc tisíciletí odňala bratrskou čistotu pohledům našim
a rozklenula se mezi dnem muže a mezi dnem ženy:
klamné své ticho jak stíny za každým polibkem šíří do nekonečna
a její paprsky hvězdné jsou ranami blesků, jimiž umírají
ti nejvznešenější. Dni našich duší nikdy se nepotkávají.
Slunce, jež nad sebou stejně vysoko zříme,
je pro ni a pro nás rozdílno v čase.
Pláč otrokyň kvílí z růžových zahrad
a v barbarském výkřiku síly umlkla sesterská duše,
tiše zpívající. Objetí naše stalo se jako znamení do tmy,
jež volá bolest. Celý ráj štěstí, ztracený věky,
leží zavřený mezi námi. Jen nejčistší snění, letící v ether,
dovede pohlednout z výše do jeho zářících sadů,
z nichž marná vůně se kouří do sedmera nebes.

A naše bloudící radost nadarmo hledá své sestry.
Mystický polibek smíru nezahřměl dosud do všech věků
jak zemětřesení, v němž stará země se zřítí
a nová se zdvihne v apotheosách.

Ale dosud vře, záhadná, ukrytým ohněm
pod sady oranžovými. Gigantské formy dávného žití
stiskla kamenným lisem a čeká.

A posledním tajemstvím těla je bolest, tíže kosmu, cítěná duší.
Všemi prameny krve se valí, tisícem smrtících vůní.
Všechny mlýny života žene a etherně jemná
i snění větrné mlýny na nejvyšších horách.

Chvějí se v klávesách stínové ruce, lehce jak motýli černí,
každým našim vtáhnutím dechu plní se vzduchem tajemný nástroj;
v šílenství akkordy víří, sta duší zakvílí resonancemi,
den s nocí jak stránky jednoho listu se střídají v knize
mystické skladby…

Co znamená polibků šepot v této tragické hudbě, jež hřímá
z ticha nesčetných početí v mateřském těle do ticha vlhké země,
vždy nová a nová a přece plná tisíciletých reminiscencí?
Úpěním větrů, lesů a vodstev k nebesům stoupá,
dar země v symfonii světů,
vřava zápasu proti nepřátelům neviditelným,
tisíceronásobné doznění výkřiku, jenž před dávnými věky
zdvihl se v třesení viny…
Hle, oči, jež staletí marně toužily usnout,
sotva přivřené, znova se otvírající jejím kvílícím echem,
a z hlubin dní našich a nocí, fosforné, pálí,
noty nejvyšších tonů!

— Všechno je plné žízně. A suché rty stále nás hledají ve tmách
a krev naši dychtivě střebou. Ale umdlením našim
smějí se jara květy tím ohnivějšími. Hořká je práce v tajemství země
jak práce otroků v dolech. A světlo plamenů našich
v třaskavém výdechu hlubin dráždí v temnotách předoucí síly.
Snopy žní našich bouřemi zvlhly, srostly a obtížily se;
kterak je zdvihnem a podáme bratřím, když naše ruce
strhané únavou staleté orby se chvějí?

— Hle, duše tisíců se konečně otevřely a za všemi blankyty jejich
leží propast. Víme, že všechno zasáhla kletba. Ptáci výší
i plazové země chvějí se před mocnějšími. Staletou válku
vedou národy hmyzů. I v rostlin nejčistším světě
je zápas a chřadnutí, v němž vonná měsíční jemnost
podléhá nárazu barbarské síly. Zápasu vřením
klokotá v žáru svém život a na jeho páře
se kolébá naděje naše: bolestí nesčetných bytostí žijem.
Krev naše, zdá se, že vyprýštila z tajemné rány Všeho
a vtekla do našeho těla a křečovitým pulsem v něm víří.
Marně rozžíháme světla svá do noci v bouři; kříži blesků
je přetíná pravda. Zmatené davy bratří zmučených žitím
valí se všemi cestami myšlénky naší z věků do věků.
A podobni šílencům, kteří na přízraky své hledí v rozkoši zapomenouti,
o nových výkřicích slasti sníme na ložích,
jež schladly pod umírajícími.

— A západ, jenž v staletích dávných se klenul jak brána věčného města,
z níž andělé přes černé propasti smrti spouštějí zářící padací mosty
a z hlubin bílého světla zaznívá hosanna blažených duchů,
obloha nad bolestí země sklenutá z nehybné věčnosti štěstí,
kletbou se změnil:
vírem krve je slunce zapadající,
až k zenitu stříká svou stydnoucí pěnou po všech hvězdách
a stržený život náš v menších a menších kruzích k němu se blíží,
by v jeho hloubce se potopil do tmy.

V plamennou Gehennu se dívaly naše oči a osleply žárem:
zrcadla vržená v kypící výheň a rozteklá na skelné slzy.
Příšerný smích jsme slyšeli ze tmy a sluch náš zkameněl:
jako ve vápenné ulitě všechno stejně v něm šumí,
moře úkladné vlny i rythmický úder andělských křídel. —

Ticho… Jak nad mrtvými těly
nad námi v modlitbách klečely duše,
ve zracích visi:

Čas výšemi letěl, v bouři slávy a smrti, s mystickým spřežením hvězd
křižovatkami nekonečností, Vůz triumfální Nejvyššího,
provázen světelnou vichřicí vítězících.
Kam letí tato jízda hřmící harmoniemi,
v nichž výkřiky milionů lkajících duší se ztrácí
jak tiché úrodné padání deště v hudbě, jež vítěze vítá,
a cyklony hrůzy a smrti vesmírem otřásající
jsou jako vítr, jenž roznáší pozvání slavnostních zvonů
jediným dechnutím z tisíce věží?
Kam letí tato jízda? Kde se zastaví jednou?
Vířila kola,
v bílých plamenech žhavěly tajemné osy jak slunce,
oblaky jisker pokryly ostrovy duší a zrním svatého ohně pálily spící.
Vzrůstala světelná vojska od věku k věku jak píseň,
již první zachytil z božského Slova
a mezi zástupy zapěl
a která ze rtů na rty se šíří,
až zachvátí všechny,
miliony duší,
v plamenech jednoho rythmu!