Stavitelé chrámu/Proroci

Stavitelé chrámu Otokar Březina
Svět rostlin	Proroci	Hvězd hasnou tisíce…

Údaje o textu
Titulek:	Proroci
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Stavitelé chrámu. Praha: Moderní revue, 1899. s. 36–38. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Do měst, jichž věže a paláce zachví se jednou
zemětřesením, až oblaky neznámých tvarů
zakvílí hněvem, raněné blesky vlastních svých hlubin,
a oheň, jenž v tisíci ukrytých doupatech snil o své slávě,
až pohne se k pomstě po věky uvězněného,
a všemi jazyky svými vzkřikne tvé jméno,
a známou tvář, již ukazovalo věkům, promění slunce:
přicházejí, nepovšimnuti, vyslanci tvoji,
dobyvatelé království tvého.

Uprostřed hudby a tančících dívek a písní
naslouchají tvému svatému dechu,
jenž smrtelným zhasíná světla, však požáry světů
do běla rozdmychává;
v němž květy se nepohnou ani, když v jejich hlubinách víří,
však staleté skály drtí jak drobty vonného chleba,
pro jemné rty života čekajícího.
Hlas jejich, stržený vichřicí času, za nimi vane,
sladký jak vůně za nesoucím růže, hořký jak pochodní dým;
a nejtajnější myšlenky vlastní, zaleklí vševědoucností,
nad sebou slyší v blankytech hvězdami zpívat,
pod sebou mlčet ohněm a tajemstvím v hlubinách země,
světel a nocí střídavý chor!

O tobě mluví a o tvé slávě,
o kletbě, jež leží na bratrství duší
a rozdělila řeč stavitelů; a jejich láska
ze staletí do staletí nad zemí bloudí,
jak léto ze sídel, kam věčně kolmo naráží slunce.
Ovoce nové vydává stromoví země,
štípené rouby jejich tajemných zahrad;
ale naděje jejich, schopné tak vysokých letů a písní,
stavějí hnízda svá nízko při samé zemi,
jak slavíci!

A když se přiblíží chvíle určení jejich, svět mrtvý
zatmí jim slunce; jako řinutí rány ze srdce milujícího
v krev se jim promění světlo; a před jejich zrakem
rozloží krajiny staletí příštích,
zářící novými konstelacemi.
Miliony se před nimi pohnou tvým dechem, jak vlny
věčného moře, jež v širokých zátokách zalévá zemi
a mění pevniny její v tisíciletích.
Po sněhu, jímž tajemství času pokrývá ozim tvé setby,
bosi, jak vyhnanci, půjdou a myšlenky jejich, nesčetný zástup,
v tisíci šlépějích zakrvácejí
při každém kroku!
V útěku prchati budou přes hořící města budoucích věků,
jako po ohnivém koberci, prostřeném na schody
svaté tvé výše! A každá myšlenka jejich,
která se v soucitu obrátí nazpět,
poznáním utuhne v kámen! —

A nové a nové oblaky staletí před nimi zahřmí:
Blesky, jež metají sinavou bledost do tváří ženců!
Osudná sražení odvážných korábů v mlze!
Hučení davu na staveništích tajemných staveb,
jichž lešení, pokrytá černě, jsou třísněna krví,
popraviště!
O písně vášní, jež uslyší z plamenů stoupat!
Pohledy trpících příštích, magická dotknutí jejich!
Polibky otvírající nové věčnosti světla a smutku!

Šílenství jediné duše, na jejíž zářících vlnách
houpá se země! Trpící věky, staletí umírající,
nesmrtelné,
tíži všech souhvězdí nesoucí,
slávu svou poznávající!

A když konečně v stišení slavném
vrcholy loďstev osudů příštích,
jež vypluly při stvoření tohoto světa,
s tajemných břehů se blížiti uzří,
vesla zakrytá ještě vydutím hladiny v dálku:

Tu jejich radost vykřikne silná a žhavá
a netrpělivá! A oni, kteří neznali rozkoš,
rozkoší procitnou z vidění svého,
a bolest, jedině hodná jich síly, sevře jim duši:
bolest času prodlévajícího.
Příliš pomalu krouží jim země, příliš pomalu vstávají jitra,
a příliš dlouho poledne odpočívají ve stínech stromů,
mezi ženci.
Letěti přejí si tisíciletí, rychlostí světla letěti věky,
míti tisíce srdcí, aby krví svou živila extasi jejich
a zarděním podobným východu slunce
a polární záři a požáru světů
tvář jejich lásky!
Všechny duše rozjařit vínem, které jim dalo tak slavnou
bolest a opojení
a které z jednoho pramene prýští
ukrytého,
a do celého vesmíru voní ze šťastné země,
jen k jejím dětem po celá staletí ještě
nadarmo!