Staré pověsti české (1959)/Boží soud

Staré pověsti české Alois Jirásek
Růžový palouček	Boží soud	O Janošíkovi

Údaje o textu
Titulek:	Boží soud
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. s. 221-228.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Jan Kozina

I.

Důležitou cestu, vedoucí šumavským hvozdem od Domažlic do Němec, opatrovali od nepaměti Chodové, lid jadrný, otužilý, mysli udatné. Vesnice jejich: Lhota, Pocínovice, Kýčov, Medákov, Tlumačov a Stráž, Újezd, Draženov, Postřekov, Chodov a nynější městys Klenč, někdy na samém kraji královských pomezných lesů, rozkládají se v nížině i na výšinách a jsou roztroušeny pruhem asi šest mil dlouhým, podél hranic při důležitých stezkách a přechodech.

Chodové, staročeští hraničáři, chodili po hranicích a dbali, aby sousedé Němci hranic neztenčovali, hvozd český bez práva nemýtili, v něm nelovili a vůbec aby se v něm pychu nedopouštěli. V čas nepřátelských vpádů hájili těch stezek a cest, překopávali je, sruby při nich stavěli, záseky dělali, a bojovali ve všech těch bojích a bitvách, které kdy v jejich okresu a okolí byly svedeny.

Dobrou družkou jim byla čekana^[1], za pozdějších dob ručnice dlouhá a krátká, za spolehlivé společníky měli velké a silné psy. Zbraň nosili vždy i za dob, kdy ostatním obyvatelům našeho království zbraň dovolena nebyla.

Kdykoliv se český král ubíral jejich končinami, vítali ho Chodové ve zbrani pod hlavním praporem svým; byl bílý a měli na něm ve znaku psí hlavu^[2]. Uctivše pána svého po starodávném obyčeji soudkem medu, provázeli ho jako čestná stráž horami přes hranice.

Za své těžké a často nebezpečné služby požívali Chodové zvláštních výhod a práv. Odjakživa byli lidem svobodným a kromě svého krále neměli žádné vrchnosti. Robot a jiných poddanských služeb nekonali, lesů, jichž chránili, užívali volně a také v nich volně honili.

Měli svůj vlastní soud ve svém hradě v Domažlicích. V čele toho soudu byl „chodovský rychtář“ ustanovený králem. V domažlickém hradě chovali svůj prapor, pečeť a privilegia, jež jim udělili králové Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV., Jiří Poděbradský a jiní.

Naposled konali Chodové svou službu vojenskou osudného roku 1620, zdělavše na bavorském pomezí záseky na příležitých místech. Tenkráte naposled se ozývalo hlubokým hvozdem šumavským volání chodských stráží, tenkráte naposled vlál nad hlavami českých hraničářů bílý praporec s černou obrubou, zdobenou psí hlavou. —

Pak přišla bělohorská bitva.

Záplava obecné zhouby stihla také pohorské zákoutí volného Chodska. Čtyřicátého dne po exekuci staroměstské postoupeni jsou Chodové zápisem Karla z Lichtenštejna na místě císařově Volfu Vilému Lammingerovi, svobodnému pánu z Albenreuthu, jenž byl jedním z císařských komisařů hrozné truchlohry dne 21. června 1621.

O devět let později prodáni jsou Chodové témuž Lammingerovi v úplný, dědičný majetek za 56.000 zlatých. Nový pán nechtěl uznati a neuznal jejich svobod a privilegií a nakládal s nimi jako s lidem robotným a poddaným. Ale stateční Chodové nemlčeli a nechtěli se jen tak, bez boje vzdáti své svobody a svých výsad po otcích zděděných. I soudili se s novou vrchností, které nechtěli uznati. Soud trval dlouho. Volf Vilém Lamminger zatím zemřel a pře skončena teprve za jeho syna Maxmiliána, jenž vyhrál.

Chodům dodán rozsudek, že se jejich žádost jednou navždy odmršťuje, jejich privilegia že jsou již neplatna, jim pak samým že se pod přísnými tresty ukládá perpetuum silentium^[3].

To bylo r. 1668.

Rozsudek ten Chody hrubě zarazil a za dlouhý čas bylo v jejich končinách ticho hrobové. Ale ticho to přece nebylo věčné. Chodové nezapomněli na svá privilegia, na svou bývalou svobodu a jako nejvzácnější poklad chovali jejich důvěrníci staré listiny od českých králů předkům jejich dané. Dokud ty měli, dotud věřili, že není všemu konec, že se mohou pořád ještě hlásiti o své právo.

Než trhanovský pán zvěděl, čím se „Chodovácí“ těší. Proto poručil, aby mu ty staré listiny vydali. Ale tím byli Chodové ještě více utvrzeni, že majestáty jejich dosud platí. Proč by je pán jinak chtěl! A tak neuposlechli, listů nevydali. Tu Lamminger násilím pohrozil a také násilím chodská privilegia vydral, v Újezdě, kdež byla na ten čas ukryta. Ale všech přece nedostal. Dvě listiny, a to ty nejdůležitější, Chodové uchránili, a také pak začali při s trhanovským Lomikarem, jak Lammingerovi říkali.

Nejprve poslali do Vídně deputaci k císaři, r. 1692. Došly pak noviny, že císař přijal posly vlídně. Mysl Chodů se tím povznesla, důvěra jejich, že právo jejich vítězí, se utvrdila; prve nežli byl rozsudek vyhlášen, odepřeli trhanovskému pánu všechny služby a nechodili na robotu. Lamminger na ně žaloval a vylíčil všechno jejich jednání jako buřičské a nebezpečné, takže byl na Chodsko vyslán plzeňský krajský hejtman Hora^[4].

Chodové ze všech vesnic byli svoláni do Trhanova, panského sídla. Zámecký dvůr bělal se šerkovými župany^[5] Chodů. Stáli tu hustě, muž vedle muže; těžký, černý širák vedle širáku, sem tam beranice, čapka. Všichni dychtivě očekávali, co jim krajský hejtman ohlásí. Veliká většina jich nadála se jistě veselé noviny, že pře jejich příznivě vyřízena.

V okně nad nádvořím zjevil se posléze pán v dlouhé kadeřavé vlásence, v kabátě zlatem vyšívaném. Byl to krajský hejtman. S ním přistoupil k oknu jeho úředník a ten přečetl Chodům dychtivě již čekajícím úřední vyřízení: Že svých práv již dávno pozbyli, že jim bylo nařízeno perpetuum silentium, toho že nedbali a tím se provinili, a proto že trestu zasloužili. Nicméně že jim bude odpuštěno, jestliže všeho nechají a budou-li své vrchnosti poslušni.

Chodové byli tím rozsudkem strašlivě zklamání. Div že se na Lammingera neobořili. Jak smýšleli pověděl té chvíle mladý sedlák z Újezda, Jan Sladký, řečený Kozina, jenž se nad jiné horlivě chodských práv zastával. Řeklť krajskému hejtmanu do očí, že nevěří tomu, co jím bylo čteno, poněvadž je proti všemu právu.

A tak neposlechli a při o své svobody vedli dále. Stížnosti jejich odkázány k novému šetření do Prahy k apelačnímu soudu a zároveň nařízeno, aby poslali sedm schopných a řádných důvěrníků k témuž soudu do Prahy. Vedle starého Kryštofa Hrubého, rychtáře draženovského, byl mezi nimi Jan Sladký, Kozina, nejpřednější. V Praze však u soudu apelačního nejednali s nimi o starých privilegiích, nýbrž o neposlušnosti vůči Lammingerovi a výtržnostech, které v jeho zprávách a žalobách náramně vzrostly. Chodové zas dovolávali se svého práva. Na důkaz jeho ukázali ty dva důležité zachované majestáty. Ale soud ustřihl u listin pečetě a pergamen rozstřihl, dokládaje, že to vše již nic neplatí, a žádal na těch sedmí důvěrnících, aby se poddali a Lammingerovi, jelikož své vrchnosti, přísahali poslušnost a věrnost. Když tak neučinili, uvěznili je.

Zatím Lammingerův správce Koš, jednaje po přání a vůli svého pána, podráždil násilným jednáním chodské sedláky tak, že se na něj i jeho sluhy obořili. Násilně totiž vrazil v Draženově do statku Kryštofa Hrubého, aby se tam zmocnil některých psaní od poslů z Vídně sem poslaných. Když rovněž tak chtěl v Újezdě učiniti, shlukli se proti němu. Správce Koš poručil panským myslivcům, ve svém průvodě, aby střelili do lídu. Újezdští však Chodováci myslivce odzbrojili, panského purkrabí zajali, a správce Koš — stěží jen ujel na svém koni. To byla voda na Lammingerův mlýn. Ihned si vyžádal vojsko. A vojsko skutečně přitrhlo. Nejprve do Újezda.

Újezdští opustili ves, prve, nežli vojáci přišli, a shlukli se v lesích u Hamrů. K nim se tam přidali Chodové ze sousedních vesnic. Odtud však ustoupili vojenské přesile do Pocínovic. A tu se strhla bitka mezi nimi a vojskem je stíhajícím. — —

II.

Nejeden z Chodů tu vykrvácel pro zlatou, starou svobodu, ale nadarmo. Podlehli přesile. Přes sedmdesát ze zajatých rozestrkáno po vězeních v Plzni, v Týně a ve Stříbře, a bili je jako zloděje a tuláky. Ostatní pak Chodové, ves po vsi voláni, bylo před samými žněmi, do Trhanova na zámek a tam musili všichni, sedláci i chalupníci, na sv. evengelium odpřísáhnouti, že jsou a zůstávají, oni i jejich potomci, poddanými a robotnými lidmi Jeho Milosti urozeného pána Lammingera z Albenreuthu a jeho dědiců, že všichni uznávají neplatnost svých bývalých práv a majestátů a že nařízené jim perpetuum silentium budou zachovávati.

Těžká byla chůze do Trhanova; zamlklí, sklíčení čekali Chodové před kanceláří, až je tam zavolají. Byli již na mysli zkrušeni, a kdo nebyl, dobře věděl, že všeliký odpor je marný. Temným hlasem odříkávali přísahu, nejeden se přitom zajíkl, nejeden hlas se třásl. Důvěrníci jejich, Kozina, Kryštof Hrubý a ostatní, seděli dosud v Praze v novoměstské radnici. I na ně páni naléhali, aby slíbili panu z Albenreuthu poddanství. A slíbili, když uslyšeli, co se doma stalo. Ale ne všichni. Jen starý Hrubý nepodepsal a Kozina. Ten pánům řekl:

„Lomikar nás může nutit, habysme robotovali; hale kerak mám říct, že naše právo neplatí? Naše právo platí. Dáme to huž na Boha.“

Ti, kteří podepsali, mohli domů. Draženovský však starý rychtář a jeho synovec Kozina zůstali ve vězení.

Ale Lamminger nebyl ani teď spokojen. Trest, který apelační soud Chodům ustanovil, mu nestačil. Podal odvolání a žaloval k hrdelnímu soudu. A pochodil dobře. Hrdelní soud rozsoudil, aby Kryštof Hrubý, Kozina a Čtverák, jelikož hlavní a nejpřednější buřiči, byli oběšeni, ostatní pak přední Chodové aby stáli na pranýři a odpykali svou odvahu tuhým vězením.

Ve Vídni rozsudek ten potvrdili až na to, že ne tři, ale jeden má býti oběšen. Zatím starý Kryštof Hrubý, někdy nejváženější rychtář na Chodsku, zemřel v pražském vězení. Zbylo rozhodnutí, má-li býti Čtverák nebo Kozina utracen. A soud ustanovil Kozinu, protože byl „velmi výmluvný, tudíž nebezpečný a ze všech nejvíce zatvrzelý, nechtěje o pardon prositi.“

I převezli ho do Plzně, aby se stalo po rozsudku. Když se blížil den popravy, poručil Lamminger, aby osmašedesát Chodů ze všech vesnic chodských, každý s malými dětmi svými přišlo do Plzně podívat se, jak budou Kozinu trestat, aby si pamatovali oni i děti jejich, aby se vypravovalo do kolikátého kolena, jak potrestány odpor a rebelie proti trhanovskému panu.

Sám také přijel do Plzně, aby viděl Kozinu umírati. Ten mužně se chystal na potupnou smrt a těšil se tím, že Lomikar u světského soudu vyhrál, ale tam u božího soudu že vyhraje on, protože jejich věc byla pravá a on že nevinně umře.

V den popravy, bylo 28. listopadu léta 1695, shluklo se v Plzni nesmírné množství lidu domácího a z okolí. Vše se valilo za odsouzeným, za nímž kráčela jeho rodina, jeho krajané, osmašedesát Chodů, většinou vysokých a statných mužů, v pláštích, v kožiších, ale bez čekan. Vedouce děti své, kráčeli zasmušile a s lítostí hleděli na nešťastného Kozinu. Dlouhým vězením byl přepadlý, ale šel, vojáky obklopen, pevně a nesl hlavu rovně.

Průvod se valil z města ven. Buben, černým suknem potažený, smutně, ztlumeně rachotil a temný jeho zvuk splýval se žalostným hlasem umíráčku. Za městem na výšině stála šibenice. Kolem ní se vojsko rozestavilo a v prostoře jím uzavřené stanuli radní pánové, úředníci; tu také byli důstojníci na koních, krajský hejtman Hora a jemu po boku Lamminger z Albenreuthu.

Sem do té prostory přivezli Kozinu. Kolem se vše utišilo. Smutným tichem jen vzlyk a pláč Kozinovy rodiny a jeho krajanů se ozval. Sám mladý hospodář, stanuv pod šibenicí, políbil křiž knězem mu podaný a naposled se kolem rozhlédl, po svých lidech, po zástupu. A vtom uzřel mezi důstojníky na koni také toho, jenž byl příčinou všeho — Lammingera. Kozina se vzpřímil, podíval se mu do tváře a vtom už volal velikým hlasem, jenž se jasným vzduchem mrazivého dne jasně rozléhal:

„Lomikare! Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží! Hin^[6] se hukáže, hdo z nás —“

Vtom se velící důstojník vzpamatoval. Obnažený jeho kord se zableskl vzduchem, kat podtrhl a Kozinův hlas umlkl. Navždy. Jana Sladkého, nazvaného Koziny, nebylo naživu.

Na smrt bledý hleděl na něj Lamminger, ale již obrátil koně a jel rychle do města. Chodové a lid kolem klečeli a v pohnutí a rozčilení modlili se z té duše za nebožtíka. Plakali a vzlykali nejen lidé z Chodska, nýbrž i cizí, a plni vzrušení opakovali si, jak ten Chod pozval trhanovského pána na boží soud. —

III.

Lamminger se z Plzně na trhanovský zámek už ani nevrátil. Poslal rychlého posla k své paní, aby se za ním vypravila, že ji v Plzni bude očekávati. Do trhanovského zámku přijel zase až za rok, na podzim. Všichni, kdož ho viděli, říkali, že se všechen změnil, že je nějak přepadlý. Byl také mrzutější a přísnější. Sám si teď nikdy nevyjel jako jindy, nýbrž vždycky v průvodu. Nedůvěřoval Chodům.

Doma pak, o samotě, přecházel často a dlouho komnatou, patrně neklidný a zamyšlen. I spaní ho opouštělo, a když usnul, sténal a křičíval, mučen hroznými sny. Kozinova slova mu nešla z mysli a počítal čas. Už minul skoro rok a nic se nestalo. Již se počal utěšovati, že ten sedlák jen tak hrozil. Než přicházely zase chvíle, kdy na něj myslil, musil mysliti, kdy se mu Kozina zjevoval ve snách, bledý, planoucích očí, an ho vyzývá na boží soud.

Aby se povyrazil, zval Lamminger četné hosty na trhanovský zámek, strojil veliké hody a hlučné po nich hostiny. Chodům však neuvolnil. Musili robotovati, a když s hosty honil, musili mu nadháněti zvěř v těch lesích, kdež otcové jejich sami jako páni lovívali. Říjen už minul, nastával listopad.

V ten čas jednou po honě večer seděl s hosty u tabule; venku se chystalo na bouři. Lamminger byl dobré míry, neboť se poslední dobu zvláště těšil, že Kozina přece jen mluvil naplano; že když do té doby se nic nestalo, že se již nestane, že přečká i listopad, jako již přečkal všechny měsíce. Také byl vínem rozjařen. Již začal nahlas o tom, o čem před lidmi nikdy nemluvil: o lhůtě Kozinou mu dané. Pak se i té lhůtě smál, až posléze zpupně zvolal:

„Ó Kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu!“

Ale vtom klesl rázem zpět do křesla.

V ten okamžik se venku rozbouřil vichr, až stromy před okny se rozhučely, v panské komnatě se otevřely dveře samy od sebe, okna řinčela, a jídelnou se brala zvolna bledá postava.

Trhanovský pán už mlčel. Byl bez sebe a oči měl v sloup. Odešel tam, kam ho Kozina vyzval. Páni a dámy kolem trnuli a chvěli se hrůzou. —

Zpráva o Lammingerově smrti rozletěla se Chodskem; všude velebili boží spravedlnost, vzpomínali vroucně na Kozinu a opakovali:

„Boží soud! Boží soud!“ —

Tam v klenečském kostelíku uložili do hrobky pana Lammingera z Albenreuthu, a kletby Chodů šly za ním. Hned po pohřbu odjela vdova po něm s dcerami a vícekráte se na Trhanov nevrátila. Do roka jej prodala, i Kout a Ryzmberk, ostatní panství. —

Statečný Jan Kozina zůstal v žehnané paměti všech svých krajanů, kteří od jeho smrti začali nositi šňůrky černé barvy na svých bílých šerkách, na znamení smutku. Chodský lid si podnes vypravuje, jak Kozina „bul nevinně hutracenej, ha že je svatýma“. —

---

1. Čekan, čakan, na Chodsku „čekana“, hůl a zbraň zároveň z tvrdého dřeva. Na dolním konci měl silný, ostrý bodec, nahoře pak kladívko s hákem. Bradlo bývalo nahoře až na stopu plechem a hřeby hojně ozdobeno. Čekany nosívali za starých časů mužové ženatí, když vycházeli za službou nebo do Bavor, do města, na stavby, na křtiny.
2. Odtud jejich přezdívka: „Psohlavci“. Že říkají místo „byl“ — „bul“, přezděno jim „buláci“.
3. věčné mlčení
4. 1693 v únoru.
5. Kabáty, spíše však haleny bez šosů, z látky polovlněné, polopřezné, bez límce a knoflíků.
6. tam.