Staré pověsti české (1959)/Růžový palouček

Staré pověsti české Alois Jirásek
Bílá paní	Růžový palouček	Boží soud

Údaje o textu
Titulek:	Růžový palouček
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. s. 218-220.
Licence:	PD old 70

V zátiší mezi vlnícím se obilím, za nímž borové lesíky se černají, skryta je neveliká lučina, přes dvacet kroků zdéli, na patnácte kroků široká. Na jejích pokrajích bujejí nízké keříky červených, plných růží. Jsou zvláštního druhu. Jinde v širém okolí jich není. V jiné půdě se nedaří. Přesadili je, neujaly se. Pak je chtěli vypleniti; vykopali je, a do roka se zelenaly zase. Bujejí dál a rozrůstají se do středu lučiny.

Po nich má to osamělé místo, posvěcené žalem zbožných předků, své jméno. To je Růžový palouček na výšině opodál vesnice Morašic, dobrou hodinu cesty od Litomyšle na západ.

Milý je odtud rozhled krajinou, na lesíky, mezi nimiž prohlédá makovská věž, na vesnice kol zelenem se bělající, zvláště pak k východu po návrších a lesnatých chlumech u České Třebové a na starý zámek litomyšlský krásné výstavnosti.

Tam před čtyřmi sty lety, kdy stál ještě prvotní hrad, sídlili páni Kostkové z Postupic, věrní ochráncové českých bratří. U toho tam zámku v městě stál bratrský sbor a v městě většina obyvatelstva samý bratr.

Když Ferdinand I. přemohl odpor stavů, vzal panu Kostkovi z Postupic zboží litomyšlské i hrad, a bratří z města i z okolí musili do vyhnanství. Tenkráte jat i starší bratrské Jednoty, Jan Augusta. Přestrojen za sedláka, skrýval se v okolí Litomyšle. Ale sám se prozradil. Zapomněl na svůj selský kroj a vytáhl ze záňadří prý červený, hedvábný šátek, aby jím utřel zpocené čelo. To zhlédli pacholci královského hejtmana Šejnohy^[1], na ten čas správce litomyšlského zámku, Augustu jali, odvezli do Litomyšle, odkudž zavezen s písařem svým a bratrem Bílkem na hrad Křivoklát.

Tam pak seděli v tuhém vězení přes čtrnácte let. —

Po letech za Maxmiliána krále, syna Ferdinandova, nastaly volnější časy. Bratří se vrátili z vyhnanství a usazovali se zase v Litomyšli a v okolí. Volnosti však dlouho neužili. Přikvačilať veliká bouře, jež se rozvichřila r. 1618. Veliké hoře padlo na českou zemi za náboženských bojů, a nejvíce po bělohorské bitvě.

Kdo nebyl katolíkem nebo kdo se nezřekl své nekatolické víry, musil ze země. A tak také bratří z Litomyšle a z okolí. Nežli však odešli, smluvili se, že se všichni ještě jednou sejdou, společnou pobožnost vykonají, neboť veřejně a volně ji konati již nesměli, a že se vespolek i s rodnou krajinou rozloučí. Na tu schůzi vyhlédli si palouk za Morašicemi mezi lesy.

Pro jistotu sešli se v noci, tu mezi mlčícími, černými hvozdy, pod hvězdnatou klenbou věčných nebes; tu naposled na vlastenecké půdě podobojí přijímali, naposled se k Bohu pomodlili, zbožně zazpívali.

A pak se loučili, vespolek, s domovem. Nejeden vyhrábl si na památku hrst hlíny z rodné půdy, nejeden políbil zemi, kterou slzami zkropili. A z těch slzí pak vypučely ty růže, aby vydaly svědectví o věrnosti a lásce k víře a k vlasti.

Za té noci také, když pobožnost ukončena, zakopali prý zlatý kalich, z něhož přijímali, a kalich ten podnes leží hluboko v zemi na paloučku. —

Lid po čase na bratří zapomněl; než místo, kde se loučili, zachoval v úctě. Palouček býval jindy větší a lesy tmavší a hlubší se kolem černaly. Teď z hvozdů jsou jen lesíky a širé lány; také paloučku uorali, až zbyla Jen neveliká lučina. I tu pak chtěli vzdělati, v pole proměniti, jakož se již kolem všude rozkládaly polní lány. Mezi nimi byl palouček jako ztracený a překážel. Proto měl zmizeti.

Ale jako by prozřetelnost sama o to místo pečovala. Stalo se tu cosi podobného jako na Žižkově poli u Přibyslavi. Orali palouček, ale pluh se kazil nebo kůň padl.

Konečně tu len zasili. Vyrostl, rozkvetl, vytrhali ho, umočili, usušili ho a již jej třeli; tu vzňal se len plamenem. Od toho chytila pazderna i všechen rozlehlý statek toho hospodáře, jenž osil palouček lnem, a v tom požáru zhynula také mladičká dcera téhož hospodáře.

Od těch dob se nikdo více neodvážil Růžový palouček zaorati^[2]. —

Když tudy r. 1813 táhli Rusové, postupujíce proti Napoleonu I., vyptávali se někteří z nich po Růžovém paloučku. Když jim pověděno, seskočili s koní a po kolenou pak lezli až na samý palouček a tu se vroucně modlili.

I stará věštba se týká paloučka, na němž prý bude také svedena bitva, a tak hrozná, že poteče krev „kolébkami“.

A pak sejde se tu sedm králů a ti smluví věčný mír. Tu mezi růžemi, na místě, kde se čeští bratří, odpůrcové vojny a krveprolévání, loučili s vlastí. —

Růže na paloučku kvetou, obilí po lánech kolem zvolna se vlní, šustí, „ovečky“ se po něm míhají. Ticho tu, milo, ale bezděky vzpomeneš starých předků, jaký žal sevřel tu jejich srdce, když nastala hořká chvíle loučení, když slzami zkrápěli rodnou půdu, a živěji porozumíš prostým veršům českého exulanta:

Bůh ti žehnej, česká země!
S tebou se smutně loučím — —

A zrakům mihne se sbor ubohých vystěhovalců, ani se na cestě do vyhnanství zastavují, slzavým okem zpět hledí, na požehnaný, milý kraj, kde „byly jejich domy

i vlast laskavá“ — —

---

1. Šebestián Šenajch.
2. Dnes stojí uprostřed něho oplocený kříž.