Staré pověsti české (1959)/Různá proroctví

Staré pověsti české Alois Jirásek
Proroctví Havlasa Pavlaty	Různá proroctví	Blaničtí rytíři

Údaje o textu
Titulek:	Různá proroctví
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. s. 257-259.
Licence:	PD old 70

Ohromný balvan skalní trčel pod rozvalinou potštýnského hradu z šumného proudu Divoké Orlice. Prostřed řeky čněl, ve stálém útoku pěnivých vln. Lid v okolí měřil jím v čas jarních přívalů nebo na podzim, jak stoupala voda. Někdy se kámen zarděl; to z důlku na jeho povrchu přelila se rudá voda a stékala, řinula jako potůčky krve po jeho bocích. A tu se lid lekal, nebo ta zardělá vláha věštila zlé doby, vojnu, hlad nebo mor.

Věky už stál ten balvan v šumu a hluku orlických vln; než i jemu měl kdysi nastati den.

„Přijde straka, kámen rozklube, a tu nastane v Čechách bída. Přitrhneť nepřítel do země a s ním útisky lidí a zlé nemoci.“

Tak zněla stará věštba.

R. 1866 podnikali na potštýnském panství nějakou stavbu. Poněvadž byla potřeba hrubého kamene, dal správce statku balvan v řece pod starým hradem prachem roztrhati. Staří lidé litovali omšeného balvanu a nevěštili nic dobrého.

A hle, nedlouho poté vtrhli Prusové do země. Staré proroctví oživlo v paměti lidu, a každý teď viděl, že co předpověděno, se plnilo. Straka rozklubala kámen. Správce se Straka jmenoval; byla vojna a zlá nemoc pak také přikvačila.

Za dávných, dávných časů stával nad Orlicí řekou, tam, kde nyní město Kostelec, nádherný kostel. V tom kostele na věži visel zlatý zvon. Ale kostel, věž i zvon propadly se do země, když lid příliš hřešil.

Než kostel se opět zaskví nad údolím na svém místě a zlatý zvon se opět rozhlaholí, ohlásí nový, zlatý věk. Nežli však čas ten nastane, oseje vítr za řekou stráň, borové mlází tam vyrazí a vzroste v temný les. Až krajní borovice^[1] toho lesa uschne a kořeny její zetlí, přijde černá svině, vyryje její kořeny a vyreje pod nimi zlatý zvon, jenž z místa svého, kde se propadl, bude putovati dlouho podzemní poutí až do kořenů toho starého stromu.

Oškobrh, tajemný vrch, háji se zelená, skalami bělá nad širou rovinou^[2]. Ve stínu jeho dubů a javorů, vazů, rokyt a jilmů, třeslavých osik, jasanů a hladkých bříz, v místech, kde lískoví, klenice, lýkodra s babykou bujely v husté smeči, dařil se čarovný květ, nejedna vzácná bylina mocné, hojivé síly.

Na jeho témě kdys Libuše stoupala dřevěnou chodbou, kterouž jí k vrchu sroubili z Libice hradu. A nitro té hory chová tajemství: posvátné vojsko tu dřímá. Spí a probudí se a vytrhne z temného klínu kopce, až uhodí na Čechy největší tíseň.

Tehda se rozlehne pod vrchem širou rovinou hluk zuřivé bitvy. Od severu, z pruské země, nepřátelé přitrhnou, zle budou všecko království sužovat, až pak mezi Cidlinou a Mrlinou skoro všichni zahynou. Tu bude poslední boj bojován a pruský král, na hlavu poražen, dá se na útěk. —

* * *

Až bude pruský král se zbytkem svého vojska ze země utíkat, odpočine si ve stínu staré borovice v širém poli za Náchodem u Hronova poblíže hranic. Odpočine si tu on i všecko jeho vojsko, neboť nebude již míti více mužů, než co by se jich kolem dubu sesedlo. Tu si tedy na mezi pod rudokmennou borovicí naposled na české půdě odpočinou, pak zajdou přes hranici a české království bude mít od nich pokoj na věky. —

* * *

Budou bouře, budou boje, až krev kolébkami poteče; ale nakonec bude české království uvedeno v mír a kord i meč budou odpočívat s pokojem. To se vyplní, až růžové keře od pokrajů Růžového paloučku se rozrostou po celém paloučku. Tehda se tu sejde sedm králů a ti smluví na paloučku mezi růžemi svatý, věčný mír a bude dobře v naší zemi. —

Všechno jen do času, i svět. I jeho divy přestanou. To bude, až kamenný kříž na chlumku u Solnice, jenž co rok do země o znání zapadá, všechen se v hlubinách propadne.

Vysoko na Boru^[3] v divokých skalách sedí kamenná panna, majíc na klíně rozešitou košilí. Každého roku, o Velký pátek, když v kostele pějí pašije, udělá kamenná panna na té košili steh.

Co rok jediný steh. Až udělá poslední, až bude košile došita, zhyne vše, co pod sluncem, a nastane soudný den.

---

1. U Kostelce v stráni stála stará borovice. Od země až kam ruka dosáhne, vryli, vřezali do ní křížky, takže tu křížek na křížku. Skoro každý, kdo kolem šel, vyřezal tu křížek. Věřili, že člověk, jehož křížek neporušený se tu zachová, bude mít dlouhý věk.
2. Asi míli východně od Poděbrad.
3. Bor či Machovská hora při samých hranicích česko-kladských, z větší části již v hrabství Kladském.