Staré pověsti české (1959)/Opatovický poklad

Staré pověsti české Alois Jirásek
O Bruncvíkovi	Opatovický poklad	O staré Praze

Údaje o textu
Titulek:	Opatovický poklad
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. s. 116-125.
Licence:	PD old 70
Související:	Opatovský poklad

I.

Mladý klerik řádu a zákona sv. Benedikta v opatovickém klášteře přišel před samým polednem opatu svému oznámit, že té chvíle přijel znenadání host, pán jakýsi, patrně urozený, s dvěma jízdnými služebníky, že u brány v předním dvoře slezli a ten pán že zašel rovnou do kostela.

Opat, kněz vážné postavy, se ptal, odkud přijel.

„Z Hradce.“

„Co říkal?“

„Nic, a jeho lidé také ne.“

„Jak vypadá?“

„Je prostřední postavy, čtyřicetiletý a má černou bradu. Pán vážný, pěkně oděný, ale sukni má tmavou a bez ozdob, ani proužku na ní —“

Opat se na okamžik zamyslil, pak vstal, a vyšed ze své jizby, bral se dlouhou chodbou z konventu dolů po schodech na ambit, objímající kolkolem tichý „rajský dvůr“. Ten se té chvíle vyjasňoval v proudu slunečních paprsků, jež sem počaly padati. I do ambitu vnikala jejich zlatá zář, malujíc na dlážky i na stěnu stíny románského sloupoví. Parno srpnového dne nebylo zde ještě tak cítit, neb od rána skoro až do té chvíle všude tu spočíval chladivý stín.

A ticho, prázdno bylo mezi starými budovami. Mniši všichni meškali tou dobou ve svých celách. Teď se tu opat mihl světlem a stínem, pak zabočil z chladu na druhé, přední a prostorné nádvoří, do parna a plného světla, kdež zářícím vzduchem jasně se obrážely od modré, bez mraku oblohy budovy kolem, zvláště dvě chrámové věže i veliký chrám, vše románské stavby.

Opat zamířil k portálu plnému nádherných pásů kamenných, zdobených bohatou řezbou lupenů, listí a podivné zvěře. Vtom ze dveří, jimiž vanul z kostela příjemný chlad, vycházel cizí ten pán. Měl ještě smeknuto; smědý byl, černovlasý, lysého čela, široké tváře a šel poněkud ohnutě. Jak se mu opat podíval do velkých, tmavých očí, jak cizinec promluvil, poznal, že to ne všední šlechtic. Mile děkoval za vítání a rád přijal, když jej opat pozval k obědu. Šli spolu zpět do ambitu, kol „rajského dvora“ rovnou do refektáře, neboť hlubokým poledním tichem ozval se klášterní zvon, hlásaje dědině i lidem na polích polední klidu čas.

V dlouhé, klenuté síni, prostřed níž se táhla řada dubových stolů, s cínovým, mdle se lesknoucím náčiním, a řady stolic a sedadel, čekali již mniši, staří, mladí. Když obvyklá pobožnost vykonána, zasedli všichni. Nejvýše opat se svým hostem v řezaných dubových křeslech.

Po všechnu tu dobu host mile hovořil, o klášteře, o kostele, jak je krásného díla, zrovna jakoby vlašského, zvláště ten portál.

A když opat řekl, že ne, že to domácí dílo, že to kostel přestavěný z původního malého, ale první mnichové, hned při založení že byli Vlachové, z Monte Cassina, rozhovořil se pán o mateřském klášteře a že jej zná. I vypravoval o něm, Vlaších, o Římu tak, že kdo blíže seděli, zapomínali na jídlo.

Než čím déle host hovořil, tím více se neklid zmáhal opata. Již prve, když slyšel, že přijel pán z Hradce, pomyslil, žeť to někdo ode dvora, protože ráno zvěděl, že včera přibyl do Hradce císař s komonstvem. A hned také, když klerik oznámil, že ten pán vešel nejprve do kostela, vzpomněl si opat, co slýchal o císaři Karlu: že pokaždé, jakmile do nějakého místa přijede, vejde nejprve do kostela.

Pak všecka ta líbezná řeč a znalost světa a všecko jednání, jež budily úctu a obdiv — — Sotvaže host odložil nůž a umyl si ruce v lesklé iněděnici, již prosil jej opat, jak stanuli sami v okenním výklenku, aby mu za zlé neměl a jemu oznámil, které jest jeho jméno.

Host slíbil, že poví, ale žádal dříve, aby šli do kostela, tam aby vzal opat také dva nejstarší mnichy z konventu. Opat ochotně tak učinil a zavedl hosta chodbou zrovna do kostela. Byl vysoký, klenutý, o třech lodích, oddělených okrouhlými sloupy, jež nesly mohutné půlkruhové oblouky. Celou rozlehlou prostorou nečetných oken nesla se mha tajemného šera, v němž se tratily hojné malby po stěnách.

Všichni tu poklekli před hlavním oltářem; když pak cizí pán vstal, řekl:

„Kněže opate, chtěls věděti mé jméno. Oznamuji ti a bratřím zde, že jsem Karel, římský císař a český král, pán váš.“

Opat se snažně omlouval, že ho tak málo poctivě přijali, ačkoliv, jak doznal, že tušil, jaká čest se stala jejich domu, ale že sám sobě nevěřil. Císař však vlídně se usmál a pravil, že právě tak dobře, že nechtěl, aby ho kdo poznal, proto také že nechal dvořany v Hradci a že nikomu neřekl, kam jede.

„To jsem proto učinil,“ pokračoval, „abych mohl s vámi volněji promluviti. Otče opate, tito-li bratři jsou nejstarší a nejvěrnější v tvém klášteře?“

„Ti jsou.“

I řekl císař:

„Milí otcové, již vám tuto na božím místě oznámím, proč jsem k vám přijel. Slyšel jsem, že máte při tomto klášteře veliký poklad. Je-li tomu tak, doufám, že ho přede mnou nezatajíte. A já vám slibuji, že vám nic z toho nechci vzíti, ani sám, ani skrze žádného jiného. Jen bych rád na ten poklad pohleděl, nic více.“

Opat i kněží se lekli a stáli mlčky, až opat císaře poprosil, aby jim popřál se na to maličko poradit. Císař svolil, a když mniši tak učinili, oznámil opat:

„Rač Velebnosti Tvá věděti, že ten poklad jest. Ale žádný z bratří řeholních, a jest jich tu na ten čas padesát a pět, o něm neví. Jenom já a tito dva bratří máme o něm vědomost a žádný jiný. Kdyby někoho z nás Pán Bůh neuchoval, jinému o tom pokladu povíme, tak aby vždycky tři, opat a dva nejstarší bratři o něm věděli. Ale rač také věděti, že jsme těžkými závazky zavázáni a nesmíme nic o tom pokladu pověděti ani slovem, ani znamením. Nadto je přístup k němu velmi nesnadný a Tvé Milosti nenáležitý.“

Císař však přesto žádal, aby mu pověděli, on že bude také mlčeti a nikomu o pokladu nepoví. Tu se kněží opět radili, až opat prohlásil, že není náležité, aby pověděli, ale také že není náležité, aby oslyšeli žádost svého krále.

„Protož,“ pravil opat, „jedno z dvojího učiníme. Buď Tvé Velebnosti o tom místě povíme, ale pokladu neukážeme, nebo poklad ukážeme, ale nezjevíme, kde jest.“

„Raději ať poklad uvidím,“ rozhodl se císař.

I prosili ho, aby učinil, jak požádají. A on slíbil. Tu ho zavedli z kostela do sakristie, odtud sestoupili do nějakého sklepení cihlami dlážděného, velmi šerého. Jeden z mnichů zakřesal a rozžehl dvě voskové svíce. Ale jen se jejich plameny v temnu zamíhaly, již přistoupil druhý mnich a stáhl císaři přes hlavu kuklu, a to obráceně, takže císař nic neviděl. Jen slyšel, že zdvíhají, odklízejí cihly.

Pak ho zavedli k nějaké díře a žádali ho, aby opatrně sestupoval, že polezou po žebříku. I lezl za nimi hloub a hloub do čiré tmy velmi hluboko, a když stanuli na dně, obrátili císaře a vedli ho několikráte sem i tam, aby si nepamatoval směru a cesty. Poté kráčeli nějakou dlouhou tmavou chodbou. Bylo zde cítiti zavlhlý vzduch, ztuchlinou páchla všecka ta štola a duněla jejich kroky. Císaři se zdálo, že je nekonečná. Pojednou stanuli, a vtom, jak mu kuklu sňali, viděl se v dušném sklepení, jehož prostorou mdle se míhala zář voskovic. A v té záři zatřpytilo se v železných truhlicích, jak opat víka pozdvihl, stříbro, spousta stříbra kolkolem, v kruhy litého i celé bochánky.

Odtud vedli mniši císaře do vedlejšího sklepení. V tom spatřil množství kruhů a silných prutů ryzího zlata, celé kusy, těžké, nezpracované. Císař se divil; ve třetím však sklepení zmlkl úžasem.

Tuť byl největší poklad; ohromné množství drahého kovu, zlato, stříbro, ale vše umělou prací zdělané: překrásné řetězy, číše a kalichy, kříže a pacifikály, vše svítilo zlatem a ještě měňavými, duhovými blesky drahého kamení, až z toho zrak přecházel.

Jak se tak císař na všecku tu krásu, na všechno to nesmírné bohatství zahleděl, řekl mu opat:

„Pane náš, ty poklady se tobě i tvým budoucím chovají. Protož vezmi, co se koliv tobě líbí.“

Císař však nechtěl, a tu opat, řka, že by se neslušelo, aby odtud odešel a něco si na památku nevzal, podal mu drahocenný prsten, v němž byl světlý, nadmíru vzácný diamant. Císař ho přijal s povděkem.

Pak se obrátili, a jak prošli zase tím trojím sklepením, vstrčili císaři zase tu kuklu na hlavu, vodili jej zase sem tam, posléze k tomu žebříku, po kterém vylezli do sklepení. Když otvor zase zadělali, zhasili svíce, a sňavše císaři kuklu, vedli ho do sakristie a do kostela, kdež se pomodlil před velkým oltářem.

Poté děkoval mnichům a doložil:

„Milí otcové, ještě ať to zvím: smím-li já svým přátelům, ale jen některým oznámiti, že jsem viděl ve svém království pod zemí takový znamenitý a vzácný poklad? Ovšem že nepovím kde a kterými místy.“

Opat a mniši svolili. Císař pak již na odchodu pravil, hledě na darovaný prsten:

„Tento váš dar bude u mne v takové vážnosti, že nikdy nesejde s mého prstu a že půjde se mnou do hrobu.“

Byl nešporní čas, když se vrátili z kostela. Císař se již dlouho neomeškal. Rozžehnav se s opatem a bratřími, vsedl na kůň a provázen svými dvěma komorníky zamířil zpět po Labi vzhůru lukami k Hradci.

Tam vyzvídali dvořané na komornících, kde byli. Když uslyšeli, vyptávali se, co císař v klášteře dělal.

„Byl tam na obědě, po obědě vešel s opatem a se dvěma mnichy starými do kostela a dlouho se tam s nimi modlil.“

Více neřekli, a více také nevěděli, a víc také nikdo nezvěděl, neb císař tajemství zachoval. Teprve před svou smrtí pověděl některým svým radám, aby mu ten prsten na ruce nechali do hrobu, žeť to památka z pokladu v klášteře opatovickém, kterýž poklad mu tam před mnohými lety ukázali.

A tak se i stalo.

II.

Léta letoucí minula po smrti Karla IV., blahé paměti. Na sklonku panování jeho syna Václava IV., a to r. 1415, přijel do opatovického kláštera nenadálý host: pan Jan Městecký z Opočna s dvěma jízdními pacholky. Bylo to v listopadu, zrovna na Všechny svaté, pozdě odpoledne, když se již smrákalo, když pustá kol luka i holé již stromy u Labe černaly v časném soumraku. A mrazivý vítr vál.

Nebylo divu, že rytíř zajel do kláštera a požádal o nocleh, vyloživ, že chtěl dojeti do Hradce, ale že je taková slota venku, vítr že řeže i šubu proniká, a že bude hrubě tmavá noc.

Opat Petr Lazur, starý a ctihodný kněz, vlídně přijal rytíře a poručil, aby také oběma jízdným dána řádná večeře, jim i třem jejich druhům, kteří, jak pan Městecký oznámil, se cestou omeškali a kteří ještě sem dojedou. A dojeli, samý již večer, zardělí od větru a chladu. Tou dobou seděl jejich pán s opatem a mnichy v refektáři ozářeném voskovicemi na stolech, poblíže ohromných zelených kamen, jež příjemné teplo vydávala.

Rytíř vypravoval, měl mnohé noviny, o koncilu v Kostnici, o mistru Janu z Husince, nejvíce však o Praze, že je stižena klatbou pro mistra Jana z Jesenice, stoupence Husova, že jsou všeliké služby boží v Praze staveny. I dorážel slovy zle na novotná učení a na Pražany, že se bouří proti kněžím, i na krále, že to všecko trpí.

Vtom nový host vstoupil: pan Oto z Bergova. Pověděl, že ho necesta a hrozné povětří dohnaly, aby se utekl pod pohostinnou střechu starého kláštera, a žádal o noclech pro sebe a pro svých pět pacholků jízdných. Divil se také, že tu shledává pana Městeckého, ale těšil se z toho, že bude míti na zítřek společníka na cestu do Hradce.

Opat i pana z Bergova vlídně přijal a seděl s rytíři, i když bratři řádoví se po večeři rozešli do svých cel. Páni seděli při víně poblíže kamen, kdež bylo tím příjemněji, jak venku černou nocí burácel vichr, až se okenice třásly a rachotily. Pan Městecký vypravoval, pán z Bergova nebyl také bez novin. Oba také statečně pili a často dolévali poháry zlatým, červeným vínem, až se jim rděly tváře a svítily oči.

Naráz však oba umlkli a vstali, když venku tmou se náhle ozval hlas válečné trouby. Vzezvučel ostře, pronikaje i větrný hluk. A vtom chytli oba rytíři opata za ruce, a pan Městecký zostra a chmurně poroučel:

„Kněže opate, slyšels to troubení. To jest nám znamení, že naši zbrojní pacholci mají bránu již ve své moci a že pustili ostatní, třicet jich, slyš; ti číhali venku ve tmách. Teď jsou již všichni v klášteře. Ty a všichni tu jste v naší moci.“

Opat, omráčen leknutím, stěží vyrazil:

„Co chcete?“

„Poklad, váš klášterní poklad. Nic se ti nestane, povíš-li, kde je. Víme, že ho máte pod zemí. Pověz, kde je!“ dorážel pan z Bergova.

„Nevím!“

Na chodbě strhl se hluk, křičeli tam, řinčela zbraň.

„Nečekej pomoci!“ hrozil pan Městecký. „Slyšíš, to je náš lid. Mluv, kde je poklad!“

„Nepovím!“ chvěje se, ale pevně odpovídal starý opat.

„Zmučíme tě!“

„Děj se po vůli boží. Ale já nesmím, já nepovím.“

Pan z Bergova vyrazil z večeřadla, a hned poté vešli tam čtyři pacholci po zuby ozbrojení. Těm vydal pan Městecký starého opata. Tmou listopadové noci ozval se zvon bijící na poplach. Některý z mnichů k němu doběhl a zvonil, volaje blízkou dědinu na pomoc. Ale jen začal zvoniti, již vrazili na něj žoldnéři a smrtelnou ránou splatili smělému zvoníku.

Rudá světla se míhala klášterem, kostelní okna zazářila; i po celách, tmavými ambity a dvory, všude se kmitala světla, pochodně, planoucí louče, všude se míhaly postavy prchajících mnichů, loupežných žoldnéřů, kteří je stíhali, kde co vybíjeli a snášeli kořist. Jen opat zůstal v klášteře, ale svázán, v nádvorním sklepení, kdež ho pacholci pana Městeckého při záři smolnic bili a natahovali na žebřík a kde pan Městecký nebo zase pan z Bergova na něj křičeli:

„Kde je poklad? Kde, mluv, nebo propadneš hrdlo!“

Ale opat, snášeje mužsky všechna ta muka, mlčel, a nepověděl ani pak, když mu pálili svícemi bok. —

Když se probudil mlhavý, nevlídný den, bylo v opatovickém klášteře ticho a pusto. Byl vyloupen. Všecko skvostné náčiní, hotové peníze, všecky klenoty, ať kostelní, ať jiné, vše odnesli páni Městecký a z Bergova Oto. Když vesničané přišli do kláštera, našli raněné mnichy, opata pak na smrt zmučeného.

Škody po všem klášteře byly veliké, ale ohromný podzemní poklad byl zachráněn opatovým utrpením a — jeho smrtí. Zemřelť Petr Lazur zanedlouho.

* * *

Po pěti letech přijel pan Městecký z Opočna, jenž pro svůj zločin s druhem svým za bouří a zmatků tehda obecných ušel zaslouženému trestu, zase do opatovického kláštera, ale ne již jako lupič, nýbrž jako jeho ochránce. Přivedl tam posádku, valný houf žoldnéřů císaře Zikmunda, v jehož služby se dal proti svým krajanům.

Tím lidem obsadil klášter proti hradeckým husitským měšťanům a bratřím orebským. Tenkráte se již nesháněl po velikém pokladu v zemi ukrytém. Záhy zas musil odtud, do pole, posádka však tu zůstala a dvakráte svedla vítězný boj s Hradeckými: v prosinci toho roku 1420 u samého kláštera a v březnu příštího roku nedaleko, u vesnice Podolšan, kde padl i vůdce Hradeckých Lukáš. Ale již v dubnu odtáhli císařovi žoldnéři z Opatovic ze strachu před velikým vojskem Pražanů, Orebských i Hradčanů, kteří se zmocnili Kutné Hory.

Zikmundovi žoldnéři jen odtáhli, a již přitrhl pan Diviš Bořek z Miletína s bratrstvem orebským a s Hradeckými, kteří se zle vymstili Opatovicům za dvojí porážku a za mnohé porážky. Starý, výstavný klášter byl vypálen.

Vyhořel konvent a stavení všecka: v lučinaté rovině u Labe, nad jejíž zelení a spoustou květů svítívaly se zlacené kříže klášterních věží a nádherného kostela, černaly se rozvaliny, rozmetané ambity kol „rajského dvora“ pustě zarostlého, a mrtvé ticho bylo tam, kde mniši kdysi hodinky pěli.

Klášter v tom zpustošení zůstal. A hluboko pod jeho rozvalinami zůstal i ohromný poklad drahých kovů, drahého kamení i umělé práce, zůstal netknutý tam, kde věky již v úkrytu ležel. A to místo tajemstvím zůstalo. Jen pověst o něm šla po mnohá pokolení a zůstávala, i když rozvaliny starého kláštera hynuly a se rozpadávaly. — —

III.

Rozpadly se a zmizely, když pak jim voda dodala. Kdysi, dávno, za velké povodně Labe je zalilo, ztopilo, a jak během času změnilo v těch místech svůj tok, zůstala část rozvalin pod vodou, na jeho dně. Tak Labe, jež kdysi teklo vedle kláštera, proudilo přes něj, a když byla nízká a jasná voda, chodili se lidé dívat na zbytky trosek pod její hladinou.

Jen část rozvalin zůstala na suchu. V těch místech pak u řeky vystavěli mlýn, a tam, kde stával prý hlavní oltář, vyrostla lípa, jež přečkala věky. Mleči a chasa často sedali za letních večerů před mlýnem a mluvili o císaři Karlovi, o pokladě, kde asi je, kterými místy, kdyby tak mohli pod vodu k němu, jak by si pomohli.

Často se také ohlédli dál, po staré lípě, jejíž ohromná koruna vysoko šerem se černala a od níž větřík zanášel k nim šepot a silný, líbezný dech jejích květů jako šepot modlení a vůni oběti od božího oltáře. A v půlnoční čas počal se koš staré lípy vyjasňovati, jako by jím prosvitovala zář vycházejícího měsíce. Pak vzplanula v koruně světla a zářila po všech haluzích a zář světel stoupala k nočnímu nebi. Kdo ten div spatřil, žasna se křižoval. Domácí klekali a modlili se jako před oltářem; nejeden z nich zaslechl v takové chvíli zbožný zpěv, jenž tlumeně, jakoby z daleka, kolem lípy se nesl a vanul s větrem dál, k řece, kdež zmíral a tichl. —

Než i za bílého dne naplnilo tajemné místo úžasem lid, zvláště pak „pana otce“ ze mlýna, chasu i mleče. Kdysi za krále Maxmiliána, otce Rudolfa II., zarazila se kola opatovického mlýna sama naráz, o pravém poledni.

Vše vyběhlo ven k řece a tu div divoucí! Kola stála, protože na ně voda netekla, a ta netekla, protože se výše nade mlýnem ztrácela prostřed řečiště, padajíc tam hlučivým, hřímavým proudem do nějaké prohlubně či propasti.

Tak proudila a padala tam dobré půl hodiny; a po ten čas neteklo na kola nic, takže mlýn stál jako zakletý. Po půl hodině však dala se voda zase svým během a proudila dál jako dříve ke mlýnu a roztočila jeho kola. U místa, kde voda tak zapadala, stál pan otec, chasa, mleči a lidé ze vsi a jednali o divné příhodě, až se na tom snesli, že tam bylo nějaké klášterní sklepení, že se jeho klenutí prve zřítilo a řeka že proudila do sklepa a hloub do chodeb a že jistě zalila i štolu vedoucí k pokladu; teď že je po všem, že by bylo marno se pokoušet, aby se kdo k němu dostal.

* * *

A přece to zkusili. Ne domácí, ale cizozemci.

Bylo toho smutného času po bělohorské bitvě; tenkráte přijeli do Opatovic čtyři Vlaši. Řekli, že jsou potápěči z vlašských Benátek, že sám císař Ferdinand^[1] je sem poslal, aby našli ten zapadlý poklad.

Nikdo jim nebránil, a tak, když se připravili, potopili se do Labe v těch místech, kde bývalo vídati klášterní trosky. Tam chtěli nejprve ohledati půdu a zbytky staveb. Dlouho tam však nevydrželi. Dva z nich ihned zase vyplavali na povrch. Dva tam déle zůstali. Druhové na ně čekali, ale nedočkali se jich. Ti dva se již nevrátili. Snad je strhl proud, snad zbloudili pod vodou v rozvalinách starého kláštera. Ani mrtvol jejich nenašli.

Druhové jejich se za pokladem do řeky již neodvážili. Vsedli na koně a odjeli s nepořízenou. —

A tak poklad opatovického kláštera leží podnes hluboko v zemi a Labe, proudíc přes něj, dobře ho střeží. — —

---

1. Ferdinand II.