Staré pověsti české (1959)/Úvod (Ze starobylých proroctví)

Staré pověsti české Alois Jirásek
O Janošíkovi	Úvod (Ze starobylých proroctví)	Sibylina proroctví

Údaje o textu
Titulek:	Úvod (Ze starobylých proroctví)
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. s. 239-242.
Licence:	PD old 70

Když oko vaše slzou se zaleje
když na vás těžký padne čas,
tehda přináším větvici naděje,
tu se můj věští ozve hlas. —

ERBEN

Zavírá se kniha starých pověstí.

Minulá sláva září z nich; i veliké žaly předešlých bouří a pohrom slyšeti z nich temným hlasem. Těžkých dob černé stíny padaly do věků a zůstaly dlouho, a mnohý je cítit až po dnešní den.

Zle bývalo v zemích české koruny, až teskno, až úzko, a nejvíce, když v porobu podroben lid. Nevolný byl, a ukrutné platy, robota ho soužila, sílu mu sály, až ponížen a ponižován ohýbal šíji a pokorou hledal si paprsek přízně a úlevy.

V ten čas člověčenství, pokut a ran mořily vojny a hlad poddaný lid, přirozený mu jazyk byl potupou zhaněn a k umdlení, k shlazení jako již určen.

Zle bývalo, až úzko, až k zoufání, takže mysl útrapou sklíčená jen od Boha, zázrakem čekala pomoc. Kořen té naděje živily stará kronika a zvěst o lepších časech, a na tajemném stromu dávných proroctví pučely letorosty nové.

Pučely za letních nocí, kdy v temnu starých líp si veský lid posteskl nad svým soužením, pučely za zimních večerů, v teskném soumraku nebo při svitu chudého krbu, kdy děd vzpomínal minulých dob. Pučely za černé hodinky nebo v posvátném klidu nedělních odpolední, kdy starý písmák vykládal sousedům, jak bývalo, a hlásil, jaká znamení ještě budou, co hrůz ještě stihne zemi a lid, než nastane nový a lepší čas.

Kdo slyšel, v duši se chvěl. Ale v tom zkormoucení zkvétal už útěchy květ čarovné vůně a moci, a ze mhel těch tajemných věšteb vál větřík ochladu a nedal uhasnout žáru k rodné zemi, jejž dusila svízelů tíha.

Hlas prorocký od stadického pluhu i věštby, jež zjevila Libuše kněžna věštím duchem nadšená, řeč, jež vyšla z úst Sibyliných, i to, co slepý mládenec v budoucnu zřel, i naděje v svaté dědice české země, vše těšilo ubohé, těšilo, konejšilo a dávalo sil.

Slyšte ta proroctví i ta, kteráž jen v některých končinách vytryskla jako živý pramen ze zprahlých skal. Pokolení za pokolením chodila sem, aby rosou věští útěchy občerstvila mysl vadnoucí, prahnoucí v úpalu těžkých těch dob. —

Slyšte ty staré věštby!