Staré hříchy napraveny „Starým hříchem“

Údaje o textu
Titulek:	Staré hříchy napraveny „Starým hříchem“
Autor:	Jaromír Václav Šmejkal (jako J. V. Šmejkal)
Zdroj:	České slovo, roč. 21, č. 278, s. 4 Digitální knihovna Národního muzea
Vydáno:	28. listopadu 1929
Licence:	PD old 70

Středeční premiéra nového českého filmu režiséra Krňanského »Starý hřích« v bio »Fénix«, zaznamenala právě tak pěkný úspěch u sezvaného publika, jako v úterý předváděné »Pražské švadlenky«, které však v mnohém předčí. Film byl zpracován Karlem Smržem podle známého románu Jana Klecandy celkem, až na několik míst, dobře; má poutavý, napínavý děj, který je patřičně rozvinován ve všech dílech, což právě u »Pražských švadlenek« chybělo. Také fotografie Hellerova je o sto procent lepší než u Švadlenek, ale také v několika scénách zakolísala. Mecerova výprava dobrá. Režisér Krňanský ukázal, že umí vytvořiti něco lepšího nežli »Adjunkta Vrbu« nebo »Loretánské zvonky«; že je mu to po jmenovaných filmech ku prospěchu, není pochyby. Také úlohy rozdělil tentokráte šťastnou rukou: každý byl, možno říci, na svém místě. Výborná byla dvojice starých bohatých mlynářů: Josef Rovenský především, a pak Bohumil Kovář. Duševní zápas, který se odehrává v nitru mlynáře, ohrožovaného hrozbami rváče Vavřince, vyhrál svou mimikou i gesty dokonale. Jen na několika místech bezradně strnul, ale toho si sotva kdo povšimne. Bohumil Kovář je dobrý typ spokojeného člověka. Těžší situaci měl Karel Lamač při své pasivní roli. Zhostil se jí ovšem velmi dobře, jen ten knírek mu rozhodně neslušel. Ve Švadlenkách byl na tom herecky i vzhledem lépe. Velmi uspokojivě zhosti se své obtížné role vysloužilého vojáka, lumpa Vavřince, člen Národního divadla v Praze Karel Jičínský. Veliká postava a nelítostný cynismus, pěst připravená k ráně a vyhaslé, nelítostné srdce, neznající smilování a výčitek svědomí, vojenské furiantství a hráčská vášeň: to byl Vavřinec Jičínského. Dobrými figurami byl dále Otto Zahrádka, zamračený, despotický šafář a Václav Pecián, selský synek, milující vytrvale, byť beznadějně; komická tragika, jež mu sedí.

Jarmila Lhotová, třebaže jí role příliš neodpovídala, sehrála úlohu šafářovy dcery velmi pěkně a dokázala, že má dobrou vůli a dostatek nadání i píle. Proti dřívějším svým rolím pokročila značně. Mnoho prospěl jí i Heller, neboť rovněž fotograficky dopadla vesměs uspokojivě. Její scéna u potoka je jednou z nejkrásnějších. A můžeme poznamenati, že se trochu snaží přiblížiti se upravením krásné Mexičance Dolores del Rio. Sympatickým, hezoučkým zjevem je Melitta Jelenská, jež půvabem vyvažuje herecké slabiny. Dobrou, typickou figurou je žebračka Rozy Schlesingerové.

Na rozdíl od Švadlenek je druhá polovina filmu slabší než první. Zbytečný a hloupý lapsus ve scéně nejdramatičtější: četníci přijdou pro Vavřince. Za to zasluhuje režisér exemplární potrestání a ti četníci (uniformy byly patrně objednány z Beludžistanu) tři dny temnice o chlebu a vodě. Bude zapotřebí vsunout spásonosný titulek a střihnout.

Resumé: Dobrý lidový film s výbornými a dobrými hereckými výkony. Úspěch více než jistý.