Stará panna (Polykarp Starý)

Údaje o textu
Titulek:	Stará panna
Autor:	Polykarp Starý
Krátký popis:	feuilleton
Zdroj:	Národní listy. 1898, 38(126), str.1-2. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	7. května, odpolední vydání
Licence:	PD old 70

Noc, tma, vzdech … Vichr švihá do oken drobným, mrazivým deštěm, řídkým sněhem promíchaným. Noc nevlídná, strašidelná! Občas zahrčí kočár na dlažbě. Osoba na lůžku zadržuje dech a naslouchá. A zas ozývají se přervané vzdechy.

„Což dnes neusnu?“ zmítá sebou. Po chvíli slyšet pravidelnější oddechy. Novoměstské hodiny bijí dvě. A zas hrčí kočáry.

„Ach – protivný masopust! Ďábelský vynález, plesy! Vzpomínka na ně mi tak odporna! Když jsem byla mladá, byla jsem po plesích a zábavách všecka šílená, ale teď! Jak ten život rychle uběhl! Jako sen. Plesy! Trh na dcery, honba po ženiších a nevěstách. Taneční pořádky plny a srdce prázdná. – Vedle bijí hodiny, jedna – dvě. Jdou mu pozdě, protivovi. Bydlí tam starý mládenec. Proč se neoženil, sobec! Ale takového ošklivce bych si nebyla nikdy vzala. Má pleš, bezvadnou, vynikající pleš, – dobře na něj! A v noci chrápe, že ho slyšet skrz tlustou zeď. Ani teď bych si ho nevzala, ani – Ani teď ne? Ach, raději na to nemyslit. Ó bože, tam venku víří plesy, lidé se veselí, milují, všude plno lesku, jasu, života – a já zde ležím opuštěná, osamělá, sestárlá, opovržená. A vše to vlastní vinou. Stokrát jsem se mohla provdat! Ale byla jsem tvrdohlavá a – hloupá. Ten, který se mi líbil, nevšímal si mne, a ti, kteří se mi dvořili, byli mi protivní. Jak jsem mohla být šťastna s doktorem Veselým! Zamítla jsem jej zrovna z pouhé kaprice. Oženil se mně navzdor s tou falešnou Mařenou, s mojí nepřítelkyní. Jak se nadýmá, když ji potkám. Už chodí s dcerou do taneční hodiny.

Ach bože, bože, jak jsem byla zaslepena! To bych si jinak vykračovala jako doktorka Veselá! Jak by to krásně znělo. Jak by nám to slušelo, kdybychom chodili spolu. Že jsem neuposlechla matku!

Byl do mne na smrt zamilován. Vzpomínám, jakoby to bylo dnes. Bylo to na plesu. Přinesl mi krásnou kytici a byl tak laskavý a dobrý. Matka ho vítala, ale „přítelkyně“ Mařena se ušklíbala a dráždila mne, jak prý mohu mluvit s takovým šeredou a hlupákem. A Veselý nebyl ani šeredou ani hlupákem. Hloupá jsem byla já. Do mne jakoby byl tehda ďábel vjel. Vyváděla jsem mu nejhorší. Vysmívala jsem se mu a koketovala jsem neustále s domýšlivým lajtnantem z pouhé svévole! Při odpočinku stal se doktor Veselý neobyčejně vážným. Mluvil o svých plánech do budoucnosti. Konečně to z něho vyhrklo. Abych prý dala odpověď, smí-li doufat. A já neřekla ani á ani bé, jen jsem se smála na hezkého lajtnanta a pojídala jsem co možná graciosně – řízky. V hlavě mi pořád strašila pohádka, že pro mne přijede nejméně nějaký princ ve zlatém kočáře. Konečně řekl sklíčený Veselý, že na mne nebude naléhati, že si přijde za dva dny pro odpověď. Mohla jsem mu ji dát ihned. Matka mne pod stolem pobízela nohou. Já však jsem se jen smála. Dostal pak odpověď. Nezastřelil se, nezbláznil se. Za čtvrt roku oženil se s Mařenou. Tenkrát jsem si z toho mnoho nedělala, ale později se mi rozbřesklo a teď vidím zcela jasně. Ach, kdybych mohla všem těm mladým bláznům přesvědčivě houkat do duše: holky, vdávejte se, dokud je čas!

Ach bože, vrať mi mládí! Ó kdyby ta pohádka o Faustovi byla pravdivá – ne jednomu, desíti ďáblům bych se zapsala.

Moje mládí! – Následovala nekonečná řada plesů; čím dále více se mi protivily a nudily mne, občas probíhalo mne podivné mrazení. S hrůzou jsem pozorovala, jak se družky jedna za druhou provdávají. Pojednou mne bály omrzely. Nešla jsem nějaký čas nikam, ani na ulici téměř jsem nevycházela. Ne, nechci se doprošovati, nechci se vdáti. Ale dlouho jsem to nevydržela. Zase mne to popadlo jako horečka. Však nejsem ještě tak stará, řekla jsem si, pokusím se ještě jednou; roztomile, svůdně chci vypadat a ukázat, že ještě zvítězím. Malinké rýhy pod očima a na čele zakryjí se – trochu glycerinu, trochu pudru, trochu červeně na líce, trochu přibarvit obočí a řasy, a hodně šperků. Matka mlčela, ale v pohybách a s resignací vrtěla hlavou. Byl to smutný ples, ten poslední – byl to úpadek. Ty mladé žáby div se mi do očí nevysmály. Co jsem vlastně zavinila? Co se změnilo od onoho plesu, kde mne žádal Veselý o ruku? Ty malinké vrásky, těch několik šedých vlasů – to byla celá moje vina. První šedivé vlasy jsem vytrhala, ale nebylo to nic platno; rvala jsem celé chomáče – než konečně bych byla musila vytrhati všechny. Mládí uprchlo – sestárla jsem. – A blížilo se něco jako zoufalství…

Zase kočár. Snad v něm sedí také matka s dcerou, která je podobně tvrdohlavá a nerozumná, jako jsem byla já. Děvče, ber, ber, než bude pozdě!

Postava v nočním oděvu náhle vyskočila z postele a potácela se k oknu. Mžikem otevřela a nedbajíc nepohody, vyhlížela na ulici za odjíždějícím kočárem. Sníh a déšť šlehaly obnaženou její šíji a horké čelo. Dole ozvaly se chraplavé hlasy několika opilých mladíků.

Na rohu shasil právě lampář svítilnu. Hu, jaká zima! Okno cvaklo a zavřelo se. Honem do postele! „Což mne ty hrozné myšlenky a vzpomínky budou trýznit celou noc?“ Hmatala tmou, hledajíc lůžko. „Ale co to? Vše je nějak přestaveno. Vždyť tu v pravo stála má postel. Hlava se mi točí, kde to jsem? Bože, co se to se mnou děje? Odkud náhle ten jas? Hudba valčíku! Což ten plný sál lidí, tolik světel! Někdo mi šlápl na vlečku. A tamhle stojí doktor Veselý. Přeje si odpověď. Pryč, pryč – přeludy! Ach, tu je stolek a zde sirky.“ Škrtla sirka, zablesklo světlo, kulatá, hebká ručka rozžehla svíčku. Komnata se osvětlila. – „Což se dějí divy?“ Kyprá dívčí postava vykřikla radostí, přitiskla bílé ruce na ňadra a plaše rozhlížela se vůkol, pak bílé ruce vjely do hebké spleti dlouhých bujných vlasů a odhrnuly je z bílého čela. Postava se zachvěla radostí a dvé krásných černých očí zazářilo v blaženém opojení. Uchopila svícen a přiskočila k velikému zrcadlu. Postavila svícen na mramorový stolek, sklesla před zrcadlem na kolena a horké slzy vytryskly jí z očí: – ze zrcadla zářil jí vstříc mladistvý, kyprý zjev dvacetileté dívky.

„Bože, bože!“ volala tlumeně v divé radosti. „Jaký to byl hrozný, strašlivý sen! Vždyť není pozdě, vždyť jsem to já, mladá, hezká dívka, vždyť nejsem starou pannou, vždyť teprve včera byl ten osudný ples, na němž mne doktor Veselý žádal o ruku a o rozhodnou odpověď. Vždyť je čas. Ach, je tak dobrý. A Mařena, ta falešnice! Prohlédla jsem tě, úskok tvůj byl marný. Ach, Pavle, ano! Přijď si pro odpověď, přijď, miláčku! Ó kéž je již ráno!“ Se svíčkou v ruce cupala k postýlce. „Jsem dosud mladá a hezká – není pozdě!“

Vedle u starého mládence bily hodiny čtvrtou. Hup do postýlky…