Střední občanský zákoník
  | |
|---|---|
| Titulek: | Občanský zákoník |
| Autor: | Národní shromáždění republiky Československé |
| Právní oblast: | občanské právo |
| Platnost: | ČSR |
| Původní znění: | 141/1950 Sb. |
| Účinnost od: | 1. ledna 1951 |
| Toto znění: | 141/1950 Sb. |
| Zdroj: | Sbírka zákonů republiky Československé, částka 60, ročník 1950 |
| Licence: |  PD CZ |
| Další novelizace: | 40/1964 Sb., 65/1965 Sb. a 509/1991 Sb.; zrušeno 513/1991 Sb. |
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Část prvá. Úvodní ustanovení.[editovat]
Základem občanských práv je ústavou zaručený společenský řád lidově demokratické republiky a její socialistická výstavba.
Občanská práva jsou chráněna zákonem.
Nikdo nesmí zneužívat občanských práv ke škodě celku.
Část druhá. Obecná ustanovení.[editovat]
Hlava prvá. Osoby.[editovat]
Způsobilost člověka mít v mezích právního řádu práva a povinnost vzniká narozením a zaniká smrtí.
(1) Dítě, které je počato, posuzuje se, pokud jde o jeho práva, jako by se již bylo narodilo, narodí-li se pak živé.
(2) Jsou-li pochyby, zdali se dítě narodilo živé či mrtvé, má se za to, že se narodilo živé.
Jsou-li pochyby, kdo z několika lidí zemřel dříve, má se za to, že všichni zemřeli současně.
(1) Nezvěstný může být na návrh prokurátora nebo každého, kdo má na tom právní zájem, prohlášen soudem za mrtvého, jestliže uplynulo pět let od konce roku, v kterém podle poslední zprávy ještě žil, anebo pohřešuje-li se v souvislosti se zvláště nebezpečnou událostí, jestliže od ní uplynul alespoň rok.
(2) Prohlásí-li soud někoho za mrtvého, určí den, který se považuje za den smrti. Není-li možno zjistit den, kterého nezvěstný pravděpodobně zemřel nebo který pravděpodobně nepřežil, určí soud za den smrti poslední den uvedené doby pětileté nebo roční.
(1) Bude-li za mrtvého prohlášen manžel, zaniká jeho manželství dnem, kdy rozhodnutí o prohlášení za mrtvého nabude právní moci. Při počítání času, který je rozhodující pro zjištění otcovství, má se však za to, že manželství zaniklo dnem, který byl v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého určen jako den smrti.
(2) Bude-li prohlášení za mrtvého zrušeno, neobnoví se manželství zaniklé, jestliže mezitím manžel osoby prohlášené za mrtvou uzavřel manželství nové.
Způsobilost vlastními úkony nabývat práv a zavazovat se (svéprávnost) vzniká v plném rozsahu dosažením zletilosti.
(1) Zletilosti se dosahuje dovršením osmnáctého roku.
(2) Nezletilec se stane zletilým také uzavřením manželství; zletilosti nepozbude ani zánikem manželství, ani bude-li manželství prohlášeno za neplatné.
Kdo je mladší než šest let, je k právním úkonům naprosto nezpůsobilý; za něj jedná jeho zákonný zástupce.
(1) Kdo dovršil šestý rok, je sám způsobilý jen k právním úkonům, které jsou výhradně k jeho prospěchu, a k uzavírání smluv, při nichž se plní hned při jejich uzavření a které jsou přiměřené jeho věku.
(2) Kdo dovršil patnáctý rok, je sám způsobilý také k uzavírání smluv pracovních a k nakládání s odměnou za vlastní práci.
(1) Kdo je zcela zbaven svéprávnosti anebo pro duševní poruchu není vůbec schopen obstarat si své věci sám, je k právním úkonům naprosto nezpůsobilý; za něj jedná jeho zákonný zástupce.
(2) Kdo je zbaven svéprávnosti jen částečně anebo není pro duševní poruchu schopen obstarat si sám své věci náležitě, je co do způsobilosti k právním úkonům roven tomu, kdo dovršil patnáctý rok.
Pokud nejde o právní úkony, k nimž jsou osoby uvedené v předchozích ustanoveních samy způsobilé, jednají za nezletilce mladší než patnáct let jejich zákonní zástupci; nezletilci, kteří dovršili patnáctý rok, jakož i ti, kteří jsou zbaveni svéprávnosti jen částečně, jednají s přivolením svých zákonných zástupců.
Svéprávnosti může být soudem zcela zbaven, kdo je starší než šest let a není vůbec schopen sám si své věci obstarávat pro duševní poruchu, která není jen přechodná.
Svéprávnosti může být soudem částečně zbaven, kdo je zletilý a není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, nebo pro navyklé nadměrné požívání alkoholických nápojů anebo omamných prostředků nebo jedů schopen obstarávat si sám své věci náležitě.
(1) Stupně příbuzenství mezi dvěma lidmi určují se podle počtu zrození, jimiž v pokolení přímém jeden pochází od druhého a v pokolení pobočném oba od svého nejbližšího společného předka. V jakém pokolení a v kterém stupni je někdo spřízněn s manželem jedním, v takovém pokolení a v tom stupni je sešvagřen s manželem druhým.
(2) Osobami někomu blízkými jsou jeho manžel, osoby, které jsou s ním nebo s jeho manželem příbuzné buď v pokolení přímém anebo v pokolení pobočném až do bratrance (sestřenice) včetně, a jiné osoby, které s ním žijí ve společné domácnosti jako členové rodiny; poměru příbuzenskému se rovná poměr založený osvojením.
(1) Způsobilost k právům a povinnostem mohou mít i osoby rozdílné od osob fysických - osoby právnické.
(2) K vzniku právnické osoby, která nebude zřízena přímo zákonem, je třeba, aby byla zřízena orgánem k tomu příslušným anebo s jeho přivolením.
(1) Právnické osoby mají svůj vlastní název.
(2) Jejich právní poměry jsou upraveny právními předpisy nebo stanovami, které také určují, kdo jménem právnické osoby jedná.
Pokud má právnická osoba členy, neodpovídají členové za její závazky, ledaže zvláštní předpisy stanoví jinak.
Právnickým osobám socialistickým, zejména dobrovolným organisacím vytvářeným lidem a národním nebo komunálním podnikům, přísluší zvláštní ochrana.
Je-li někdo zkrácen ve svých právech tím, že někdo jiný neprávem užívá jeho jména, příjmení, názvu nebo krycího jména, může se domáhat, aby od toho bylo upuštěno.
Hlava druhá. Věci a práva.[editovat]
Věci v právním smyslu jsou ovladatelné hmotné předměty a přírodní síly, které slouží lidské potřebě.
Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by s tím věc anebo její oddělitelná část poškodila nebo podstatně znehodnotila.
Součástí pozemku je všechno, co na něm vzejde. Stavby nejsou součástí pozemku.
Pozemky a stavby, s výjimkou staveb dočasných, jsou věci nemovité.
Příslušenství jsou vedlejší věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby se jich s touto věcí trvale užívalo.
(1) Předmětem právního poměru může být i právo, pokud to povaha jich obou dopouští; v těchto případech platí přiměřeně ustanovení o právních poměrech, jejichž předmětem jsou věci.
(2) Práva k nemovitostem se řídí ustanoveními o věcech nemovitých.
Má-li právo k věci nemovité, zřízené právním úkonem, být právem věcným, je třeba, neplyne-li to již z povahy práva, aby z listiny o jeho zřízení bylo patrné, že má mít právní následky i vůči osobám třetím; v pochybnostech se má za to, že působí jen mezi stranami.
Hlava třetí. Právní úkony.[editovat]
Právním úkonem je zejména také projev vůle založit, změnit anebo zrušit právo nebo povinnost.
(1) Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití.
(2) Jde-li o právní úkon, který má význam pro plnění jednotného hospodářského plánu, je třeba projev vůle vyložit v souladu s úkoly plánem uloženými.
Projev, který byl učiněn osobou nezpůsobilou k právnímu úkonu nebo který není srozumitelný anebo vážný, je neplatný.
(1) Projev vůle, k němuž byl někdo druhou stranou přiveden lstí nebo bezprávnou vyhrůžkou vzbuzující důvodnou bázeň, je neplatný. Totéž platí, jestliže některou ze stran takto přivedl k projevu vůle někdo jiný a druhá strana o tom věděla.
(2) Vyhrůžka, třebas odůvodněná, je bezprávná, bylo-li jí vynucováno něco, čeho jí dosaženo být nesmělo.
Má-li být právním úkonem učiněným na oko zastřen úkon jiný, buď posuzován podle podstaty úkonu zastřeného.
(1) Omyl činí právní úkon neplatným, týká-li se jeho podstaty. Týká-li se omyl jen okolnosti vedlejší, je právní úkon platný, ledaže je ona okolnost podle projevené vůle okolností rozhodující.
(2) Omyl v osobě je podstatný, pokud by se bez něho nebyl právní úkon uskutečnil.
(1) Neplatný je právní úkon, který se příčí zákonu nebo obecnému zájmu.
(2) je-li právní úkon neplatný, protože se příčí zákonu nebo důležitému zájmu obecnému, může soud na návrh prokurátora vyslovit, že to, co bylo plněno straně, která o neplatnosti věděla, propadá ve prospěch státu.
Neplatný je také právní úkon učiněný v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek.
Není-li zákonem stanoveno jinak, není k platnosti právního úkonu třeba, aby byl učiněn ve zvláštní formě, a vůli lze projevit nejen výslovně, nýbrž i jinak, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnosti.
Formy úředního zápisu vyžadují písemné právní úkony, při nichž osobně jednají slepí, anebo hluší, kteří nemohou číst, nebo němí, kteří nemohou psát.
(1) Písemné formy je třeba u právních úkonů o právech k nemovitostem, ledaže jde o nájem rodinného domku nebo jiné podobné stavby anebo jen části budovy. Totéž platí u majetkových právních úkonů mezi manžely, pokud nejde jen o obvyklá darování přiměřená jejich výdělečným a majetkovým poměrům. Písemné formy je dále třeba u právních úkonů, pro něž je zákonem písemná forma zvlášť předepsána.
(2) Z listiny o právním úkonu, kterým se zřizuje věcné právo k nemovitosti, má být také patrné, kdy právo vznikne; obdobně platí pro listiny o změně, převodu anebo zániku takového práva.
(1) Právní úkon, pro který zákon nebo dohoda stran vyžadují písemnou formu, působí od podpisu stran; podpisy nemusí být na téže listině. Podpis toho, kdo neumí nebo nemůže psát, nahradí potvrzení dvou svědků na listině samé o jeho souhlasu.
(2) Napodobení podpisu mechanickými prostředky stačí jen tam, kde je to obvyklé.
Dohodnou-li se strany o určité formě právního úkonu, má se za to, že nechtějí být vázány před naplněním této formy.
Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
Postihuje-li důvod neplatnosti jen část právního úkonu, není tím dotčena platnost části zbývající, ledaže z povahy nebo z obsahu právního úkonu anebo z okolností, za kterých k němu došlo, je zřejmé, že jedna část nemá být oddělována od druhé.
Kdo zavinil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu, kterou někdo utrpěl, protože důvěřoval v platnost právního úkonu.
Věřitel se může domáhat, aby bylo soudem prohlášeno, že vůči němu nemají právních následků dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky. Právo odporovat má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Odporovat lze:
- 1. právním úkonům, které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám;
- 2. právním úkonům, kterými byli dlužníkovi věřitelé zkráceni a k nimž došlo v posledních dvou letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 17 odst. 2), nebo které dlužník vykonal v uvedené době ve prospěch těchto osob, ledaže druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele neznala.
Odporovat lze smlouvám kupním a směnným, které byly dlužníkem sjednány v posledních dvou letech, pokud druhá strana věděla, že jednání je mrhání majetkem, kterým jsou dlužníkovi věřitelé zkracováni.
Odporovat lze do dvou let:
- 1. bezplatným právním úkonům dlužníkovým, pokud nejde o splnění zákonné povinnosti nebo o obvyklé příležitostné dary anebo o věnování v přiměřené výši, která byla učiněna k účelům obecně prospěšným nebo kterými bylo vyhověno mravnímu závazku anebo zřetelům slušnosti;
- 2. nabytím dlužníkových věcí výrokem úředním (§ 114) nebo ve veřejné dražbě i mimo úřad provedené, byla-li úplata dána z dlužníkova jmění. Jestliže nabyly těchto věcí osoby dlužníkovi blízké (§ 17 odst. 2), má se za to, že úplata byla dána z dlužníkova jmění.
Odpor se uplatňuje proti tomu, kdo měl z odporovatelného právního úkonu dlužníkova prospěch.
Vyhradí-li si věřitel před tím, než se jeho pohledávka stane vymahatelnou, uplatnit odpor tím, že učiní oznámení prostřednictvím soudu nebo notáře tomu, proti komu má odpor být uplatněn, neběží potom lhůta k odporu dále, dokud se věřitelova pohledávka nestane vymahatelnou.
Právní úkon, kterému věřitel pro zkrácení své vymahatelné pohledávky s úspěchem odporoval, nemá vůči věřiteli právních následků potud, že věřitel může uspokojení své pohledávky požadovat z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova jmění. Není-li to dobře možné, buď dána náhrada.
(1) Vznik, změnu anebo zrušení práva nebo povinnosti lze v právním úkonu učinit závislými na splnění podmínky.
(2) Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zdali právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zdali následky již nastalé pominou.
(1) Zmaří-li splnění podmínky záměrně strana, které je na prospěch její nesplnění, platí podmínka za splněnou.
(2) Způsobí-li splnění podmínky záměrně strana, které je na prospěch její splnění, ačkoli k jejímu splnění působit neměla, platí podmínka za nesplněnou.
Nepřípustná podmínka a nemožná podmínka odkládací činí právní úkon neplatným. Na nemožnou podmínku rozvazovací se nehledí.
Hlava čtvrtá. Zastoupení a plná moc.[editovat]
Oprávnění někoho zastupovat zakládá se na zákonu, na úředním výroku nebo na zmocnění.
Jedná-li zástupce jménem zastoupeného v mezích oprávnění, vzniknou tím práva nebo povinnosti přímo zastoupenému. Zvláštní pokyny dané zástupci nemají vliv na práva a povinnosti jiných osob, jestliže jim nebyly známy.
Překročí-li zástupce meze oprávnění, je zastoupený vázán, jen pokud bude takové překročení schváleno. Totéž platí, jedná-li někdo jménem jiného, ačkoli není vůbec oprávněn jej zastupovat.
Zástupce má zpravidla jednat osobně; je-li však oprávněn, aby si sám ustanovil zástupce, postihují zastoupeného právní následky úkonu takového dalšího zástupce stejně, jako kdyby jednal jeho zástupce přímý.
Opatrovníka ustanoví soud tomu, kdo ho potřebuje, aby jeho věci mohly být spravovány nebo aby jeho práva mohla být hájena.
(1) Opatrovník budiž ustanoven osobám zbaveným svéprávnosti (§§ 15, 16).
(2) Osobám nepřítomným, osobám, které jsou zúčastněny na určitém právním poměru, ale nejsou známy, dětem, které jsou počaty, ale nejsou dosud zrozeny, jakož i osobám, o nichž je zahájeno řízení o zbavení svéprávnosti anebo které byly se souhlasem soudu přijaty do psychiatrické léčebny, buď opatrovník ustanoven, je-li toho třeba k ochraně jejich práv.
Jde-li o právní úkon mezi osobami, které mají téhož opatrovníka, anebo mezi opatrovníkem nebo jeho příbuznými v pokolení přímém nebo jeho sourozenci nebo manželem se strany jedné a jeho chráněncem se strany druhé, budiž ustanoven chráněné osobě zvláštní opatrovník, ledaže jde o právní úkon, který je výhradně k prospěchu chráněnce. Totéž platí, jde-li mezi uvedenými osobami o řízení před soudem nebo před úřadem.
Osobám, jimž tělesná vada působí obtíže při spravování jejich věcí nebo hájení jejich práv, budiž ustanoven opatrovník, jestliže o to požádají. Meze oprávnění opatrovníka určí soud podle žádosti o jeho ustanovení.
(1) Opatrovnictví, které podle povahy věci nepomine samo sebou, zruší soud, jakmile pominou příčiny, pro které byl opatrovník ustanoven.
(2) Opatrovník ustanovený osobě stižené tělesnou vadou bude odvolán, jakmile o to tato osoba požádá.
Jinak se na opatrovnictví užije přiměřeně ustanovení o poručenství, obsažených v zákoně o právu rodinném; tento zákon také stanoví, kdy opatrovník zastoupí dítě v moci rodičovské a kdy zastoupí poručence.
(1) Plnou moc lze udělit písemně nebo jiným způsobem, kterým lze projevit vůli.
(2) Zvláštní plné moci pro jednotlivý právní úkon nebo pro druh právních úkonů je třeba, jen je-li tak výslovně stanoveno.
Je-li plná moc udělena společně několika zmocněncům a není-li v ní jednomu nebo několika z nich dáno oprávnění jednat samostatně, je třeba, má-li jednání vázat zmocnitele, aby všichni zmocněnci jednali společně.
I když zmocnitel udělí plnou moc někomu, kdo není způsobilý zavazovat se samostatně, zavazuje jednání v mezích plné moci jak zmocnitele, tak i osobu třetí.
Plná moc zanikne, odvolá-li ji zmocnitel nebo vypoví-li ji zmocněnec anebo zemře-li některý z nich, a je-li zmocnitelem nebo zmocněncem osoba právnická, zánikem právnické osoby.
Jestliže plná moc zanikne výpovědí zmocněnce nebo smrtí (zánikem) zmocnitele, je zmocněnec povinen učinit vše, co nelze odložit, pokud zmocnitel nebo jeho dědicové nezařídí něco jiného.
Pokud zmocněnec je povinen i po zániku plné moci vykonat nějaké právní úkony pro zastoupeného, mají stejné právní následky, jako kdyby plná moc ještě trvala.
Jestliže třetí osoby nevěděly, že plná moc zanikla, jsou právní úkony jim svědčící závazné.
(1) Udělení prokury zmocňuje ke všem úkonům, k nimž dochází při provozu jakékoli podnikové činnosti, i když je k nim jinak třeba zvláštní plné moci.
(2) V prokuře není zahrnuto oprávnění zcizovat a zatěžovat nemovitosti, ani oprávnění ustanovovat a odvolávat prokuristu.
(1) Prokuru mohou udělit jen podniky zapsané v podnikovém rejstříku.
(2) Prokuru lze udělit jen písemně; výslovně musí být uvedeno, že jde o prokuru.
Omezení prokury nemá právní následky proti osobám třetím.
(1) Má-li být prokura udělena jen pro některý z několika závodů téhož podniku, je třeba v udělení prokury tento závod výslovně označit.
(2) Několika osobám lze prokuru udělit buď tak, že jsou k zastupování a podpisování oprávněný každá samostatně, nebo tak, že je přitom třeba součinnosti všech prokuristů anebo několika z nich.
Prokurista podpisuje tím způsobem, že k názvu podniku připojí dodatek označující prokuru a svůj podpis.
Prokuru nelze přenést na někoho jiného.
Prokuru lze kdykoliv odvolat; odvolání se musí stát písemně.
(1) Kdo byl pověřen vedením podniku (závodu), je zmocněn činit vše, čeho si provozování podniku toho druhu žádá a co je s tím zpravidla spojeno.
(2) Kdo byl pověřen provádět při provozu podniku určité úkoly, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při tom obvykle dochází.
Ani prokurista ani jiný podnikový zmocněnec nesmí bez souhlasu podniku činit na svůj nebo cizí účet jednání spadající do oboru podniku. Stane-li se tak, může se podnik domáhat náhrady škody tím způsobené, a jde-li o jednání učiněné na účet zmocněncův, může se domáhat, aby bylo jednání prohlášeno za jednání učiněné na účet podniku, a jde-li o jednání na účet cizí, aby mu byl postoupen nárok na odměnu anebo mu byla vydána odměna již zapravená.
Hlava pátá. Počítání času.[editovat]
(1) Lhůta určená podle dní počíná běžet dnem, který následuje po události, která je rozhodující pro její počátek.
(2) Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná; není-li takového dne v posledním měsíci, připadá konec lhůty na poslední den měsíce.
(1) Polovinou měsíce se rozumí patnáct dní a středem měsíce jeho patnáctý den.
(2) Je-li lhůta určena na jeden nebo několik měsíců a půl měsíce, počítá se patnáct dní naposled.
Byla-li lhůta prodloužena, má se v pochybnostech za to, že nová lhůta počíná běžet dnem, který následuje po uplynutí lhůty původní.
(1) Práva, jehož nabytí je vázáno na určitý den, nabývá se již počátkem tohoto dne. Právní následky prodlení nebo zmeškání nastanou teprve uplynutím posledního dne lhůty. Je-li však k projevu nebo k plnění určena anebo obvyklá jen určitá doba denní, lze takový projev učinit nebo plnění poskytnout včas jen v oné denní době.
(2) Připadne-li poslední den lhůty určené k projevu nebo k plnění na den pracovního klidu je posledním dnem lhůty nejblíže příští den pracovní.
Hlava šestá. Promlčení.[editovat]
(1) Právo se promlčí, nebude-li vykonáno v době zákonem vyměřené.
(2) Promlčené právo nelze uplatnit, jestliže se druhá strana promlčení dovolá.
Nepromlčují se ani osobní práva z poměrů rodinných, ani nezcizitelná práva socialistických právnických osob.
Právo vlastnické se nepromlčí, dokud ho někdo jiný nenabude vydržením.
Promlčecí doba počíná, jakmile právo mohlo být vykonáno po prvé.
Nestanoví-li zákon jinak, trvá doba promlčecí tři léta.
(1) Práva zapsaná v knize pozemkové nebo železniční, nároky přiznané rozhodnutím soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy, které nabylo právní moci, a pohledávky dlužníkem uznané promlčují se v deseti letech.
(2) Právo odpovídající věcnému břemenu se však promlčí vždy ve třech letech. Také pohledávky plnění se opětujících promlčují se vždy ve třech letech.
Nároky proti prokuristovi nebo jinému podnikovému zmocněnci z jednání proti zákazu soutěže (§ 81) promlčují se v šesti měsících potom, kdy podnik o jednání zví, nejpozději však ve třech letech potom, kdy k jednání došlo.
Nároky podle ustanovení o nekalé soutěži (§ 352) promlčují se v šesti měsících potom, kdy oprávněný zví o jednání soutěžitele nebo o škodě a osobě povinné, nejpozději však ve třech letech potom, kdy došlo k onomu jednání.
Změnou v osobách, jichž se promlčení týká, není běh promlčecí doby dotčen.
Proti osobám, které potřebují zákonného zástupce, nepočíná promlčení, dokud se jim takový zástupce neustanoví. Promlčení již započaté probíhá dále, neskončí však, dokud neuplyne rok potom, kdy jim bude ustanoven zákonný zástupce nebo kdy jinak překážka pomine. Jde-li o promlčecí dobu kratší než rok, platí tato kratší doba místo uvedené doby roční.
Mezi manžely, jakož i mezi dětmi a jinými chráněnci na straně jedné a jejich zákonnými zástupci na straně druhé, promlčení ani nepočíná, ani dále neprobíhá.
Domáhá-li se někdo nároku v době promlčecí a v soudním řízení náležitě pokračuje, neskončí promlčení, dokud řízení trvá. Obdobně platí, jde-li o jiné úkony, které vedou k uspokojení nároku nebo k jeho určení mocí úřední.
Bude-li nárok přiznán rozhodnutím soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy, které nabylo právní moci, anebo uzná-li zavázaný svůj závazek před uplynutím promlčecí doby, počíná se potom promlčecí doba nová (§ 91).
Promlčení se nelze předem vzdát, ani nelze ujednat delší dobu promlčecí, než jaká je vyměřena zákonem.
Část třetí. Práva věcná.[editovat]
Hlava sedmá. Právo vlastnické.[editovat]
Společenské, socialistické vlastnictví je nedotknutelný zdroj bohatství a síly republiky a blahobytu pracujícího lidu.
Socialistické vlastnictví má buď formu státního vlastnictví anebo formu vlastnictví družstevního.
Národní majetek je výhradně v státním socialistickém vlastnictví.
(1) Aby národní majetek sloužil co nejúčelněji svému společenskému poslání, zejména k plnění jednotného hospodářského plánu, svěřuje stát jeho části národním a komunálním podnikům nebo jiným socialistickým právnickým osobám.
(2) V zájmu rozvoje národního hospodářství a obecného blahobytu lze také části národního majetku odevzdat socialistickým právnickým osobám, zejména lidovým družstvům, do trvalého užívání.
Nakládat s věcmi, které jsou v socialistickém vlastnictví, zejména takové věci zcizovat, lze jen v rámci obvyklého hospodaření, jinak jen tehdy, jsou-li pro to dány podmínky stanovené ve zvláštních předpisech.
V osobním vlastnictví jsou zejména předměty domácí a osobní spotřeby, rodinné domky a úspory nabyté prací (osobní majetek). Osobní majetek je nedotknutelný.
Soukromé vlastnictví se spravuje ustanoveními danými pro právo vlastnické, pokud z nich neplyne, že platí jen o vlastnictví socialistickém nebo osobním.
Vlastník smí s věcí v mezích právního řádu nakládat, ji požadovat od každého, kdo ji má neprávem v své moci, a neoprávněnému zásahu se opřít.
Vlastník je povinen strpět, aby se v nouzi za náhradu užilo jeho věci v míře nezbytné. Totéž platí, žádá-li toho důležitý zájem obecný, který jinak uspokojit nelze; kdyby však šlo o takové omezení vlastníka, které takto nelze dobře žádat, je povinen je snášet jen po provedeném řízení, jehož je jinak třeba k tomu, aby v obecném zájmu byla něčí práva omezena anebo aby i vlastnictví věci bylo odňato.
Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by své sousedy obtěžoval nad míru přiměřenou poměrům anebo čím by vážně ohrožoval výkon jejich práv. Proto nesmí zejména zbavit sousední stavbu nebo půdu náležité opory, aniž provede jiné dostatečné upevnění, anebo nešetrně nebo v nevhodné roční době vytrhat ze své půdy kořeny cizího stromu nebo oklestit větve přesahující na jeho pozemek.
Vlastnické poměry k půdě, založené na zásadě „půda patří těm, kdož na ní pracují“, spravují se občanským zákoníkem, pokud zvláštní předpisy nestanoví jinak.
(1) Vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádí se už samou smlouvou, není-li nic jiného ze zvláštních předpisů.
(2) Jde-li o věci určené podle druhu, je k převodu vlastnictví třeba jejich odevzdání.
Převod vlastnictví k věcem nemovitým, zapsaným v knize pozemkové nebo železniční, zapíše se do těchto knih.
(1) O převodu vlastnictví k věcem nemovitým, nezapsaným v knize pozemkové nebo železniční, uloží se u soudu listina. Listina musí obsahovat označení nemovitosti, převodce a nabyvatele, právní důvod převodu a místo a čas smlouvy.
(2) Listinu o převodu vlastnictví lze u soudu uložit také, jde-li o stavbu dočasnou.
V případech, v kterých tak zákon stanoví, přechází vlastnictví přímo ze zákona anebo výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Jde-li o věc nemovitou, zapíše se také přechod vlastnictví v knize pozemkové nebo železniční, anebo se u soudu uloží listina.
Vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví.
(1) Práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté.
(2) Kdo nabude oprávněné držby od držitele oprávněného, může si započíst vydržecí dobu předchůdcovu.
O běhu doby vydržecí platí přiměřeně tytéž zásady, které platí o běhu doby promlčecí.
Ustanovení o vydržení práva vlastnického platí obdobně o vydržení jiných práv věcných.
Věci, které nenáležejí nikomu jinému, jsou ve vlastnictví státu, nemají-li cenu jen nepatrnou. K věcem nepatrné ceny, které nikomu nenáležejí, může nabýt vlastnického práva každý tím, že si je přivlastní.
Nalezne-li někdo věc, nechť ji vydá po srážce nebo po zaplacení nákladů a nálezného jejímu vlastníku nebo tomu, kdo ji ztratil, ledaže ví, že ten k věci nemá práva. Neučiní-li tak a jde-li o nález, který nemá jen nepatrnou cenu, je nálezce povinen nález bez odkladu ohlásit u místního národního výboru.
(1) Přihlásí-li se vlastník věci nebo ten, kdo ji ztratil, do roka od vyhlášení nálezu, vydá se mu věc i s užitky nebo peněžitá částka za ni stržená po srážce nebo po zaplacení nákladů a nálezného.
(2) Jestliže se o věc do roka nikdo nepřihlásí, nabude vlastnictví k věci ceny nikoli jen nepatrné stát, k věci nepatrné ceny nálezce. Stane-li se takto vlastníkem stát, přísluší nárok na zaplacení nákladů a nálezného proti státu.
Nálezné činí deset procent ceny nálezu. Soud však může nálezné přiměřeně snížit, přihlížeje k poměrům nálezce a vlastníka nebo toho, kdo věc ztratil, anebo kdyby plné nálezné bylo nepřiměřeným ziskem.
Nebrání-li tomu zvláštní předpis, platí ustanovení o nálezu věci ztracené také pro nález věcí zakopaných, zazděných nebo jinak skrytých, o nichž není známo, čí jsou.
Co se na pozemku urodí, přibude tomu, čí je pozemek; mláďata a jiné užitky pocházející od zvířete přibudou tomu, čí je zvíře.
Zpracuje-li cizí věc v dobré víře socialistická právnická osoba, je výrobek v socialistickém vlastnictví, jinak se věc, lze-li tak učinit, uvede v předešlý stav.
(1) Není-li uvedení věci v předešlý stav dobře možné, zejména brání-li tomu povaha výrobku anebo obecný zájem, stane se vlastníkem výrobku ten, jehož podíl oceněný v penězích je největší. Při určení ceny podílu se přihlédne i k hodnotě vytvořené prací.
(2) Jsou-li si podíly rovny anebo brání-li zvláštní ustanovení nebo obecný zájem tomu, aby se vlastníkem stal ten, jehož podíl je největší, určí vlastníka soud; přitom dá zpravidla přednost tomu, kdo k vzniku výrobku přispěl prací.
Zpracuje-li někdo cizí věc vědomě, může soud po uvážení všech okolností případu a s přihlédnutím k obecnému zájmu rozhodnout jinak; zejména může uložit, aby se navrátilo každému, co jeho jest, i když tím výrobek bude porušen, nebo jej přiřknout tomu, jehož podíl je menší.
Kdo se stane vlastníkem výrobku, je povinen ostatním poskytnout náhradu. Nároky na náhradu škody nejsou tím dotčeny.
Ustanovení o nabytí vlastnictví k výrobkům z cizí věci platí obdobně, jestliže se věci různých vlastníků smísí nebo jinak sloučí anebo užije-li se cizí hmoty jen na opravu věci.
Kdo nabude vlastnictví k věci, nabude také jejího příslušenství, jakož i práv s jejím vlastnictvím spojených, pokud nejsou omezena na předchůdce.
Kdo nabude vlastnictví k věci, přejme spolu i závady na ní váznoucí. Jde-li však o přechod vlastnictví ze zákona nebo výrokem úředním (§ 114), platí totéž, jen pokud zákon nestanoví jinak.
(1) Vlastnictví se pozbývá zejména také tím, že ho nabude někdo jiný nebo že se ho vlastník vzdá.
(2) Vzdáti se nelze vlastnictví k věcem, které podle předpisů o tom vydaných nelze volně zcizit.
(1) Náleží-li věc několika osobám společně, jsou jejími spoluvlastníky. V pochybnostech se má za to, že podíly spoluvlastníků jsou si rovny.
(2) Spoluvlastník smí se svým podílem nakládat, neruší-li tím práva ostatních spoluvlastníků, samostatně a stejně jako vlastník se svou věcí. Může se kdykoli přesvědčit, jak se hospodaří, a může v obvyklých obdobích nebo z důležitých důvodů kdykoli žádat vyúčtování.
Pokud jde o práva a povinnosti, týkající se věci jako celku, jsou spoluvlastníci oprávněni a zavázáni vůči jiným osobám rukou společnou a nerozdílnou. Ve vzájemném poměru spoluvlastníků je rozhodující poměr podílů.
(1) O hospodaření se společnou věcí rozhoduje většina hlasů spoluvlastnických, počítaná podle velikosti podílů. Hlasuje-li při rovnosti hlasů pro jeden z obou názorů spoluvlastník socialistický, platí tento názor za přijatý; jinak při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny, rozhodne soud.
(2) Jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci buď požadovat na většině, aby jim dala jistotu (§§ 295, 296) proti budoucí škodě, nebo žádat, aby o změně rozhodl soud. Na socialistickém spoluvlastníkovi jistotu žádat nelze.
Povinnost setrvat v poměru spoluvlastnickém anebo vyžádat si souhlas k zcizení podílu lze smluvit jen na čas. Tato povinnost nepřechází na jiné osoby, ani nemá vůči nim právních následků. Zrušení této povinnosti lze se domáhat, změní-li se poměry natolik, že na tom, kdo žádá o zrušení, nelze spravedlivě požadovat, aby setrval v poměru spoluvlastnickém.
Zcizuje-li se podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo (§§ 375 a násl.), ledaže jde o zcizení osobě blízké (§ 17 odst. 2). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl rovným dílem.
Spoluvlastník může žádat zrušení spoluvlastnictví a rozdělení společné věci. Nedohodnou-li se o způsobu rozdělení všichni spoluvlastníci, rozhodne soud.
(1) Při dělení věci buď dbáno o zájem obecný a o to, aby řešení bylo hospodářsky účelné a pro spoluvlastníky co možná nejméně tíživé. Rozdělení společné věci nemůže být na újmu osobám, kterým příslušejí práva na ní váznoucí.
(2) Dělí-li věc soud, rozhodne i o závadách na ní váznoucích a o právech, která jsou spojena s vlastnictvím k dělené nemovitosti; může také zřídit věcné břemeno k některému dílci věci nemovité pro vlastníka dílce jiného.
Není-li možno společnou věc rozdělit vůbec, byl-li by jejím rozdělením ohrožen obecný zájem anebo vznikla-li by jejím rozdělením ostatním spoluvlastníkům újma nepoměrná k zájmu žadatelovu, může soud za náhradu přikázat podíl žadatelův spoluvlastníkům ostatním, a to především spoluvlastníkům socialistickým. Může také věc prodat ve veřejné dražbě a rozvrhnout výtěžek.
O mezích, plotech, zdech a podobných rozhradách má se za to, že jsou sousedům společné rovným dílem, není-li možno ze zřetelných znaků nebo jiných pomůcek anebo se zřetelem k místním zvyklostem usoudit jinak. Strom, jehož kmen vyrůstá na hranicích pozemků různých vlastníků, je jim společný rovným dílem.
Ustanovení o spoluvlastnictví platí přiměřeně i o společenství jiných práv věcných.
Držitelem je, kdo s věcí nakládá jako se svou anebo kdo vykonává právo pro sebe.
Držeti věci, jakož i práva, která dopouštějí trvalý nebo opětovný výkon.
(1) Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným.
(2) V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Oprávněný držitel věci má, pokud zákon nestanoví jinak, stejná práva jako vlastník, i když není jejím vlastníkem. To platí obdobně o oprávněném držiteli práva.
Všechny v době oprávněné držby vytěžené užitky věci a plody od ní oddělené jsou vlastnictvím držitele.
(1) Oprávněnému držiteli nahradí vlastník náklad účelně na věc učiněný, a to podle jeho ceny v době, kdy mu věc vrátí, nejvýše však náklad skutečný. Obyčejné náklady udržovací nehradí.
(2) Z nákladu učiněného ze záliby nebo pro okrasu hradí vlastník oprávněnému držiteli jen tolik, o kolik věc získala na ceně; držitel má však na vůli, aby si oddělil a vzal, co takto pořídil, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci a pokud se tím poměrům nepřiměřeně neztíží její užívání.
(1) Neoprávněný držitel je povinen s věcí vydat i všechen užitek a nahradit škodu, která vznikla z jeho držby.
(2) Z nákladu učiněného neoprávněným držitelem nahradí se jen tolik, kolik bylo třeba pro trvající zachování věci; držitel má však na vůli, aby si oddělil a vzal, co pořídil nákladem nad to učiněným, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci a pokud se tím poměrům nepřiměřeně neztíží její užívání.
Držitel se smí, je-li jeho držba svémocně rušena, rušení vzepřít přiměřenou svépomocí.
(1) Kdo byl svémocně v své držbě rušen nebo držby zbaven, může do třiceti dnů potom, kdy zví o rušení a o rušiteli, žádat u místního národního výboru, aby rušení zakázal, a odpovídá-li to povaze věci, aby nařídil uvést vše v předešlý stav.
(2) O právních poměrech mezi stranami a o povinnosti k náhradě škody rozhoduje soud.
(1) Vlastník může každého, kdo jeho věc neprávem zadržuje, žalovat, aby ji vydal, jakož i žalobou se domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.
(2) Obdobné ochrany požívá také oprávněný držitel věci a také ten, kdo je vůbec oprávněn mít věc u sebe.
Nejde-li o věc, která je osobním majetkem, má se v pochybnostech za to, že věc je v socialistickém vlastnictví, a je-li pochybné, zdali je jejím vlastníkem stát či lidové družstvo, má se za to, že vlastníkem je stát.
(1) O vydání věci nelze žalovat oprávněného držitele (§ 145), který věci nabyl výrokem úředním (§ 114) nebo ve veřejné dražbě i mimo úřad provedené, a jde-li o věc movitou, ani tehdy, nabyl-li jí za plat buď od někoho, kdo je oprávněn s takovými věcmi obchodovat, anebo od toho, komu ji žalobce sám svěřil. V těchto případech nabývá oprávněný držitel práva vlastnického.
(2) Tato ustanovení však neplatí, žaluje-li o vydání věci socialistická právnická osoba a je-li na vrácení věci obecný zájem.
Hlava osmá. Vlastnictví k stavbě a právo stavby.[editovat]
Vlastníkem stavby může být osoba rozdílná od vlastníka pozemku.
Není-li ustanoveno nic jiného, mají vlastník stavby a vlastník pozemku navzájem oprávnění vykonávat vlastnická práva v míře přiměřené poměrům; nedohodnou-li se, upraví oprávnění soud.
Není-li nic jiného ujednáno, má vlastník stavby předkupní právo (§§ 375 a násl.) na stavební pozemek a vlastník tohoto pozemku předkupní právo na stavbu.
Socialistická právnická osoba může si zřídit a mít vlastní stavbu na pozemku, který jí byl odevzdán do trvalého užívání (§ 103 odst. 2).
V ostatních případech lze na cizím pozemku zřídit trvalou stavbu jen na základě práva stavby.
Právo zřídit si trvalou stavbu na cizím pozemku (právo stavby) vzniká ze zákona nebo výrokem úředním (§ 114) anebo smlouvou. K zřízení práva stavby smlouvou je třeba přivolení okresního národního výboru.
Právo stavby nemohou v pořadí předcházet práva zástavní a jinaké závady, které jdou na platy peněžité nebo se příčí účelu práva stavby. Nedohodnou-li se účastníci o tom, aby takové závady právo stavby nepředcházely, učiní potřebná opatření okresní národní výbor; žádá-li si toho obecný zájem, může vyslovit i jejich zánik.
Podmínky pro přivolení k zřízení práva stavby smlouvou a pro jeho odvolání, jakož i druh opatření o závadách váznoucích na pozemku stanoví zvláštní předpis; upraví i podrobnosti
Právo stavby lze zřídit za plat nebo bezplatně. Záleží-li plat v opětujících se dávkách, nemohou být jeho výměra a splatnost učiněny závislými na nejistých událostech budoucích.
Právo stavby lze zcizit jen s přivolením okresního národního výboru; podrobnosti upraví zvláštní předpis.
Právo stavby se zapíše v knize pozemkové nebo železniční, a to i tehdy, je-li právo stavby zřízeno přímo zákonem nebo výrokem úředním (§ 114).
Hlava devátá. Věcná břemena.[editovat]
Věcná břemena omezují vlastníka věci ve prospěch někoho jiného, a to tak, že vlastník je povinen buď trpět, nebo se něčeho zdržet, anebo něco činit.
Práva odpovídající věcným břemenům jsou buď spojena s vlastnictvím k určité nemovitosti, anebo svědčí určité osobě.
(1) O tom, jak se nabývá práv odpovídajících věcným břemenům, platí přiměřeně ustanovení o nabývání vlastnictví (§§ 111 a násl.).
(2) Tato práva působí proti socialistickým právnickým osobám, jakmile jsou zapsána v knize pozemkové nebo jakmile je o jejich zřízení uložena u soudu listina. Je-li však smluvní stranou socialistická právnická osoba anebo je-li věcné břemeno zřízeno přímo zákonem nebo výrokem úředním, působí již samo zřízení takových práv i proti jiným socialistickým právnickým osobám.
Je-li právo odpovídající věcnému břemenu spojeno s vlastnictvím nemovitosti, nelze je vykonávat ve prospěch nemovitosti jiné, a svědčí-li určité osobě, nelze je převést na jinou osobu; záleží-li věcné břemeno v povinnosti plnění se opětujícího, lze na jinou osobu převést nárok na dávky již dospělé.
Kdo je oprávněn užívat cizí věci, je také povinen nést náklad na její zachování a opravu. Užívá-li však věci i její vlastník, je povinen na náklad poměrně přispívat; nechce-li přispívat, musí užívání zanechat.
Je-li obsah nebo rozsah věcného břemena pochybný, rozhoduje místní zvyklost, a není-li jí, má se za to, že obtížený je zavázán spíše méně, než více.
Poživatel má právo na výnos cizí věci, je však povinen šetřit při jejím užívání její podstaty.
Poživatel přejímá všechny povinnosti plynoucí ze závad, které na věci váznou v době, kdy se požívání zřizuje.
Poživatel je povinen udržovat věc v tom stavu, v jakém ji převzal, a nésti náklady na obvyklé pojištění proti škodám. Zmenší-li se přesto řádným užíváním věci její cena bez viny poživatelovy, není za to poživatel odpověden.
(1) Kdo je oprávněn užívat cizí věci k vlastní potřebě, nesmí měnit její podstatu. V mezích vlastní potřeby má právo i na výnos věci.
(2) Potřeba se určuje podle doby, kdy se užívání zřídilo.
Vlastníku věci náležejí všechny užitky, které může bráti, aniž uživatele v jeho právu zkracuje. Vlastník nese všechny závady váznoucí na věci a je povinen věc na svůj náklad udržovat v dobrém stavu. Pokud náklady přesahují užitek, který vlastníkovi zbývá, je uživatel povinen nést tyto přesahující náklady; nechce-li je nést, musí užívání zanechat.
Je-li zřízeno právo užívat bytu, má se v pochybnostech za to, že jde o právo užívat bytu k vlastní potřebě uživatele a příslušníků jeho domácnosti.
Právo požívání a právo užívání k vlastní potřebě mohou býti zřízena toliko ve prospěch určité osoby.
(1) Hrozí-li z užívání věci nebezpečí jejího zničení nebo zhoršení její podstaty, může vlastník na poživateli nebo uživateli žádat, aby mu dali přiměřenou jistotu (§§ 295, 296). Nebude-li mu jistota dána, může se vlastník domáhat, aby právo užívat věci bylo za přiměřenou náhradu zrušeno.
(2) Na socialistické právnické osobě jistotu takto žádat nelze.
(1) Když se skončí požívání, náležejí plody ještě neoddělené vlastníkovi, pokud to neodporuje jednotnému hospodářskému plánu. Vlastník je však povinen poživateli nahradit, co na ně vynaložil podle ustanovení o oprávněném držiteli (§ 148). Právo poživatele na jiné užitky řídí se tím, jak dlouho požívání trvalo.
(2) Totéž platí, když se skončí užívání k vlastní potřebě.
Při postoupení zemědělské nemovitosti může být zřízen výměnek ve prospěch dosavadního vlastníka. Ve prospěch někoho jiného lze výměnek zřídit, jen pokud je se svou výživou odkázán na dosavadního vlastníka, a nejdéle na dobu této jeho potřeby.
(1) Není-li jinak ustanoveno nebo ujednáno, řídí se výměnek ustanoveními o právech, z kterých se skládá.
(2) I když to nebylo ujednáno, je osoba k plnění výměnku zavázaná povinna přispět výměnkáři pomocnými úkony, kterých nezbytně potřebuje, zejména v nemoci nebo při úrazu.
Jestliže plnění výměnku znemožňuje anebo značně ztěžuje splnění úkolů vyplývajících z jednotného hospodářského plánu, může rozsah a způsob plnění výměnku upravit soud.
Změní-li se poměry tak, že nelze spravedlivě trvat na plnění věcném, může je soud na dobu změněných poměrů nahradit zcela nebo zčásti peněžitým důchodem.
Je-li výměnkář zaopatřen ve veřejném ústavu a nejde-li o ústavní zaopatření podle předpisů o národním pojištění, je osoba k plnění výměnku zavázaná povinna platit ústavu peněžité částky odpovídající výměnkovým dávkám, a to až do výše zaopatřovacích nákladů. Co zbude, náleží výměnkáři.
(1) Věcné břemeno zaniká, nastanou-li takové změny, že věc nemůže již sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti. Přechodná nemožnost vykonávat právo nezpůsobí zánik věcného břemena.
(2) Octne-li se věcné břemeno změnou poměrů v hrubém nepoměru k výhodě oprávněné osoby nebo její nemovitosti, lze se domáhat, aby za přiměřenou náhradu bylo omezeno, a není-li to dobře možné, aby bylo zrušeno.
Jestliže právo odpovídající věcnému břemenu svědčí určité osobě fysické, zanikne věcné břemeno nejpozději její smrtí, a svědčí-li osobě právnické, nejpozději jejím zánikem.
Hlava desátá. Právo zástavní a právo zadržovací.[editovat]
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a v rozsahu určeném ustanoveními o exekuci také k zajištění příslušenství pohledávky; vztahuje se nejen na zastavenou věc (zástavu), ale i na její přírůstek a příslušenství, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
(1) K vzniku práva zástavního je třeba, nejde-li o případy, kdy jeho vznik je podle zákona spojen se skutečnostmi jinými, aby věc byla zastavena písemnou smlouvou.
(2) Jde-li o zastavení k zajištění pohledávky peněžité, musí být pohledávka ve smlouvě určena číselně.
(1) Jde-li o zastavení věcí zapsaných v knize pozemkové nebo železniční, zapíše se právo zástavní v těchto knihách. Jde-li o zastavení věcí nemovitých v těchto knihách nezapsaných, uloží se smlouva zástavní u soudu; smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky.
(2) Zastavení věci nemovité působí proti socialistickým právnickým osobám, jakmile je zástavní právo zapsáno v knize pozemkové nebo jakmile je o jeho zřízení uložena u soudu listina. Je-li však smluvní stranou socialistická právnická osoba, působí již samo zastavení i proti jiným socialistickým právnickým osobám.
(1) K zastavení věcí movitých je třeba, aby věc byla odevzdána zástavnímu věřiteli anebo označena tak, že její zastavení může být každému patrné. Místo toho mohou zástavce a zástavní věřitel dát věc pod společnou uzávěru nebo jiné osobě, aby ji pro ně uschovala.
(2) K zastavení věci, které nelze užívat bez listiny, v níž je uvedeno, čím se věc rozeznává od jiných, postačí, vyznačí-li se její zastavení v této listině.
K zastavení pohledávky je třeba, aby o něm byl zpraven dlužník této pohledávky (poddlužník). Je-li věřitelství spjato s vlastnictvím cenného papíru, řídí se zastavení ustanoveními o zastavení věcí movitých.
Zastaví-li někdo movitou věc cizí bez souhlasu vlastníka, vznikne právo zástavní, jen jsou-li dány podmínky, za kterých se nabývá vlastnictví od nevlastníka (§ 154).
Zástavní věřitel je povinen zástavu jemu svěřenou pečlivě opatrovat a má nárok na náhradu nákladů, které učinil, aby této své povinnosti dostál.
Zástavce je povinen zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele.
Ztratí-li zástava na ceně tak, že se zajištění pohledávky stane nedostatečným, může věřitel na dlužníkovi žádat, aby svůj dluh přiměřeně uplatil. Dlužník se tomu může vyhnout, jestliže zajištění přiměřeně doplní.
(1) Jakmile je zajištěná pohledávka splatná a není uspokojena, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy.
(2) Dokud má věřitel movitou zástavu v rukou, může se z ní domáhat uspokojení, i když je zajištěná pohledávka promlčena; zástavu lze však vyplatit splněním pohledávky anebo cenou zástavy, je-li nižší než pohledávka.
Věřitel, který je zapsán v podnikovém rejstříku, může, byla-li mu movitá věc někým zastavena k zajištění pohledávky z jejich vzájemného hospodářského styku, požádat soud o prodej zástavy, aniž dlužníka žaluje.
(1) Věřitel zapsaný v podnikovém rejstříku může, jde-li o zástavní právo a pohledávku uvedené v předchozím ustanovení a bylo-li písemně ujednáno, že se lze uspokojit ze zástavy bez soudního řízení, sám dát zástavu prodat ve veřejné dražbě. Má-li zástava úředně stanovenou cenu, může ji za tuto cenu prodat i jinak.
(2) O výkonu prodeje je věřitel povinen dlužníka bez odkladu zpravit.
Zanikne-li pohledávka anebo pomine-li její zajištění zástavním právem, je věřitel povinen vrátit zástavu nebo vydat listinu, podle které lze zapsat v knize pozemkové nebo železniční zánik zástavního práva, nebo jde-li o nemovitosti v těchto knihách nezapsané, vyznačit, že zástavní právo zaniklo. Není-li zástavní právo v knize zapsáno anebo není-li uložena u soudu smlouva zástavní, je věřitel povinen smlouvu zástavní vydat.
Neplatné jsou úmluvy, kterými se zástavci ukládá více povinností, než zákon dovoluje. Zejména nelze smluvit, že dlužník nesmí zástavu nikdy vyplatit nebo že nesmí věc nemovitou zastavit někomu jinému, že zástava propadne věřiteli, jakmile se pohledávka stane splatnou a nebude uspokojena, že věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo že si ji může ponechat za libovolnou nebo napřed určenou cenu. Neplatná je také úmluva, že věřiteli náleží výnos ze zástavy; lze však smluvit, že věřitel může užívat movité zástavy za přiměřený plat.
K zajištění téže pohledávky lze zastavit nedílně i několik věcí. Věřitel je pak oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky nebo její části z kterékoli zástavy.
(1) Pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitosti může věřitel i bez souhlasu vlastníka nemovitosti zastavit svému věřiteli. Tím vznikne k nemovitosti právo nadzástavní.
(2) Také zástavní právo k pohledávce se zapíše v knize pozemkové nebo železniční anebo se uloží u soudu listina o jejím zastavení.
O tom, kdy zastavení pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitosti působí proti socialistickým osobám právnickým, platí obdobně ustanovení o tom, kdy proti nim působí zastavení věci nemovité (§ 190 odst. 2).
Kdo je jinak povinen vydat věc, může ji zadržet, aby zajistil svou splatnou pohledávku za náklad pro věc anebo na náhradu škody věcí mu způsobenou.
Zadržovací právo nelze však vykonat, je-li tu povinnost vrátit věc svémocně nebo lstivě odňatou, vypůjčenou, vzatou do úschovy anebo najatou.
Kdo věc zadržuje, má, pokud jde o opatrování věci a náhradu nákladů na věc učiněných, stejné postavení jako zástavní věřitel (§ 194).
Dá-li se jistota (§§ 295, 296), právo zadržovací zanikne.
(1) Věřitel, který je zapsán v podnikovém rejstříku, může k zajištění splatných pohledávek z hospodářského styku zadržet peníze, cenné papíry a jiné movité věci svého dlužníka, které má z jeho vůle u sebe. Zadržovací právo však nemá k věcem, stran nichž mu dlužník anebo někdo jiný před jejich odevzdáním nebo při něm uložil, aby s nimi naložil způsobem, který se s výkonem zadržovacího práva nesnáší.
(2) Bude-li však na dlužníka vedena bezvýsledná exekuce nebo bude-li jinak úředně zjištěna jeho neschopnost platit a nastanou-li tyto skutečnosti anebo dozví-li se o nich věřitel až po odevzdání věcí, má věřitel zadržovací právo, a to i k zajištění pohledávky dosud nesplatné, a nevadí, ani bylo-li věřiteli uloženo, jak má s věcmi naložit.
O výkonu zadržovacího práva podle předchozího ustanovení je věřitel povinen dlužníka bez odkladu zpravit a má právo na uspokojení z výtěžku soudního prodeje zadržené věci před každým jiným věřitelem.
Část čtvrtá. Právo závazkové.[editovat]
Hlava jedenáctá. Vznik a obsah závazků.[editovat]
Závazky vznikají z provádění jednotného hospodářského plánu, z právních úkonů, zejména ze smluv, dále ze způsobení škody, z bezdůvodného obohacení a z jiných v zákonech uvedených skutečností.
(1) Provádění jednotného hospodářského plánu zabezpečuje se smlouvami zvláště přizpůsobeným potřebám hospodářského plánování (hospodářskými smlouvami). Podle potřeb hospodářského plánování mohou orgány k tomu příslušné uložit určitý závazek.
(2) Právní poměry takto vzniklé řídí se tímto zákonem, pokud není ustanoveno jinak.
Smlouva je uzavřena, jakmile se strany shodly o tom, co má být obsahem smlouvy.
(1) Nabídku k uzavření smlouvy je třeba přijmout ve lhůtě určené nabízejícím. Není-li lhůta určena, je třeba nabídku učiněnou mezi přítomnými nebo mezi osobami jinak přímo jednajícími přijmout bez zbytečného odkladu; jinou nabídku je třeba přijmout nejdéle do doby, do které nabízející může očekávat odpověď, počítaje s tím, že nabídka došla včas a že také odpověď byla vypravena včas a řádně.
(2) Smlouva je uzavřena i tehdy, dojde-li projev o přijetí nabídky po lhůtě určené nabízejícím, jestliže nabízející musil poznat, že přijetí nabídky bylo vypraveno včas, a přesto bez zbytečného odkladu neprohlásí, že přijetí nabídky odmítá jako opožděné.
Na přijetí nabídky s odchylkami nebo výhradami hledí se jako na odmítnutí a na nabídku novou.
Nabídka zanikne odvoláním, jen když odvolání dojde nejpozději s nabídkou. Zemře-li některá ze stran anebo pozbude-li svéprávnosti, nabídka nezanikne, není-li z nabídky samé nebo z povahy a účelu smlouvy zřejmý opak.
V případech, kdy není obvyklé výslovné přijetí nabídky, stačí k uzavření smlouvy, jestliže se strana, které nabídka svědčí, podle ní zachová ve lhůtě k tomu určené nebo okolnostem přiměřené.
Z platného závazku je dlužník povinen něco dát, činit, opominout nebo snášet a věřitel je oprávněn to na něm požadovat.
Platnosti závazků nepřekáží, že není vyjádřen důvod, z kterého je dlužník povinen plnit. Věřitel je však povinen prokázat důvod závazku, ledaže jde o cenné papíry hromadně vydané nebo o jiné cenné papíry, pro které je zákonem stanoveno, že věřitel této povinnosti nemá.
Mají-li si ze smlouvy plnit obě strany navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil dříve závazek svůj nebo je hotov jej splnit. I ten, kdo je povinen plnit napřed, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zajištěno plnění vzájemné, jestliže je plnění druhé strany ohroženo okolnostmi vyskytnuvšími se u druhé strany, které mu nebyly známy, když smlouvu ujednal.
(1) Lze-li závazek plnit několikerým způsobem, má právo volby dlužník, nebylo-li ujednáno jinak. Od vykonané volby nelze však odstoupit.
(2) Byla-li volba zmařena nahodilou zkázou některé věci, může strana, která měla právo volby, od smlouvy odstoupit.
Je-li dlužník povinen plnit jisté množství věcí určených podle druhu, je povinen plnit věci prostřední jakosti.
(1) Každá ze stran si může vymínit odstoupení od smlouvy a smluvit pro ten případ peněžitou částku jako odstupné. Kdo smlouvu splní aspoň zčásti nebo přijme třebas jen částečné plnění, nemůže již od smlouvy odstoupit, ani když zaplatí odstupné.
(2) Nepřiměřeně vysoké odstupné může soud snížit, přihlížeje k významu řádného splnění smlouvy; práva domáhat se snížení nelze se předem vzdát.
Na to, co je dáno při uzavření smlouvy některou stranou napřed, hledí se jako na splátku.
Kdo jinému přenechá věc za úplatu, odpovídá za to, že věc v době plnění má vlastnosti výslovně vymíněné a jaké obyčejné mívá, že jí lze upotřebit podle povahy a účelu smlouvy nebo podle toho, co strany ujednaly, a že je bez právních závad.
(1) Jde-li o vady zjevné nebo o takové závady, které lze poznat z knihy pozemkové nebo železniční, nelze uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady, ledaže vady byly zatajeny nebo zcizitel výslovně ujistil, že věc je bez všelikých vad a závad.
(2) Z dluhů na věci váznoucích je odpověden zcizitel.
Nároku z odpovědnosti za vady lze se předem vzdát jen písemně.
Přenechají-li se věci, jak stojí a leží (úhrnkem), neodpovídá zcizitel za jejich vady, ledaže věci nemají vlastnost, o níž zcizitel ujistil, že ji mají, nebo kterou si nabyvatel výslovně vymínil.
K odpovědnosti za vady, které se vyskytnou do určené doby, může se zcizitel zavázat jen písemně.
Chce-li nabyvatel uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady, protože si třetí osoba činí nárok na věc, má to bez zbytečného odkladu oznámit svému předchůdci. Neučiní-li tak, nepozbude sice svého nároku z odpovědnosti za vady, ale jeho předchůdce může proti němu užít všech námitek, jichž nebylo užito proti třetí osobě.
Nabyvatel může uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady pouze tehdy, jestliže zciziteli oznámí vady bez zbytečného odkladu potom, kdy měl možnost věc prohlédnout. Neučiní-li tak, platí, že nemá námitek.
(1) Jde-li však o vady, které nemohly být nabyvatelem zjištěny při obvyklé pozornosti nebo které zcizitel zatajil, nutno je oznámit nejpozději ve lhůtách stanovených pro podání žaloby z odpovědnosti za vady (§ 235).
(2) Jde-li o věci zcizené se zárukou do určené doby (§ 229), musí být vady oznámeny bez zbytečného odkladu po jejich zjištění.
(1) Jakmile nabyvatel zjistí vadu převzaté věci, je povinen uschovat věc po přiměřenou dobu, kterou určí zciziteli k přezkoumání vad.
(2) Jde-li o věc podléhající rychlé zkáze, může ji, upozorniv zcizitele, neprodleně dát prodat ve veřejné dražbě.
(1) Zvláštní předpisy mohou stanovit, kdy se má za to, že zvíře bylo již v době plnění vadné (nemocné), objeví-li se některé vady do určité doby.
(2) Takových předpisů může se však nabyvatel dovolávat jen tehdy, jestliže bez zbytečného odkladu oznámí vadu zciziteli, nebo není-li zcizitel přítomen, místnímu národnímu výboru anebo dá zvíře prohlédnout znalcem nebo požádá soud o zajištění důkazu.
(1) Nárok z odpovědnosti za vady musí být uplatněn u soudu, jde-li o nemovité věci, do jednoho roku, jde-li o věci movité, do šesti měsíců, a jde-li o vady zvířat, do šesti neděl. Jde-li však o podvod zcizitele, prodlužují se uvedené lhůty, nejde-li o vady zvířat, na dobu tří let.
(2) Lhůta počíná, jakmile nabyvatel měl možnost věc prohlédnout, po případě přezkoušet, a jde-li o odpovědnost za vady zvířat, při nichž platí určitá doba pro domněnku vadnosti, uplynutím této doby. Jde-li o odpovědnost proto, že třetí osoba vznesla na věc nárok, počíná lhůta, jakmile se nabyvatel o nároku dozvěděl. Jde-li o věci zcizené se zárukou, počíná tato lhůta, jakmile uplyne záruční doba (§ 229).
Námitkou může nabyvatel uplatnit nárok z odpovědnosti za vady i později, když ve lhůtě pro žalobu oznámí vady zciziteli.
(1) Nelze-li vadu odstranit a nelze-li pro ni věci užívat smluveným způsobem nebo řádně, je nabyvatel oprávněn domáhat se zrušení smlouvy. Jinak se může nabyvatel domáhat buď přiměřené slevy s úplaty anebo opravy nebo doplnění toho, co chybí. K nepatrnému snížení ceny se nepřihlíží.
(2) Vyžaduje-li toho potřeba splnění jednotného hospodářského plánu, může se nabyvatel v případě, že jde o odstranitelnou vadu, domáhat zrušení smlouvy nebo dodání věci náležité jakosti, nebo může sám dát vadu opravit na účet zcizitele.
Uplatnění nároku z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok na náhradu škody z vady vzešlé.
Je-li několik dlužníků zavázáno k témuž plnění, jsou všichni zavázáni rukou společnou a nerozdílnou a věřitel může požadovat celé plnění na kterémkoli z nich, pokud není jinak stanoveno smlouvou nebo zákonem anebo pokud z povahy závazku neplyne, že může být splněn jen společnou činností všech.
Ve vzájemném poměru jsou spoludlužníci zavázáni rovným dílem, není-li jinak stanoveno; pokud nemůže některý ze spoludlužníků svůj závazek splnit, rozdělí se podíl na něj připadající rovným dílem na ostatní.
(1) Spoludlužník, proti němuž byl uplatněn celý nárok, může se domáhat na ostatních, aby ho zprostili podílů dluhu na ně připadajících. Práva věřitelova nejsou tím dotčena.
(2) Splnil-li spoludlužník závazek, může požadovat na ostatních náhradu podílů dluhu na ně připadajících.
Předchozí ustanovení platí obdobně, byl-li proti jednomu spoludlužníku uplatněn nárok, aby plnil více než podíl naň připadající, anebo plnil-li více, než naň připadá.
Nemůže-li věřitel požadovat celé plnění na kterémkoli dlužníku zavázaném k témuž plnění, odpovídá každý zavázaný samostatně jen svým podílem, a nejsou-li podíly stanoveny, rovným dílem.
Je-li někdo zavázán k témuž dělitelnému plnění několika věřitelům, může každý věřitel požadovat toliko svůj podíl; v pochybnostech se má za to, že podíly spoluvěřitelů jsou si rovny.
(1) Je-li dlužník zavázán k témuž splnění několika věřitelům a bylo-li ujednáno, že kterýkoli z věřitelů může žádat celé splnění, je dlužník povinen plnit celek tomu, který o splnění požádá první.
(2) Splnil-li dlužník celý závazek jednomu ze spoluvěřitelů, nemohou již ostatní na něm nic požadovat.
Je-li splnění nedělitelné, není dlužník povinen plnit jednomu ze svých spoluvěřitelů, dokud se mu nedostane jistoty (§§ 295, 296); jinak, nedohodnou-li se všichni věřitelé, může to, co je dlužen, uložit do soudní úschovy (§§ 316, 317).
(1) Zdali je spoluvěřitel, který obdržel splnění nedělitelné anebo celé splnění, jež mohl žádat kterýkoli ze spoluvěřitelů, ostatním spoluvěřitelům něčím povinen a čím je povinen, rozhodne se podle poměru mezi spoluvěřiteli.
(2) Obdobně platí, jestliže spoluvěřitel obdržel více, než naň připadá.
Ze smlouvy ve prospěch třetí osoby může žádat splnění, není-li jinak smluveno, nejen druhá strana, nýbrž i tato třetí osoba. Námitky ze smlouvy má dlužník též proti této třetí osobě.
Dokud třetí osoba neprojevila vůči dlužníku úmysl žádat plnění ze smlouvy, mohou smluvní strany, není-li smlouvou jinak stanoveno, smlouvu zrušit nebo změnit.
Vzdá-li se třetí osoba svého nároku, může plnění žádat, neodporuje-li to smyslu smlouvy, druhá strana pro sebe.
Hlava dvanáctá. Změny v obsahu závazků.[editovat]
Vyžadují-li toho potřeby hospodářského plánování, mohou orgány k tomu příslušné změnit závazky z právních poměrů důležitých pro splnění jednotného hospodářského plánu.
Dlužník je v prodlení, nesplní-li závazek včas a řádně.
(1) Od dlužníka, který prodlení zavinil, může věřitel žádat vedle splnění i náhradu škody prodlením vzniklé. Jde-li o dluh peněžitý, může věřitel náhradu škody žádat, jen pokud není kryta úroky z prodlení.
(2) Při úplatných smlouvách může věřitel také stanovit přiměřenou dodatečnou lhůtu ke splnění s tím, že pro případ marného jejího uplynutí od smlouvy odstupuje.
Je-li při úplatných smlouvách přesně stanoveno, kdy nebo do kdy je třeba smlouvu splnit, a to tak, že jinak může jedna ze stran od smlouvy odstoupit, musí strana k odstupu oprávněná, chce-li trvat na splnění, po uplynutí lhůty oznámit to bez zbytečného odkladu straně druhé; jestliže tak neučiní, nemůže již později trvat na splnění. Totéž platí, lze-li z povahy smlouvy nebo z účelu splnění, který je dlužníku znám, usoudit, že příjemce nemá zájem na opožděném splnění, nebo opozdí-li se dlužník s plněním částečným, na plněních ještě zbývajících.
Dlužník, který je v prodlení se splněním závazku peněžitého, je povinen zaplatit zákonné úroky z prodlení, nebyly-li smluveny úroky nižší. Výši zákonných úroků upravuje zvláštní předpis.
Je-li splnění dělitelné a dlužník prodlévá s částí splnění, může věřitel odstoupit buď co do jednotlivých nebo všech ještě dluhovaných částí, když lze z povahy smlouvy nebo z účelu splnění, dlužníku známého, usoudit, že věřitel nemůže mít zájem na plnění zbývajícím.
Odstoupení od smlouvy se nedotýká nároků na náhradu škody vzniklé nesplněním.
Dlužník, který je v prodlení, odpovídá i za nahodilou zkázu věci, ledaže by věc propadla zkáze i při včasném splnění.
Věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal plnění řádně nabídnuté nebo neposkytl v čase plnění potřebného spolupůsobení ke splnění závazku. V těchto případech je věřitel zejména povinen nahradit dlužníku náklady, které z toho vznikly. Dále na něj přechází nebezpečí nahodilé zkázy věci. Kromě toho je dlužník oprávněn požadovat od věřitele náhradu jiných škod způsobených prodlením, je-li věřiteli možno přičíst vinu.
Za dobu věřitelova prodlení není dlužník povinen platit úroky.
Jestliže dlužník zavinil nemožnost splnění, závazek zaniká a věřitel je oprávněn požadovat náhradu škody nesplněním vzniklé. Zavinil-li dlužník nemožnost jenom části splnění, zaniká závazek jen co do této části a věřitel může odstoupit od smlouvy co do zbývajícího plnění bez újmy nároku na náhradu škody, když lze z povahy smlouvy nebo z účelu splnění, dlužníku známého, usoudit, že věřitel nemůže mít zájem na plnění zbývajícím.
Hlava třináctá. Změna v osobě věřitele nebo dlužníka.[editovat]
(1) Věřitel může smlouvou postoupit pohledávku jiné osobě.
(2) K platnosti postupu se vyžaduje platný právní důvod. Je-li postupitelem nebo postupníkem socialistická právnická osoba, má se za to, že tu takový důvod je.
Postoupit nelze pohledávky, jejichž obsah by se změnou věřitele změnil nebo které zanikají nejpozději smrtí věřitelovou; postoupit nelze ani pohledávky, pokud nemohou být zabaveny, ani pohledávky, jichž postup odporuje dohodě s dlužníkem.
S postoupenou pohledávkou přechází veškeré její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Postupitel je povinen vydat postupníku a na něj převést všechny právní pomůcky a zajišťovací prostředky, které má.
(1) Dokud dlužník neví o postupu, může pohledávku vyrovnat s původním věřitelem.
(2) Postupitel může pohledávku vymáhat sám ve prospěch postupníka, souhlasí-li s tím postupník a sám ji nevymáhá.
Námitky proti pohledávce, které měl dlužník v době postupu, zůstávají mu zachovány i po postupu; své vzájemné pohledávky může namítat, i když v době postupu ještě nebyly splatné.
Byla-li pohledávka postoupena za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi za to, že v době postupu trvala a byla dobytná, a to je do výše přijaté úplaty s úroky a náklady spojenými s bezvýsledným vymáháním.
(1) Kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, přivolí-li k tomu věřitel. Přivolení věřitele může být dáno buď původnímu dlužníku nebo přejímateli dluhu.
(2) Kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka a nikoli na jeho místě.
Projev nového dlužníka o převzetí dluhu musí se stát písemně.
Obsah závazku se převzetím dluhu nemění, avšak zajištění dluhu poskytnutá třetími osobami trvají jen tehdy, když tyto osoby přivolí k výměně dlužníka.
Převezme-li při zcizení nemovitosti nabyvatel zástavní právo na ní váznoucí, má se za to, že převzal dluh, i když o tom nebylo dáno písemné prohlášení; zcizitel může, jakmile je vlastnictví převedeno, vyzvat věřitele písemně, aby za něho přijal nového dlužníka. Nebude-li přivolení odepřeno do šesti měsíců, platí za dané; na to je třeba ve výzvě výslovně upozornit.
(1) Převezme-li někdo smlouvou jmění nebo podnik, je zavázán vedle původního dlužníka, i když to neprohlásí písemně, co do dluhů, které náležejí k jmění nebo k podniku a o kterých při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musil. Nabyvatel odpovídá toliko do výše ceny nabytého majetku.
(2) Úmluvy mezi zcizitelem a nabyvatelem, které se tomu příčí a které by byly na újmu věřitelů, nemají proti nim právních následků.
Převezme-li smlouvou jmění nebo podnik osoba zciziteli blízká (§ 17 odst. 2), je zavázána vedle zcizitele i bez písemného prohlášení co do dluhů, které náležejí ke jmění nebo k podniku bez omezení na cenu majetku, ledaže o nich při převzetí ani nevěděla, ani vědět nemusila.
Kdo se dohodne s dlužníkem, že opatří splnění jeho věřiteli, odpovídá dlužníkovi za to, že nebude musit splnit. Věřiteli z toho přímé právo nevznikne.
Poukázkou se zmocňuje poukazník vybrat splnění u poukázaného a poukázaný se zmocňuje, aby mu splnil na účet poukazatelův. Přímého nároku nabude poukazník proti poukázanému teprve tehdy, až ho dojde projev poukázaného, že poukázku přijímá.
(1) Pokud je poukázaný to, co má plnit, již poukazateli dlužen, je vůči němu povinen poukázce vyhovět. Jeho závazek zanikne, není-li jinak smluveno, teprve tím, že splní podle poukázky poukazníku. Má-li poukázkou být splněn dluh poukazatelův u poukazníka, který k tomu přivolil, je poukazník povinen poukázaného vybídnout, aby plnil.
(2) Nechce-li poukazník užít poukázky nebo odpírá-li poukázaný poukázku přijmout nebo podle ní plnit, je poukazník povinen oznámit to bez zbytečného odkladu poukazateli.
Přijme-li poukázaný poukázku vůči poukazníku, může mu činit jen takové námitky, které se týkají platnosti přijetí nebo které vyplývají z obsahu poukázky anebo z jeho vlastních vztahů k poukazníkovi.
(1) Dokud poukázaný ještě nepřijal poukázku vůči poukazníkovi, může ji poukazatel odvolat.
(2) Není-li mezi poukazatelem a poukázaným jiného právního důvodu, platí o právním poměru mezi oběma ustanovení o smlouvě příkazní; avšak poukázka nezanikne smrtí poukazatele nebo poukázaného. Zdali a pokud zrušení poukázky působí také proti poukazníku, řídí se právním poměrem mezi ním a poukazatelem.
Promlčení nároku poukazníka proti poukázanému počíná, jakmile poukazníka došel projev o přijetí poukázky.
Peněžní ústav může vystavit na třetí osobu nebo na sebe písemnou poukázku, znějící na plnění cenných papírů, aniž v ní uvede důvod závazku.
(1) Zní-li taková poukázka na řad, může být převedena rubopisem.
(2) Rubopisem přecházejí všechna práva z poukázky na osobu z rubopisu oprávněnou.
(1) Kdo poukázku vystavenou peněžním ústavem přijme, je povinen plnit tomu, v jehož prospěch byla vystavena nebo na něhož byla převedena.
(2) Osoba z poukázky zavázaná je povinna plnit, jen vydá-li se jí kvitovaná poukázka. Proti osobě z poukázky rubopisem oprávněné může činit jen takové námitky, které vyplývají z obsahu poukázky nebo z vlastních vztahů k oprávněnému.
O náležitostech přijetí a rubopisu, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto oprávnění prokazuje, platí ustanovení o směnce. Podle těchto ustanovení se také posoudí, na kom může požadovat poukázku ten, kdo jí pozbyl.
Hlava čtrnáctá. Zajištění závazků.[editovat]
(1) Sjednají-li strany pro případ nesplnění smlouvy místo náhrady škody smluvní pokutu a bude-li smluvní povinnost vinou dlužníkovou porušena, může věřitel požadovat buď splnění smluvních povinností nebo smluvní pokutu. Je-li smluvní pokuta sjednána pro případ nedodržení času nebo místa splnění, může být žádána vedle dodržení ostatních smluvních povinností, ledaže věřitel přijme splnění bez výhrady.
(2) K smluvní pokutě se lze zavázat jenom písemně a jen v penězích.
Ujednáním smluvní pokuty nevzniká dlužníku právo osvobodit se od smluvní povinnosti zaplacením smluvní pokuty.
Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud přiměřeně snížit, přihlížeje k významu řádného splnění smlouvy; práva domáhat se snížení nelze se předem vzdát.
Jde-li o smlouvu hospodářskou (§ 212 odst. 1), užije se předchozích ustanovení, jen pokud nebylo ujednáno jinak.
Kdo se zaručí věřiteli písemným prohlášením za splnění cizího závazku, stává se dlužníkovým rukojmím a je věřiteli zavázán, pokud není ujednáno nic jiného, stejně jako dlužník.
Věřitel může splnění vymáhat na rukojmím teprve tehdy, když dlužník, ač upomenut, závazek nesplnil, ledaže je ujednáno jinak.
Věřitel je povinen na požádání zpravit rukojmího bez zbytečného odkladu o výši a o zajištění dlužníkova závazku.
Rukojmí má vůči ostatním zavázaným stejná práva jako spoludlužník.
Rukojmí může odepřít splnění věřiteli potud, pokud věřitel zavinil, že nelze dosáhnout uspokojení od dlužníka.
Pohledávku lze zajistit také smlouvou zástavní. Jak se zajišťuje pohledávka zastavením věci nebo práva, je ustanoveno v části o právech věcných.
Pohledávka může být zajištěna také postupem pohledávek dlužníka nebo pohledávek osoby třetí. Ustanovení o neplatných úmluvách při smlouvě zástavní (§ 201) platí přiměřeně i zde.
Závazek dát jistotu lze splnit zejména zřízením práva zástavního anebo způsobilými rukojmími.
Nikdo není povinen přijmout věc nebo právo jako jistotu do částky vyšší, než kolik činí dvě třetiny odhadní ceny. Vklady u peněžních ústavů a státní cenné papíry jsou způsobilou jistotou do celé své výše.
Uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu a rozsahu, má se za to, že dluh v době uznání trval. Při promlčeném dluhu má takové uznání tento právní následek, jen když ten, kdo dluh uzná, o promlčení věděl.
Hlava patnáctá. Zánik závazků.[editovat]
Vyžadují-li toho potřeby hospodářského plánování, mohou orgány k tomu příslušné zrušit závazky z právních poměrů důležitých pro splnění jednotného hospodářského plánu.
Závazek zaniká splněním.
Věřitel nesmí odmítnout částečné plnění závazku, nabídnuté mu dlužníkem pokud neodporuje povaze závazku nebo dohodě stran.
(1) Mají-li být věřiteli splněny různé závazky nebo různé položky téhož závazku a plnění nepostačuje k jejich vyrovnání, je vyrovnáno to, o čem dlužník při plnění prohlásí, že to chce zapravit.
(2) Jinak se započte plnění nejprve na úroky, pak na jiné vedlejší pohledávky věřitele a teprve potom na jistinu. Z několika jistin se vyrovná nejprve ta, o kterou dlužník byl nejdříve upomenut, nebo která nejdříve dospěla, po ní ona, která dlužníka nejvíce tíží, a z několika jistin stejně obtížných jistina nezajištěná nebo méně zajištěná.
Splnění se musí stát na místě, které je určeno dohodou stran nebo které vyplývá z povahy právního úkonu nebo z účelu splnění. Nelze-li takto místo splnění zjistit, je dlužník povinen plnit v místě, kde měl v době vzniku závazku své bydliště (sídlo) nebo svůj závod, z jehož provozu závazek vznikl. Míra a váha se určují místem splnění.
Peněžité platy je dlužník v pochybnostech povinen dodat na své nebezpečí a náklady věřiteli do jeho bydliště (sídla) nebo závodu. Jestliže se po vzniku pohledávky toto místo změní, nese věřitel tím nastalé zvýšení nebezpečí a nákladů.
(1) Ve všech případech, ve kterých je stanoven den dospělosti pohledávky, je třeba z povahy právního úkonu a úmyslu stran usoudit, zdali je stanoven ve prospěch obou nebo jen ve prospěch jedné z nich.
(2) Jestliže dlužník má právo splnit svůj závazek přede dnem dospělosti, není oprávněn si bez svolení věřitelova srazit částku odpovídající úrokům za mezidobí (diskont).
Je-li dlužníku ponecháno na vůli, aby plnil, až bude chtít nebo moci, určí soud, požádá-li o to věřitel, čas splnění podle zásad slušnosti.
Není-li čas splnění určen jinak, může věřitel požadovat splnění ihned. Povinnost dlužníkova splnit nastane pak dnem následujícím po tom, kdy byl o splnění požádán.
(1) Dávky na úhradu osobních potřeb jsou splatné vždy aspoň na měsíc předem.
(2) Totéž platí o splatnosti důchodu, není-li ujednáno jinak.
Věřitel musí přijmout plnění od osoby od dlužníka rozdílné, jestliže tato osoba ručí za dlužníka osobně nebo určitými kusy majetkovými. Splněním vstupuje tato osoba do práva uspokojeného věřitele a je oprávněna domáhat se na dlužníkovi náhrady zapraveného dluhu. Uspokojený věřitel je povinen vydat jí a na ní převést všechny právní pomůcky a zajišťovací prostředky, které má.
Nabídne-li třetí osoba, která neručí za závazek, plnění v dohodě s dlužníkem, musí věřitel přijmout plnění a je povinen splniteli, žádá-li o to nejpozději při splnění, postoupit svá práva za dlužníkem. Neodpovídá však mimo případ podvodu za to, že závazek trvá a je dobytný.
Splní-li dlužník osobě, která předloží stvrzenku věřitele, vyrovná závazek, ledaže věděl, že ona osoba není oprávněna splnění přijmout.
Jestliže někdo splní závazek věřiteli, ačkoli ví, že věřiteli nepřísluší správa jeho jmění, je povinen splnit závazek znovu potud, pokud to, co bylo splněno, již není, anebo pokud se to nedostalo oprávněnému příjemci.
Kdo splnil závazek, je oprávněn žádat od příjemce stvrzenku (kvitanci) o tom, že závazek byl splněn. Plní-li jej dlužník po částkách je věřitel povinen vydat mu na jeho žádost stvrzenku o plnění částečném. Náklady stvrzenky, není-li ujednáno nic jiného, nese dlužník.
Nechce-li věřitel vydat stvrzenku, může dlužník odepřít splnění; věřitel bude posuzován tak, jako by byl v prodlení.
Je-li vydána stvrzenka na jistinu, má se za to, že byly zapraveny také úroky.
Je-li mezi stranami obvyklé, že se čas od času provádí vyúčtování, má se za to, že ten, kdo má stvrzenku o zaplacení dluhu z doby pozdější, má vyrovnány i dluhy starší.
Nelze-li závazek splnit z důležitého důvodu, zejména je-li věřitel neznám, nepřítomen nebo v prodlení, je dlužník nebo ten, kdo má za něho plnit, oprávněn uložit dluhovanou věc do soudní úschovy.
Uložení, které se stalo po právu, zprošťuje dlužníka závazku a nebezpečí nahodilé zkázy uložené věci přechází na věřitele.
(1) Závazek zaniká tím, že se dohodou věřitele a dlužníka nahradí závazkem jiným.
(2) K platnosti takové dohody se vyžaduje, aby původní závazek byl závazkem platným a žalovatelným. Nevadí však, je-li promlčen; v tomto případě musí být projev dlužníka písemný.
V pochybnostech se nepokládá dosavadní závazek za zaniklý, pokud s novým může obstát.
Rukojemská, zástavní a jiná práva, spojená se zaniklým závazkem, při takové dohodě zanikají, jestliže se účastníci nedohodnou jinak.
Dosavadní závazek lze nahradit novým tím, že si strany dohodou upraví práva mezi nimi dosud sporná nebo pochybná.
Omyl v tom, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, platnosti narovnání nevadí, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí. Ani tehdy, je-li ze skutečností nově najevo vyšlých zřejmé, že ta neb ona strana žádné právo neměla, nepozbývá platnosti narovnání učiněné v dobré víře.
Narovnání, kterým mají být mezi stranami upraveny veškeré nároky, nedotýká se nároku, na který strana nemohla pomýšlet.
Rukojmí, kteří zajišťují původní práva sporná nebo pochybná, zajišťují i závazek z narovnání; totéž platí o zástavách. Avšak rukojmí a zástavce, který je osobou od dlužníka rozdílnou, mohou, jestliže nepřistoupili k narovnání, namítat věřiteli vše, co by mohli namítat proti pohledávce, kdyby narovnání nebylo.
Věřitel může dlužníkovi prominout dluh smlouvou s ním uzavřenou; věřitelův projev se musí stát písemně.
Vzájemné pohledávky směřující k plnění stejného druhu zrušují se započtením, pokud se vzájemně kryjí, když některá z obou stran, třebas i proti vůli strany druhé, učiní projev směřující k započtení. Zrušení pohledávek nastane pak okamžikem, kdy se započítatelné pohledávky setkají.
K započtení se nehodí pohledávky promlčené, neplatné pro nedostatek formy nebo vůbec nežalovatelné.
Proti pohledávce dospělé nelze započíst pohledávku nedospělou.
Proti pohledávkám na vrácení věcí svémocně nebo lstivě odňatých, vypůjčených, daných do úschovy nebo pronajatých nebo na peněžitou náhradu za ně není započtení přípustné.
Proti pohledávkám na úhradu osobních potřeb, proti pohledávkám vyloučeným z exekuce, jakož i proti pohledávkám na náhradu škody způsobené na životě nebo zdraví není započtení přípustné.
Byla-li pohledávka převedena postupně na několik osob, může dlužník sice započíst pohledávku, kterou měl v době prvého převodu za prvním převodcem, jakož i svoji pohledávku, kterou má za věřitelem posledním, nemůže však započíst svoji pohledávku, kterou má za některým z převodců prostředních.
Dohodnou-li se strany, lze započtením vyrovnat jakékoli vzájemné pohledávky.
Splyne-li jakýmkoli způsobem v jedné osobě právo se závazkem, zanikne právo i závazek, nestanoví-li zákon jinak.
Nelze-li splnit závazek pro skutečnost, za kterou dlužník neodpovídá, zejména podlehne-li dluhovaná určitá věc takto zkáze, zanikne tím závazek. Závazky z bezdůvodného obohacení nejsou tím dotčeny.
Závazek zaniká smrtí dlužníka, mělo-li být splnění provedeno osobně dlužníkem, nebo smrtí věřitele, bylo-li splnění omezeno pouze na jeho osobu. Závazek k náhradě bolestného a k náhradě za zohyždění nezaniká smrtí oprávněného, byl-li nárok již oprávněným uplatněn.
(1) Závazek zaniká, když uplyne doba, na kterou je omezen. Jak se závazky promlčují, je ustanoveno v části o obecných ustanoveních.
(2) Zanikne-li nárok na opětující se plnění splatná předem, buďtež zaplaceny dávky před tím dospělé; z poslední dávky buď však zaplacena jen ta částka, která připadá na dobu do konce měsíce, v němž nárok zanikl.
Hlava šestnáctá. Závazky k náhradě škody.[editovat]
Kdo úmyslně nebo z nedbalosti poškodí jiného porušením závazku nebo jiné právní povinnosti, je povinen škodu nahradit.
(1) Za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobí úmyslným úkonem proti zásadám slušnosti.
(2) Kdo poškodí jiného výkonem práva, je povinen nahradit škodu tehdy, jestliže vykonal právo záměrně, aby ho poškodil.
Uvede-li se někdo svou vinou do přechodné duševní poruchy, odpovídá za škodu v tomto stavu způsobenou.
Byla-li škoda zaviněna několika osobami, odpovídají všechny rukou společnou a nerozdílnou. Mezi sebou se vypořádají podle povahy a míry zavinění.
Za škodu způsobenou náhodou odpovídá ten, kdo dá ze své viny k náhodě podnět, zejména tím, že poruší předpis nebo zařízení, které mají zabránit nahodilým škodám.
Kdo způsobí v nutné obraně škodu útočníkovi, není za ní odpověden.
Kdo způsobí škodu v krajní nouzi, aby odvrátil od sebe nebo od jiných nebezpečí přímo hrozící, je povinen škodu nahradit; tuto povinnost nelze však uložit osobě, která poškodila nebo zničila věc ohrožující bezpečnost a sama toto nebezpečí nevyvolala.
Kdo je zavázán někomu něco vykonat, odpovídá mu za zavinění svého zákonného zástupce a osob, jichž užije k splnění svého závazku.
Kdo užije osoby nezdatné nebo, ač o tom ví, osoby nebezpečné k obstarání svých záležitostí, odpovídá za škodu, kterou tyto osoby způsobí ve svém poslání.
Zdali a kdo odpovídá za škodu způsobenou nesprávným postupem v úředním výkonu, stanoví zvláštní zákony.
Způsobí-li škodu osoba mladší než patnáct let nebo osoba v duševní poruše, nahradí ji ti, kdož zanedbali náležitý dohled. Náhrady škody lze se však domáhat i na škůdcích samých, mohli-li předvídat následky svého jednání; stejně tak, je-li to spravedlivé se zřetelem k sociálním poměrům škůdce a poškozeného.
Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně.
Nahradit škodu je povinna i třetí osoba, která zavinila krajní nouzi nebo přechodnou duševní poruchu škůdce.
(1) Za škodu způsobenou věcí (§ 23) odpovídá ten, čí je věc nebo komu slouží, ledaže dbal potřebné péče o její opatrování nebo o dohled na ni.
(2) Tak odpovídá zejména za škodu způsobenou zvířetem jeho chovatel a za škodu způsobenou zřícením, pádem věci anebo uvolněním přírodní síly uživatel stavby nebo majitel bytu.
(1) Při provozu zvláště nebezpečném odpovídá provozovatel za škodu vyvolanou takovým působením zdroje zvýšeného nebezpečí, kterým se navenek projevuje nebezpečnost provozu, ledaže byla způsobena neodvratitelnou náhodou, nemající původ v provozu, nebo vlastním jednáním poškozeného anebo neodvratitelným jednáním osoby třetí.
(2) Za třetí osobu se nepovažuje osoba zaměstnaná nebo užitá v provozu; ta odpovídá za škodu vedle provozovatele podle svého zavinění.
(1) Na tom, kdo se octne v hospodářském styku v rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým poškodit soutěžitele, může se každý soutěžitel, který tímto jednáním utrpěl škodu, nebo jemuž škoda přímo hrozí, domáhat, aby se zdržel takového jednání a odstranil závadný stav jím způsobený. Kdo věděl, že jeho jednání je způsobilé poškodit soutěžitele, je povinen mu nahradit způsobenou škodu.
(2) Jde-li o jednání zaměstnance při provozu podniku, lze se zdržení a odstranění závadného stavu domáhat i na podniku.
V případech vážného ohrožení může se ohrožený domáhat, aby soud ohrožovateli zakázal jednání, které by mohlo vést ke škodě, nebo aby mu uložil provést opatření k odvrácení hrozící škody. Této ochrany nelze se domáhat, jde-li o činnost úředně schválenou.
Škoda se nahrazuje uvedením v předešlý stav, a není-li to dobře možné, v penězích. Nahrazuje se nejen škoda skutečná, nýbrž i to, co poškozenému ušlo.
Při ublížení na zdraví je škůdce povinen nahradit náklady léčení, ušlý a budoucně ucházející výdělek, jakož i přiměřené bolestné a odškodnění za zohyždění, které překáží životnímu uplatnění poškozeného.
Vzešla-li z poškození smrt, je škůdce povinen nahradit náklady léčení a pohřbu tomu, kdo je vynaložil, a osobám odkázaným svou výživou na usmrceného, co jim ušlo.
Jako náhrada výdělku nebo dávek na úhradu osobních potřeb budoucně ucházejících se vyměří peněžitý důchod.
V případech zvláštního zřetele hodných může soud náhradu škody přiměřeně snížit; přitom přihlédne zejména k poměrům stran, k významu škody a její náhrady, k osobním vlastnostem škůdce, jakož i k povaze a míře zavinění. Náhradu škody nelze takto snížit, jde-li o škodu způsobenou úmyslně a nikoli v krajní nouzi.
Kdo odpovídá za škodu způsobenou zaviněním jiné osoby, má vůči ní postih.
Hlava sedmnáctá. Závazky z bezdůvodného obohacení.[editovat]
Závazky z bezdůvodného obohacení vznikají plněním, pro které nebylo právního důvodu, nebo plněním, jehož právní důvod se neuskutečnil nebo odpadl.
Kdo byl takto bezdůvodně obohacen, je povinen vrátit předmět plnění s příslušenstvím, nebo není-li to dobře možné, zejména byly-li provedeny výkony, nahradit jejich cenu. Mimoto je povinen vrátit užitky od té doby, kdy poznal bezdůvodnost svého obohacení. Má však nárok na náhradu nákladů jako jednatel bez příkazu (§§ 443 a násl.).
Nemůže však být žádáno zpět, co bylo plněno před dospělostí platného dluhu nebo na dluh neplatný jen pro nedostatek formy, na dluh promlčený nebo nežalovatelný, pokud nebyl dluh plněn osobou, která se k němu nemůže zavázat sama.
Byla-li mimo případ jednatelství bez příkazu upotřebena věc pro jiného, může se na něm vlastník, není-li vrácení věci dobře možné, domáhat její ceny, jakou měla v době upotřebení, i když sledovaný prospěch nenastal nebo byl zmařen.
Byla-li věc v společné nouzi obětována, aby byla odvrácena větší škoda, je každý, komu to prospělo, povinen dát vlastníku poměrnou náhradu.
(1) Kdo učiní náklad za někoho, kdo jej měl po právu učinit sám, je oprávněn domáhat se náhrady.
(2) Náhrada však nenáleží tomu, kdo učinil náklad proti vůli povinného, který by jej byl sám řádně vynaložil.
Hlava osmnáctá. Smlouva kupní a směnná.[editovat]
Kupní smlouvou se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu předmět koupě a kupující se zavazuje jej odebrat a zaplatit ujednanou cenu.
Byla-li v kupní smlouvě ujednána běžná cena, rozumí se tím cena v místě a čase plnění.
Není-li nic jiného ujednáno, přechází na kupujícího nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení předmětu koupě, jakož i jeho užitky zároveň s nabytím vlastnictví (§ 111). Nabude-li kupující vlastnictví dříve, než se předmět koupě odevzdá, má prodávající až do odevzdání práva a povinnosti schovatele.
Není-li nic jiného ujednáno ani obvyklé, jsou strany povinny plnit bez zbytečného odkladu. Prodávající je oprávněn odevzdání předmětu koupě odepřít, nezaplatí-li mu kupující kupní cenu včas. Odesílá-li se předmět koupě na místo splnění nebo určení, není kupující povinen zaplatit kupní cenu, dokud nemá možnost si předmět prohlédnout.
Prodlévá-li kupující s odebráním, může prodávající předmět koupě uložit na náklad kupujícího ve veřejném skladišti nebo u jiného vhodného schovatele nebo jej může po upozornění dát prodat na účet kupujícího ve veřejné dražbě. Jde-li o věc podléhající rychlé zkáze a není-li čas na upozornění, není upozornění třeba.
Není-li nic jiného ujednáno, nese náklady spojené s odevzdáním věci, zejména náklady změření, zvážení a zabalení, prodávající, náklady spojené s odebráním kupující; odesílá-li se věc na místo, které není místem splnění, nese náklady odeslání kupující.
Má-li být předmět koupě odeslán prodávajícím na místo splnění nebo určení, platí, pokud nebylo ujednáno jinak, že věc byla odevzdána v době, kdy byla odevzdána k dopravě.
Tomu, kdo koupí budoucí užitky nějaké věci úhrnkem (§ 228) nebo naději na nejisté budoucí užitky, náležejí všechny užitky řádně vytěžené. Nese však ztrátu, bylo-li jeho očekávání zmařeno.
Má-li vlastnictví k prodané věci movité přejít na kupujícího až po zaplacení kupní ceny, musí být tato výhrada ujednána písemně. Neplyne-li ze smlouvy nic jiného, přechází nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení na kupujícího odevzdáním věci.
(1) Kdo prodá věc s výhradou, že mu ji kupující nabídne k výkupu, kdyby ji chtěl prodat, má předkupní právo.
(2) Takové právo lze smluvit, i když se věc neprodává, a také pro případ jiného zcizení věci než prodejem.
Předkupní právo ukládá povinnost jen tomu, kdo slíbil věc nabídnout k výkupu. Má-li předkupní právo povahu práva věcného, působí však také proti jeho nástupci; podle toho, byla-li věc zcizena způsobem, pro který bylo předkupní právo umluveno, či jiným způsobem, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc přenechal, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno.
Předkupní právo nepřechází na dědice oprávněné osoby a nelze je převést na osobu jinou.
Není-li ujednána doba, do kdy se má provést výkup, musí oprávněná osoba movitosti vyplatit do osmi dnů, nemovitosti do třiceti dnů po nabídce. Uplyne-li tato doba marně, právo předkupní zanikne. Nabídka se děje ohlášením veškerých podmínek; při nemovitostech písemně.
Kdo je oprávněn vykoupit věc, musí zaplatit cenu nabídnutou někým jiným, není-li ujednáno jinak. Nemůže-li věc vykoupit nebo nemůže-li splnit podmínky nabídnuté vedle ceny a nelze-li je vyrovnat ani odhadní cenou, předkupní právo zanikne.
(1) Předkupní právo socialistické právnické osoby přechází všechna ostatní předkupní práva.
(2) Právo předkupní nebrání nikdy, aby věc byla zcizena socialistické právnické osobě.
Vedlejší úmluvy mající povahu podmínek a výhrad, připouštějících zánik právního poměru založeného kupní smlouvou, nepůsobí proti socialistickým právnickým osobám ani proti dědicům; zanikají za deset let.
Ustanovení o smlouvě kupní budiž přiměřeně užito také na smlouvu, kterou si strany vyměňují věc za věc, a to tak, že každá ze stran se považuje u věci, kterou výměnou dává, za stranu prodávající a u věci, kterou výměnou přijímá, za stranu kupující.
Hlava devatenáctá. Smlouva darovací.[editovat]
Darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává anebo slibuje obdarovanému a ten dar nebo slib přijímá.
Nebude-li dar při darování odevzdán, je třeba, aby darovací smlouva byla ujednána písemně.
Darovací smlouva je neplatná, pokud má být podle ní plněno až po dárcově smrti.
Dárce může darovací smlouvu zrušit, dopustí-li se obdarovaný úmyslného trestného činu proti dárci, jeho manželovi, dětem nebo rodičům.
Hlava dvacátá. Smlouva nájemní.[editovat]
Smlouvou nájemní přenechává pronajimatel za úplatu nájemci věc, aby jí dočasně užíval anebo z ní bral užitky.
Pronajimatel je povinen odevzdat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém k smluvenému užívání, a nebyl-li způsob užívání smluven, k užívání obvyklému, a v tomto stavu ji svým nákladem udržovat. Drobné opravy a obyčejné náklady spojené s užíváním nese však nájemce.
Nájemce je oprávněn užívat najaté věci podle smlouvy, a pokud smlouva o tom neustanovuje, přiměřeně povaze a určení věci. Stejně se posuzuje, zdali nájemce má povinnost věci užívat a jakou měrou.
(1) Nájemce je povinen ohlásit pronajimateli bez zbytečného odkladu potřebu oprav, které má provést pronajimatel, jinak odpovídá za škodu a nemůže žádat o slevu s nájemného ani odstoupit od smlouvy.
(2) Nájemce je povinen připustit tyto i jiné nutné opravy.
Učiní-li nájemce na věc náklad, který náleží pronajimateli, přísluší mu náhrada podle ustanovení o jednatelství bez příkazu (§§ 443 a násl.). Nárok na náhradu musí ohlásit pronajimateli do třiceti dnů po provedené práci a domáhat se ho může jen do třiceti dnů po vrácení věci; jinak nárok zanikne.
(1) Nestanoví-li smlouva jinak, může nájemce dát najatou věc do podnájmu.
(2) Dá-li nájemce věc do podnájmu protismluvně, má pronajimatel právo od smlouvy odstoupit.
Není-li ujednáno nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak, platí se nájemné z pozemků zemědělských nebo lesních pololetně pozadu 1. dubna a 1. října, u ostatních nájmů měsíčně předem.
(1) K zajištění nájemného má pronajimatel nemovitosti zástavní právo k věcem movitým, které jsou na pronajaté věci a náležejí nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti jako členové jeho rodiny, ledaže věci jsou z exekuce vyloučeny.
(2) Zástavní právo zanikne, odstraní-li se věci dříve, než budou zájemně popsány, ledaže budou odstraněny z úředního příkazu a pronajimatel ohlásí svá práva u soudu do osmi dnů po výkonu. Stěhuje-li se nájemce nebo zavlékají-li se věci, ačkoli nájemné není zapraveno nebo zajištěno, může pronajimatel zadržet věci na vlastní nebezpečí, musí však do osmi dnů požádat o zájemné popsání nebo věci vydat.
Nájemce není povinen platit nájemné, pokud pro mimořádné události nebo vady věci jím nezaviněné nemohl najaté věci užívat způsobem smluveným, nebo nebyl-li způsob užívání smluven, přiměřeně povaze a určení věci, anebo nemohl-li z uvedených příčin při nájmu zemědělských nebo lesních pozemků dosáhnout žádného výnosu.
(1) Může-li nájemce užívat najaté věci jen omezeně anebo jestliže při nájmu zemědělských nebo lesních pozemků užitky z věci klesly mimořádnou událostí pod polovinu obyčejného výnosu, má nájemce nárok na poměrnou slevu s nájemného.
(2) Nemůže-li nájemce užívat věci jen pro překážku, která se vyskytla na jeho straně, nemá nárok na prominutí ani na slevu s nájemného. Pronajimatel si však musí započíst náklad, který uspořil, a cenu výhod, které měl z toho, že nájemce věci neužíval, anebo z toho, že věci bylo užíváno jinak.
(1) Chce-li se nájemce domáhat prominutí nebo slevy s nájemného, musí bez zbytečného odkladu ohlásit pronajimateli událost, která zakládá jeho nárok; jinak jeho nárok zanikne.
(2) Nároku na prominutí nebo na slevu s nájemného nelze se předem vzdát.
(1) Nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl ujednán.
(2) Užívá-li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajimatel do patnácti dnů proti tomu u soudu nezakročí, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za kterých byla ujednána původně. Nájem ujednaný na dobu delší než rok se obnovuje vždy na rok, nájem ujednaný na dobu kratší, na tuto dobu.
(1) Plní-li nájemce správně své závazky se smlouvy, má přednostní nárok na uzavření nové nájemní smlouvy.
(2) Tento nárok nemá, věděl-li při uzavření nájemní smlouvy, že věc je pro další dobu pronajata již osobě, nebo má-li novým nájemcem být osoba pronajimateli blízká (§ 17 odst. 2) anebo socialistická právnická osoba.
(1) K zrušení nájemní smlouvy ujednané na neurčitou dobu je třeba výpovědi.
(2) Nájemní smlouvu lze vypovědět: u nájmů zemědělských nebo lesních pozemků na půl roku, a to ke dni 1. října; u nájmů jiných nemovitostí čtvrtletně, nejpozději patnáctého dne měsíce ledna, dubna, července a října, a to ke konci příslušného kalendářního čtvrtletí; u nájmů věcí movitých na měsíc kdykoli.
(1) Najaté místnosti nutno vyklidit a odevzdat tak, aby vlastníku nebo novému nájemci mohlo být na jeho žádost poskytnuto přiměřené místo, nejméně však polovina místností, ke složení jeho věcí movitých, a to u nájmů zemědělských nebo lesních pozemků 10. října, u nájmů jiných nemovitostí 10. ledna, 10. dubna, 10. července a 10. října.
(2) Vyklizení a odevzdání nájemního předmětu musí být skončeno u nájmů zemědělských nebo lesních pozemků do 15. října, u nájmů jiných nemovitostí do 15. ledna, 15. dubna, 15. července a 15. října.
Ustanovení o době výpovědi, vyklizení a odevzdání platí jen tehdy, není-li smlouvou nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak.
(1) Nájemce je oprávněn odstoupit od smlouvy kdykoli, když byla najatá věc odevzdána ve stavu nezpůsobilém buď k užívání smluvenému nebo obvyklému, anebo když se později bez viny nájemcovy stane nezpůsobilou k smluvenému nebo obvyklému užívání, když se stane neupotřebitelnou, anebo když mu bude odňata taková část věci, že by tím byl zmařen účel smlouvy.
(2) Jsou-li místnosti najaté k bydlení nebo k tomu, aby se v nich lidé zdržovali, zdraví škodlivé, má nájemce toto právo i tehdy, když při uzavření smlouvy o tom věděl. Práva odstoupit od smlouvy nelze se tu předem vzdát.
Pronajimatel může kdykoliv odstoupit od smlouvy, jestliže nájemce přes výstrahu užívá najaté věci nebo trpí, aby se věci užívalo tak, že pronajimateli vzniká značná škoda, nebo jestliže nájemce, ač upomenut, nezaplatil dlužné nájemné ani do splatnosti dalšího nájemného, a je-li tato doba kratší než tři měsíce, do tří měsíců, nebo jestliže vzhledem k úřednímu příkazu musí být najatá věc vyklizena.
Zkázou najaté věci nájemní smlouva zaniká.
Po dané výpovědi nebo nejdéle ve třech měsících před skončením nájmu je nájemce nemovité věci povinen, není-li ujednáno jinak, až do doby odevzdání dovolit, aby ten, kdo hodlá věc najmout, si ji prohlédl za přítomnosti pronajimatele nebo jeho zástupce, a to tak, aby nájemce nebyl prohlídkou zbytečně obtěžován.
Když se nájem skončí, je nájemce povinen vrátit najatou věc ve stavu, jaký odpovídá právu a povinnosti věci užívat, obyčejně tedy ve stavu, v jakém ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení.
(1) Byla-li najatá věc poškozena nebo zneužíváním opotřebena, odpovídá nájemce i za osoby, které měly příležitosti věc poškodit nebo zneužívat, protože náležejí k jeho domácnosti nebo k podnikání; za náhodu však neodpovídá.
(2) Náhrady lze se domáhat jen do šesti měsíců po vrácení najaté věci; jinak nárok zanikne.
Dojde-li k změně vlastnictví k věci nemovité, má toliko nájemce právo rozvázat nájemní smlouvu řádnou výpovědí, a to i když byla uzavřena na určitou dobu; výpověď však musí dát v nejbližším výpovědním období (§ 400). Při změně vlastnictví k věci movité má právo smlouvu takto vypovědět i nabyvatel.
Hlava dvacátáprvá. Výpůjčka.[editovat]
Smlouvou o výpůjčce přenechává půjčitel věc vypůjčiteli k bezplatnému dočasnému užívání.
Vypůjčitel je oprávněn užívat věci způsobem smluveným nebo přiměřeným povaze a určení věci.
(1) Vypůjčitel je povinen věc vrátit ve smluvený čas. Nebyl-li čas k vrácení smluven, je povinen neprodlévat v užívání, aby mohl věc po splnění účelu bez zbytečného odkladu vrátit.
(2) Nebyla-li smluvena ani doba, po kterou se má věci užívat, ani účel, ke kterému se jí má užívat, může půjčitel žádat vrácení věci kdykoli.
Vypůjčitel má právo vrátit věc předčasně; kdyby však půjčiteli vznikly z předčasného vrácení obtíže, nemůže se tak stát proti jeho vůli.
Užívá-li vypůjčitel věci neoprávněným způsobem, může půjčitel žádat, aby mu byla věc vrácena ihned.
Byla-li věc poškozena, zničena nebo ztracena, je vypůjčitel povinen nahradit i škodu nahodilou, ke které dal ze své viny podnět, ledaže by nahodilá škoda stihla věc i jinak.
Vypůjčitel je oprávněn domáhat se na půjčiteli náhrady škody, která mu byla způsobena věcí danou v užívání, jestliže půjčitel zatajil vypůjčiteli její skryté vady.
Obyčejné náklady spojené s užíváním věci nese vypůjčitel. Na vynaložení mimořádných nákladů na zachování věci nemá nárok žádná ze stran.
Vzájemných nároků z výpůjčky lze se domáhat jen do šesti měsíců po vrácení věci; jinak zaniknou.
Hlava dvacátádruhá. Půjčka.[editovat]
Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po čase věci stejného druhu.
Není-li čas k vrácení smluven, je dlužník povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu, jakmile je o to požádán.
(1) Byly-li ujednány úroky, nesmějí převyšovat úroky placené z vkladů ústavy lidového peněžnictví.
(2) Při půjčce nepeněžité lze ujednat jako úroky plnění přiměřeného většího množství nebo věcí lepší jakosti, ale téhož druhu.
Hlava dvacátátřetí. Smlouva schovací.[editovat]
Smlouvou schovací přejímá někdo věc movitou, aby ji opatroval.
(1) Schovatel je povinen převzatou věc opatrovat podle dohody, a není-li dohody o způsobu úschovy, opatrovat pečlivě, zejména dát ji pojistit, pokud je to obvyklé, a když čas úschovy projde, převzatou věc vrátit spolu s tím, co k ní přibylo.
(2) Schovatel je povinen věc vrátit ukladateli na požádání i dříve, než čas úschovy projde, ale sám není oprávněn vrátit ji dříve, ledaže ji pro nepředvídanou okolnost nemůže opatrovat bezpečně nebo bez vlastní škody.
Není-li ujednáno ani z okolností patrno, jak dlouho má věc být v úschově, může ukladatel kdykoli žádat o vrácení věci a schovatel ji kdykoli vrátit.
Jestliže schovatel převzaté věci užije nebo dá užít jinému, jestliže ji dá bez přivolení ukladatele nebo bez nutné potřeby někomu jinému do úschovy anebo je-li v prodlení s jejím vrácením, odpovídá i za nahodilou škodu, ledaže by tato škoda stihla uschovanou věc i jinak.
Ukladatel je povinen, není-li ujednáno jinak, nahradit schovateli podle obecných předpisů škodu, která mu vznikla z úschovy, jakož i náklad, který schovatel na věc učinil, aby splnil svou povinnost. Odměna za úschovu mu přísluší, jen když byla smluvena nebo když to odpovídá povolání schovatele nebo zvyklostem.
Vzájemných nároků z úschovy lze se domáhat jen do šesti měsíců po vrácení věci; jinak zaniknou.
(1) Za věci, které byly vneseny od přijatých hostů nebo pro ně, odpovídá provozovatel ubytovacího podniku jako schovatel.
(2) Neodpovídá však, když škoda není zaviněna ani jím, ani zaměstnanci podniku, ani není způsobena jinými osobami, které do domu vešly vzhledem k jeho obecné přístupnosti.
Vnesené jsou věci, které byly osobě odpovědné za provoz podniku anebo některému z jeho zaměstnanců odevzdány nebo přineseny na místo jimi vykázané nebo k uložení věcí určené.
Za skvosty a podobné drahocenné věci, peníze a cenné papíry odpovídá provozovatel v takových případech jen do částky určené zvláštním předpisem, ledaže je přijal do úschovy, znaje jejich povahu, nebo že škodu zavinil sám, anebo že ji zavinily osoby užité v provozu nebo patřící k domácnosti provozovatele.
Nárok na náhradu zanikne, jestliže poškozená osoba, jakmile zví o škodě, ji neohlásí provozovateli podniku bez zbytečného odkladu. To však neplatí, jestliže provozovatel přijme věci do úschovy.
Provozovatel má právo vnesené věci zadržet k zajištění svých pohledávek, které mu vznikly ubytováním a stravováním hosta, hotovými výdaji a úschovou věcí.
Ustanovení o odpovědnosti provozovatele ubytovacího podniku platí obdobně o provozovatelích podniků se stájemi nebo garážemi, co do ustájených zvířat, umístěných vozidel a věcí, které obvykle jsou na nich. Totéž platí také o provozovatelích jiných podniků, ústavů a zařízení, jejichž provoz s sebou pravidelně přináší odkládání svršků, co do věcí návštěvníky odložených na místě vyhrazeném k jejich uložení, a není-li takového místa, i co do věcí, které se zpravidla vnášejí a odkládají, když byly uloženy na jiném obvyklém místě.
Hlava dvacátáčtvrtá. Smlouva příkazní.[editovat]
Smlouvou příkazní zavazuje se příkazník obstarat pro příkazce nějakou záležitost nebo provést jinou činnost.
Příkazník je povinen jednat při plnění příkazu poctivě a podle svých schopností a znalostí. Od pokynů příkazcových se může odchýlit jen tehdy, jestliže je to nezbytné v zájmu příkazce a nemůže-li včas obdržet jeho souhlas; jinak odpovídá za škodu.
Příkazník je povinen vykonat příkaz osobně. Svěří-li provedení příkazu bez nutné potřeby někomu jinému, odpovídá jako by příkaz provedl sám; jestliže však příkazce dovolil, aby si ustanovil zástupce, nebo jestliže ho bylo nezbytně třeba, odpovídá příkazník pouze za zavinění při volbě zástupce.
Příkazník je povinen podat příkazci na jeho žádost veškeré zprávy o postupu plnění příkazu a převést na příkazce všechen užitek z provedeného příkazu; po provedení příkazu předloží příkazci vyúčtování.
Příkazce je povinen, není-li ujednáno jinak, poskytnout příkazníku na jeho žádost předem přiměřené prostředky, nezbytné k splnění příkazu, a nahradit příkazníku nutný a užitečný náklad, který učinil při provádění příkazu, a to i tehdy, jestliže se výsledek nedostavil.
(1) Příkazce je dále povinen nahradit příkazníkovi mimo škodu zaviněnou i tu škodu, která vznikla v souvislosti s prováděním příkazu.
(2) Utrpí-li příkazník při provádění příkazu škodu jen náhodou, může se pouze tehdy domáhat náhrady, jestliže se zavázal provést příkaz bezplatně; nedostane však více, než by mu náleželo na obvyklé odměně, kdyby byla ujednána.
(1) Příkazce je povinen poskytnout příkazníkovi odměnu pouze tehdy, je-li smluvena nebo obvyklá, zejména vzhledem k povolání příkazníka.
(2) Odměnu je příkazce povinen zaplatit, i když se výsledek nedostaví, ledaže byl nezdar jednání způsoben vinou příkazníka.
Pro zánik příkazní smlouvy platí přiměřeně ustanovení o zániku plné moci (§§ 69 až 72).
Zanikla-li příkazní smlouva odvoláním, je příkazce povinen nahradit příkazníku náklady, které do odvolání měl, utrpěnou škodu, a přísluší-li příkazníku odměna, také část odměny, přiměřenou vykonané práci. To platí i tehdy, bylo-li dokončení příkazního jednání zmařeno náhodou, k níž příkazník nedal podnět.
Hlava dvacátápátá. Jednatelství bez příkazu.[editovat]
(1) Obstará-li někdo, aniž k tomu je oprávněn, cizí záležitost, aby odvrátil hrozící škodu, je ten, jehož záležitost byla obstarána, povinen nahradit jednateli bez příkazu nutný náklad, i když se výsledek bez viny jednatele nedostavil.
(2) Zakročí-li však někdo z občanské povinnosti, aby odvrátil významnou škodu, má proti tomu, v jehož záležitosti jednal, nárok na náhradu škody jako příkazník, pokud mu škoda nebude nahrazena jinak.
(1) Nejde-li o odvrácení hrozící škody, musí ten, kdo chce obstarat záležitost jiného, zpravit jej o tom a vyčkat jeho souhlasu.
(2) Neučiní-li tak a jde-li o jednání k prospěchu jiného, má jednatel bez příkazu nárok na náhradu nákladů, jimiž byl ten, v jehož zájmu jednal, v době skončení jednání obohacen.
(1) Kdo zasáhne do záležitosti jiného, aniž jde o odvrácení hrozící škody, odpovídá i za náhodu, ledaže by nastala také bez jeho zásahu.
(2) Totéž platí, vmísí-li se někdo do záležitosti jiného proti jeho platně projevené vůli, ledaže jde o odvrácení významné škody z občanské povinnosti.
Nemá-li jednatel bez příkazu nárok na náhradu nákladů, je oprávněn vzít si, pokud je to možné (§ 148, odst. 2), co pořídil svým nákladem.
Jednatel bez příkazu je povinen dokončit jednání, podat o něm vyúčtování a převést vše, co získal, na toho, jehož záležitost obstaral.
Hlava dvacátášestá. Smlouva o dílo.[editovat]
Smlouvou o dílo se zavazuje objednateli ten, komu bylo dílo zadáno, že je za odměnu provede na své nebezpečí.
Na obsahu smlouvy a na povaze díla záleží, zdali je ten, komu bylo dílo zadáno, povinen provést je osobně, nebo zda je oprávněn dát dílo provést za své osobní odpovědnosti.
(1) Má-li dílo vady, které je činí neupotřebitelným nebo které odporují úmluvě, může objednatel od smlouvy odstoupit. Nechce-li tak učinit nebo má-li dílo jinou vadu, může se domáhat bezplatné opravy - nevyžaduje-li přílišného nákladu - nebo přiměřené slevy s odměny. K opravě musí poskytnout přiměřenou lhůtu s upozorněním, že po jejím uplynutí opravu nepřijme.
(2) Jinak platí obecná ustanovení o odpovědnosti za vady (§§ 225 a násl.).
Nezdaří-li se dílo proto, že hmota objednatelem dodaná byla zřejmě nevhodná, nebo proto, že objednatel dal zřejmě nesprávné příkazy, odpovídá ten, komu bylo dílo zadáno, za škodu jen tehdy, jestliže na to objednatele neupozornil.
(1) Je-li k provedení díla třeba spolupůsobení objednatele, je ten, komu bylo dílo zadáno, oprávněn stanovit k tomu přiměřenou lhůtu a po jejím marném uplynutí může od smlouvy odstoupit, jestliže na tento následek upozornil.
(2) Totéž platí, provádí-li se dílo u objednatele a ten neučiní potřebná zdravotní a bezpečnostní opatření pro osoby dílo provádějící.
Bylo-li dílo zmařeno náhodou před časem splnění, pozbývá ten, komu bylo dílo zadáno, nároku na odměnu.
I když nebylo dílo provedeno, náleží tomu, komu bylo zadáno, odměna, jestliže byl ochoten dílo provést a zabránily mu v tom okolnosti na straně objednatele. Je však povinen dát si započíst to, co ušetřil neprovedením díla, co vydělal jinak nebo co vydělat úmyslně zameškal.
Byl-li ten, komu bylo dílo zadáno, zdržen v provádění díla okolnostmi na straně objednatele, náleží mu za to přiměřená náhrada.
Objednatel je oprávněn odstoupit od smlouvy také tehdy, je-li zřejmé, že dílo nebude hotovo včas nebo nebude provedeno řádně, a ten, komu bylo zadáno, neučiní nápravu ani v přiměřené lhůtě k tomu dané.
(1) Není-li výše odměny stanovena smlouvou nebo zvláštními předpisy, buď poskytnuta odměna přiměřená.
(2) Není-li ujednáno jinak, zapravuje se odměna až po skončení díla. Provádí-li se však dílo po částech nebo vyžaduje-li náklady, je ten, komu bylo zadáno, oprávněn domáhat se už za provádění díla na objednateli přiměřené části odměny a náhrady nákladů.
(1) Bylo-li dílo zadáno podle rozpočtu a byla-li závaznost rozpočtu zaručena, nemůže se ten, komu bylo zadáno, domáhat zvýšení odměny, ani když se rozpočtené práce projeví nepředvídaně velké nebo nákladné.
(2) Byla-li zaručena úplnost rozpočtu, nemůže se ten, komu bylo dílo zadáno, domáhat zvýšení odměny, objeví-li se potřeba dalších prací k dokončení díla.
Bylo-li dílo zadáno podle rozpočtu, jehož závaznost nebyla zaručena, a ukáže-li se, že je nevyhnutelné jej značně překročit, může objednatel od smlouvy odstoupit, poskytne-li přiměřenou náhradu za vykonanou práci a vzniklé náklady. Ten, komu bylo dílo zadáno, musí však, jakmile se ukáže, že je překročení rozpočtu nevyhnutelné, oznámit to bez zbytečného odkladu objednateli, jinak pozbude nároku na náhradu za práce rozpočet převyšující.
(1) Nehlásí-li se neznámý nebo nesnadno dosažitelný objednatel o objednané dílo po dobu šesti měsíců a nemá-li předmět, který má být objednateli vydán, cenu převyšující částku určenou zvláštním předpisem, může se ten, komu bylo dílo zadáno, domáhat, aby věc mohl dát prodat ve veřejné dražbě. Z výtěžku dražby se mu uhradí odměna a náklady.
(2) Doba šesti měsíců se počítá ode dne, kdy dílo mělo být podle smlouvy převzato, a bylo-li provedeno později, ode dne, kdy bylo dokončeno.
(1) Smlouva o dílo, při jehož provádění záleží na zvláštních osobních vlastnostech toho, komu bylo dílo zadáno, ruší se jeho smrtí. Jeho dědicové se mohou domáhat jen zaplacení upotřebitelné hmoty připravené k dílu a části odměny přiměřené upotřebitelným výsledkům vykonané práce.
(2) Smrt objednatele sama o sobě smlouvu neruší.
Hlava dvacátásedmá. Smlouva zasilatelská.[editovat]
Smlouvou zasilatelskou se zavazuje zasilatel příkazci, že mu na jeho účet, avšak vlastním jménem, obstará dopravu věci.
Zasilatel je oprávněn žádat, aby mu byl dán příkaz k obstarání dopravy písemně (zasilatelský list).
Nezakáže-li to příkazce výslovně, může zasilatel dopravu provést sám, a není-li to na újmu dopravy, může k obstarání dopravy užít dalšího zasilatele. Je však povinen jej o příkazu zpravit a vydat mu doklady potřebné k provedení příkazu.
Zasilatel je povinen provést příkaz s odbornou péčí. Pojistit věci svěřené je však povinen jen na zvláštní příkaz.
Použije-li zasilatel k provedení příkazu jiného zasilatele, odpovídá příkazci pouze za zavinění při jeho volbě. Užije-li jiného zasilatele, ačkoli to příkazce zapověděl, odpovídá mu, jako by byl jednání provedl sám.
Zasilatel je povinen podat příkazci zprávu o škodě, která zasílaným věcem hrozí nebo na nich vznikla, jakmile se o tom dozví; jinak odpovídá za škodu vzniklou tím, že opominul příkazce zpravit.
(1) Zasilateli přísluší vedle náhrady nutných a užitečných nákladů smluvená odměna, a nebyla-li smluvena, odměna podle vydaných sazeb, a není-li jich, odměna přiměřená.
(2) Zasilatel je oprávněn žádat na příkazci zaplacení odměny, jakmile uzavřel smlouvu s dopravcem a zasílané věci mu odevzdal.
Je-li nebezpečí zkázy nebo znehodnocení zasílaných věcí a není-li času vyžádat si opatření příkazce nebo prodlévá-li příkazce s takovým opatřením, může zasilatel dát věci prodat ve veřejné dražbě.
Zasilatel má k zajištění všech svých nároků, a to i z běžného účtu v zasilatelském poměru, zástavní právo na zasílaných věcech, dokud jsou v jeho úschově nebo v úschově někoho, kdo je má jeho jménem u sebe, anebo dokud má cenné papíry, které jej opravňují, aby se zasílanými věcmi nakládal.
Zasilatel může požádat o povolení prodeje zástavy, aniž žaluje. Soud nařídí prodej bez slyšení příkazce a na nebezpečí zasilatele.
Další zasilatel je povinen vykonat oprávnění, která příslušejí dřívějším zasilatelům, obzvláště jejich zástavní práva, a je oprávněn uspokojit jejich nároky. Tyto nároky, pokud je uspokojil, přecházejí na něho spolu se zástavním právem je zajišťujícím.
(1) Nároky proti zasilateli pro úplnou nebo částečnou ztrátu, poškození nebo opožděné dodání promlčují se v jednom roce. U nároků pro úplnou ztrátu zasílaných věcí počíná promlčecí doba ode dne, kdy zaslané věci měly být dodány, u nároků pro částečnou ztrátu, poškození nebo opožděné dodání ode dne, kdy k dodání došlo.
(2) Předchozí ustanovení neplatí, jde-li o škodu způsobenou záměrně.
Hlava dvacátáosmá. Smlouva nákladní.[editovat]
Smlouvou nákladní se dopravce zavazuje odesilateli, že za úplatu provede dopravu věci a vydá ji určenému příjemci.
Dopravce je oprávněn žádat, aby mu odesilatel vydal písemné potvrzení o objednávce dopravy (nákladní list).
(1) Může být také ujednáno, že dopravce vydá odesilateli náložný list.
(2) Náložný list je cenný papír, obsahující závazek dopravcův vydat náklad tomu, kdo náložný list předloží a potvrdí na něm přijetí nákladu.
Náložný list obsahuje: označení nákladu podle povahy, množství a značek, jméno odesilatele, jméno a bydliště (sídlo) dopravce, jméno osoby, které nebo na jejíž řad má být náklad dopraven, místo dodání, místo a den vystavení, ustanovení o dovozném a podpis dopravce.
Dopravce je povinen vyhovět i novým příkazům odesilatele, dokud zásilku nevydal příjemci. Byl-li však vydán náložný list, může takový příkaz dát jen majitel náložného listu.
(1) Dopravce je povinen věnovat řádnému provedení dopravy odbornou péči a provést dopravu v ujednané lhůtě, a nebyla-li ujednána, bez zbytečného odkladu. Nebylo-li to výslovně zakázáno, může dopravce k provedení dopravy užít dopravce dalšího. Přitom odpovídá za všechny své zaměstnance a za jiné osoby, kterých užije při provádění dopravy.
(2) Dopravované věci je dopravce povinen pojistit, jen je-li mu to zvláště přikázáno.
Dopravce odpovídá za škody, které vzniknou na dopravovaných věcech od převzetí k dopravě až do vydání příjemci, ledaže škoda byla způsobena odesilatelem nebo vadností zásilky nebo jejího obalu, kterou nemohl dopravce poznat, anebo neodvratitelnou náhodou.
(1) Při ztrátě je dopravce povinen nahradit běžnou cenu, kterou měla ztracená věc v místě odeslání v čase, kdy byla přijata k dopravě. Kromě toho je povinen nésti dovozné, clo a jiné náklady, zapravené v souvislosti s dopravou ztracené věci.
(2) Při poškození je povinen nahradit částku, o kterou byla dopravovaná věc znehodnocena.
Dopravce má k zajištění všech svých nároků, které vyplývají z provedení nákladní smlouvy, zástavní právo na dopravovaných věcech, pokud může s nimi nakládat.
Vázne-li na dopravovaných věcech několik zástavních práv, má právo později vzniklé přednost před právem vzniklým dříve. Zástavní práva dopravců mají přednost před zástavním právem zasilatelovým.
(1) O odměně za dopravu, o náhradě nákladů, o právu prodat dopravované věci ve veřejné dražbě a o výkonu zástavního práva dopravce platí obdobně ustanovení daná pro zasilatele (§§ 468, 469 a 471).
(2) Pro smlouvu nákladní platí obdobně také ustanovení o promlčení nároků ze smlouvy zasilatelské (§ 473).
Hlava dvacátádevátá. Smlouva zprostředkovatelská.[editovat]
Kdo slíbí odměnu za to, že mu bude opatřena příležitost uzavřít smlouvu nebo že mu bude uzavření smlouvy zprostředkováno, je povinen poskytnout odměnu jen tehdy, když výsledku bylo dosaženo přičiněním zprostředkovatelovým.
(1) Zprostředkovateli náleží odměna ve výši ujednané; není-li ujednána, odměna podle vydaných sazeb, a není-li jich, odměna přiměřená. Ani ujednaná odměna nesmí překročit úřední sazbu.
(2) Byla-li odměna slíbena jen pro případ určité činnosti zprostředkovatele, nebo je-li ujednáno, že zprostředkovatel bude činný jen ve prospěch příkazce, nevznikne nárok na odměnu, byla-li smlouva uzavřena za okolností jiných.
Ukáže-li se ujednaná odměna nepřiměřenou, upraví ji soud; práva domáhat se této úpravy nelze se předem vzdát.
Náklady se zprostředkovateli hradí jen tehdy, je-li to výslovně ujednáno.
Hlava třicátá. Smlouva o sdružení.[editovat]
Několik osob se může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení hospodářského účelu.
Sdruží-li se takto osoby fysické, musí se na činnosti sdružení účastnit vlastní prací.
Do sdružení mohou členové vnést také vklady v penězích nebo v jiných věcech. Není-li smlouvou stanoveno jinak, má se za to, že vklady všech členů jsou si rovny.
Vklady učiněné v penězích nebo v jiných věcech určených podle druhu jsou ve spoluvlastnictví všech členů. Ostatní vklady, není-li ustanoveno ve smlouvě jinak, jsou ve společném bezplatném požívání.
Majetek nabytý při provozování společné činnosti stává se spoluvlastnictvím všech členů.
(1) Podíly na majetku nabytém společnou činností jsou si rovny, není-li smlouvou ustanoveno jinak.
(2) Ze závazků jsou členové zavázáni rukou společnou a nerozdílnou.
(1) Není-li ve smlouvě ustanoveno jinak, rozhodují členové o obstarávání společných záležitostí jednomyslně.
(2) Má-li podle smlouvy rozhodovat většina hlasů, přísluší každému členu jeden hlas; velikost podílu nerozhoduje.
Každý člen, i když nevykonává správu, má právo se přesvědčit o hospodářském stavu sdružení. Ustanovení smlouvy tomu odporující jsou neplatná.
(1) Každý člen může ze sdružení vystoupit, nikoli však v čase nevhodném nebo na újmu ostatních. Z vážných důvodů však může vystoupit kdykoli, a to i když byla smluvena výpovědní lhůta.
(2) Z vážných důvodů může být člen ze sdružení vyloučen, a to, neustanovuje-li smlouva jinak, jen jednomyslným usnesením ostatních členů.
Vystoupivšímu nebo vyloučenému členu vrátí se věci vnesené do požívání. Podíl na majetku, jak se jeví v den vystoupení nebo vyloučení, vyplatí se mu v penězích.
Ani vystoupivší, ani vyloučený člen se nezbavuje odpovědnosti za závazky, které vznikly do dne jeho vystoupení nebo vyloučení.
Při zániku sdružení provedou všichni členové majetkové vypořádání. Nároky věřitelů je třeba předem uspokojit nebo zajistit.
Hlava třicátáprvá. Smlouva o důchod.[editovat]
Smlouvou o důchod se zakládá někomu na jeho doživotí nebo na jinak omezenou dobu neurčitého trvání nárok na vyplácení určitého důchodu.
K platnosti smlouvy o důchod je třeba, aby byla sjednána písemně.
Nárok na důchod nelze převést na jiného. Dospělé dávky je možno postoupit.
Hlava třicátádruhá. Sázka a hra.[editovat]
(1) Výhry ze sázky nebo ze hry nelze vymáhat; vymáhat nelze ani pohledávky z půjček poskytnutých vědomě do sázky nebo hry. Takové výhry a pohledávky nemohou být ani platně zajištěny.
(2) Los se posuzuje jako sázka nebo hra.
Předchozí ustanovení neplatí, jde-li o výherní podnik, který provozuje stát nebo který byl úředně povolen.
Hlava třicátátřetí. Veřejný příslib.[editovat]
Příslib odměny za nějaký výkon osobě nikoli určité je závazný, jakmile se veřejně vyhlásí.
(1) Byl-li výkon proveden společnou činností několika osob, rozdělí se odměna, neobsahuje-li vyhláška jiné ustanovení, podle poměru účasti těchto osob na výkonu; nelze-li tento poměr určit, rozdělí se rovným dílem mezi všechny.
(2) Nejde-li o společnou činnost, obdrží odměnu ten, kdo výkon provede nejdříve. Učiní-li tak několik osob současně nebo včas ve lhůtě k tomu určené, rozdělí se odměna mezi ně rovným dílem.
(1) Veřejný příslib odměny za lepší pracovní výkon, postup nebo výsledek zavazuje přislíbitele k zaplacení slíbené odměny tomu, jehož práce splňuje podmínky soutěže. Je-li několik prací si rovných, rozdělí se odměna mezi uchazeče rovným dílem.
(2) Vypsání veřejné soutěže musí obsahovat lhůtu soutěže, výši odměny a ostatní podmínky. Ve vyhlášce buď také uvedeno, jak bude přezkoumáno, zda práce vyhovují podmínkám soutěže a podle jakého měřítka budou práce srovnány a oceněny.
Část pátá. Právo dědické.[editovat]
Hlava třicátáčtvrtá. Dědictví.[editovat]
Dědictví se nabývá zůstavitelovou smrtí.
Dědicem může být osoba fysická i právnická.
Dědic může nabýt buď veškerého majetku zůstavitelova nebo jeho jednotlivé věci nebo práva.
Dědí se ze zákona, ze závěti anebo z obou těchto důvodů.
Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, jsou místo něho povoláni dědicové zákonní, a čeho nenabude žádný dědic, připadne jako odúmrť státu.
(1) Dědic je povinen hradit náklady přiměřeného pohřbu zůstavitelova, jakož plnit závazky, které na něho přešly smrtí zůstavitelovou; vše podle ustanovení o poměrné nebo přednostní úhradě a jen do výše ceny nabytého dědictví. Věřitelům, kteří své nároky neoznámili přesto, že je dědic dal k tomu soudem vyzvat, dědic neodpovídá, pokud je cena jím nabytého dědictví vyčerpána nároky ostatních věřitelů.
(2) Je-li dědiců několik, je každý z nich povinen plnit závazky částkou, jaká odpovídá poměru ceny jeho dědictví k ceně úhrnu toho, čeho se jim dědictvím dostalo.
Připadne-li odúmrť státu, odpovídá stát za závazky stejně, jako by byl dědicem.
Dědictví lze se předem zříci písemnou smlouvou se zůstavitelem; kdo se dědictví zříká, může tak učinit i s účinkem pro své potomky.
(1) Dědic může dědictví odmítnout.
(2) Odmítnout dědictví nemůže však dědic, který si již jako dědic skutečně počínal.
Odmítnout lze dědictví jen výslovným prohlášením, učiněným soudu písemně anebo ústně do soudního protokolu.
(1) Prohlášení o odmítnutí může dědic učinit jen do měsíce ode dne, kdy byl o svém dědickém právu úředně zpraven, ledaže mu soud se zřetelem k zvláštním poměrům určí lhůtu delší.
(2) Nebude-li ve lhůtě soudem dané učiněno prohlášení, zdali nepřítomní nebo neznámí dědicové dědictví odmítají nebo ne, má se za to, že zůstavitel žádné takové dědice nezanechal.
Odmítne-li dědic jen část dědictví anebo připojí-li k prohlášení jiné výhrady nebo podmínky, hledí se na věc tak, jako by dědictví nebyl odmítl.
(1) Prohlášení dědicovo, že dědictví odmítá, je neodvolatelné; totéž platí, prohlásí-li, že dědictví neodmítá.
(2) Opatrovník nepřítomného nebo neznámého dědice (§ 61 odst. 2) nemůže taková prohlášení učinit; zmocněnec dědicův je může učinit jen podle zvláštní plné moci k tomu dané.
(1) Dědit není způsobilý ten, kdo se dopustí úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům, anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy.
(2) Dědická nezpůsobilost pomíjí, jestliže zůstavitel dědici promine.
Na toho, kdo se dědictví předem zřekl, jakož i na jeho potomky, zřekl-li se dědictví i za ně, hledí se, jako by se smrti zůstavitelovy nedožili; to však neplatí o dědicích zůstavitelem přesto později povolaných.
Jestliže dědic dědictví odmítne, hledí se na něj, jako by se smrti zůstavitelovy nedožil.
Jestliže dědic není způsobilý dědit, hledí se na něj, jako by se smrti zůstavitelovy nedožil. Vyjde-li důvod dědické nezpůsobilosti najevo až po potvrzení dědictví, může se pravý dědic domáhat vydání, po případě náhrady škody.
Hlava třicátápátá. Dědění ze zákona.[editovat]
V první skupině dědí rovným dílem zůstavitelovy děti a pozůstalý manžel.
Nedožije-li se dítě zůstavitelovy smrti, nabývají jeho dědického podílu rovným dílem jeho děti; jestliže se smrti zůstavitelovy nedožily ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejně jejich potomci.
Není-li zůstavitelových potomků, dědí pozůstalý manžel v druhé skupině a spolu s ním zůstavitelovi rodiče, jakož i osoby, které se zůstavitelem žily nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti jako členové rodiny a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na zůstavitele.
Dědicové druhé skupiny dědí rovným dílem; manžel však vždy nejméně polovinu zůstavitelova majetku.
Nedožil-li se zůstavitelovy smrti některý z rodičů, nabývají dědického podílu tohoto zemřelého rodiče rovným dílem jeho děti, a není-li jich, jeho rodiče.
Pozůstalý manžel, který žil se zůstavitelem v době jeho smrti ve společné domácnosti, dědí vedle svého podílu nedoplatky zůstavitelovy odměny za práci a opětujících se důchodů až do výše jednoměsíčního příjmu, jakož i zůstavitelovo obvyklé domácí zařízení.
(1) Osvojenec a jeho potomci i osvojitel a jeho příbuzní dědí navzájem podle dědických skupin jako příbuzní.
(2) Osvojence nedědí v původní rodině a původní rodina osvojeného nedědí po něm. Bude-li však osvojenecký poměr zrušen, obnoví se dědění v původní rodině.
(1) Zůstavitelovým potomkům, jeho rodičům a starým rodičům započte s v poměru mezi nimi na jejich dědické podíly vše, co za zůstavitelova života od něho bezplatně obdrželi. Je-li dědicem potomek vzdálenější, započte se i to, co od zůstavitele obdržel jeho předek.
(2) Nezapočítávají se však obvyklá darování, přiměřená výdělečným a majetkovým poměrům zůstavitele, ani to, co poskytl na výživu a výchovu potomků a vůbec při plnění své zákonné vyživovací povinnosti.
Hlava třicátášestá. Dědění ze závěti.[editovat]
Závěť je jednostranný projev zůstavitelovy vůle, kterým zůstavitel osobně činí pořízení o svém majetku.
Jednou závětí může učinit pořízení jen jediný pořizovatel.
Ustanovil-li zůstavitel jednoho nebo několik dědiců s určením podílů nebo jednotlivých věcí, aniž je tím, čeho nabyli, jeho majetek vyčerpán, jsou ke zbývající části majetku povoláni dědicové zákonní.
Byla-li někomu zůstavena peněžitá částka nebo jiná movitá věc jako odkaz, platí o odkazu a o odkazovníkovi přiměřeně ustanovení o dědictví a o dědici. Odkazovník však neodpovídá za závazky zůstavitelovy, ani za náklady jeho pohřbu, byla-li odkazovníkovi zůstavena věc, jejíž cena je v poměru k ceně zanechaného majetku jen nepatrná, a jestliže souhrn odkazů nečiní více než čtvrtinu toho, co zbude ze zanechaného majetku po odečtení dluhů.
Při výkladu závěti budiž dbáno, aby byla splněna skutečná vůle pořizovatelova.
Pořizovatel může v závěti ustanovit náhradního dědice pro případ, že dědic jím povolaný dědictví nenabude.
(1) Činit pořízení nemůže, kdo není v plném rozsahu svéprávný (§§ 9 a násl.).
(2) Nezletilec, který dovršil patnáctý rok, může však učinit pořízení o tom, čeho nabyl vlastní prací.
(1) Závěť lze zřídit jen v písemné formě.
(2) Z každé závěti musí být patrný den, měsíc a rok, kdy byla sepsána.
Závěť vlastnoruční musí být vlastní rukou napsána a podepsána.
Závěť, kterou nenapsal pořizovatel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a přede dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědkové se musí na závěť podepsat.
(1) Pořizovatel, který nemůže číst nebo psát, musí prohlásit svou poslední vůli před třemi svědky současně přítomnými do zápisu, který mu musí být přečten. Potom musí před nimi potvrdit, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Pisatelem a předčitatelem mohou být i svědkové; pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem.
(2) V zápisu musí být uvedeno, že pořizovatel nemůže číst nebo psát, kdo zápis napsal a kdo předčítal a jakým způsobem pořizovatel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Zápis musí být svědky podepsán.
(1) Každý může prohlásit svou poslední vůli do úředního zápisu před soudem nebo před notářem; svědků není třeba.
(2) Nezletilci, kteří dovršili patnáctý rok, jakož i slepí, hluší, kteří nemohou číst, a němí, kteří nemohou psát, mohou učinit pořízení jen před soudem nebo před notářem. Jestliže hluchý pořizovatel nemůže číst, nebo němý nemůže psát, je nutno přibrat tlumočníka, který se s ním může dorozumět a má způsobilost být svědkem závěti.
Svědky závěti nemohou být nesvéprávní, slepí, hluší, němí a ti, kdož neznají řeč, ve které se projev vůle činí, ani duchovní a řeholníci.
Závětí povolaný dědic a osoby jemu blízké (§ 17 odst. 2) nemohou při zřízení závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé.
Ustanovení závěti, která se příčí zákonu nebo obecnému zájmu, jakož i ustanovení nesrozumitelná nebo si odporující, jsou neplatná.
(1) Ustanovení závěti, jímž byl někdo povolán za dědice věci, která není v zanechaném majetku, je neplatné.
(2) Byl-li však někdo povolán za dědice peněžité částky, která není v zanechaném majetku, anebo prostředků na výchovu, výživu nebo zaopatření, je ustanovení platné. Nedohodnou-li se dědicové na splnění závěti, upraví splnění soud; přitom dbá, aby každý z dědiců přispěl tak, jak lze na něm slušně žádat.
Neplatná je podmínka, kterou zůstavitel omezil povolání někoho za dědice. Neplatné je i ustanovení závěti, že toho, co se zůstavuje, má dědic nabýt jen na určitou dobu nebo později než dnem zůstavitelovy smrti, jakož i ustanovení závěti o tom, na koho má dědictví přejít po smrti dědicově. Neplatný je také zůstavitelův příkaz, aby dědic použil dědictví nebo jeho části určitým způsobem nebo aby něco vykonal.
Závěť je neplatná potud, pokud pořizovatel nezůstavil svým nezletilým potomkům tolik, kolik činí cena celého jejich zákonného podílu, anebo pokud nezůstavil jiným svým potomkům nebo tomu z rodičů anebo ze starých rodičů, který je v době zůstavitelova úmrtí v nouzi a už práce neschopný, tolik, kolik činí cena tří čtvrtin podílu, který by jim náležel podle ustanovení o dědění ze zákona.
(1) Dědice, jehož zákonný podíl nemůže být závětí zkrácen vůbec anebo nikoliv o více než čtvrtinu jeho ceny (§ 551), může pořizovatel vydědit proto, že jej opustil v nouzi nebo že byl odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo že trvale odpírá pracovat. Je-li takto vyděděný potomkem zůstavitelovým, nabývají jeho dědického podílu jeho potomci.
(2) Pro vydědění platí stejné náležitosti jako pro zřízení závěti.
(1) Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, nebo jejím odvoláním. Odvolání vyžaduje způsobilosti a formy, jakých je třeba k platné závěti. Jestliže zůstavitel závěť úmyslně zničí, zruší tím svou závěť.
(2) Totéž platí o zrušení vydědění.
Hlava třicátásedmá. Zajištění dědictví, ochrana dědiců a potvrzení dědictví.[editovat]
Zanechaný majetek budiž úředně sepsán.
Soud nařídí na návrh nebo z povinnosti úřední zajištění dědictví, je-li toho třeba k ochraně nároků státu nebo jiného obecného zájmu anebo právních zájmů dědice nebo zůstavitelova věřitele, a to na dobu, dokud zájem trvá.
Nebrání-li tomu způsob zajištění, může dědic, dokud mu nebylo dědictví ještě potvrzeno, dědictví zcela nebo částečně zcizit, zadlužit, jeho podstatu změnit nebo činit opatření, která přesahují rámec obvyklého řádného hospodaření, jen s přivolením soudu.
(1) Zjistí-li se pravý dědic teprve později, je povinen i ten, komu bylo dědictví soudem potvrzeno, vydat mu majetek, který z dědictví má, podle zásad o oprávněném a neoprávněném držiteli (§§ 145 a násl.); přitom se však nesmí na škodu pravého dědice obohatit. Kdo v dobré víře něčeho nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo nabytí soudem potvrzeno, nikomu za to není odpovědný.
(2) Předchozí ustanovení platí obdobně, připadlo-li dědictví jako odúmrť státu.
Nárok na vydání dědictví se promlčí uplynutím tří let od zůstavitelovy smrti anebo ode dne, kdy jeho prohlášení za mrtvého nabude právní moci.
Nabytí dědictví potvrdí soud dědici, jehož dědické právo je vykázáno.
Nabytí dědictví nesmí však být potvrzeno, dokud je nutné jeho zajištění (§ 555). To však neplatí, jestliže již uplynul rok poté, kdy by bylo potvrzení mohlo jinak být vydáno.
Potvrzení o nabytí dědictví je podkladem pro zápisy v pozemkové knize.
Část šestá. Ustanovení přechodná a závěrečná.[editovat]
Ustanoveními tohoto zákona se řídí, pokud není dále ustanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším.
(1) Způsobilost k právům a povinnostem právnických osob, které dosud trvají, zůstává až do nové zákonné úpravy nedotčena.
(2) Společnosti zřízené podle dřívějšího obchodního práva, pokud o nich nebylo ustanoveno jinými předpisy, a společnosti podle obecného zákoníka občanského zanikají dnem 1. ledna 1951; majetkové vypořádání se řídí dřívějším právem.
Právní poměry týkající se práva stavby, založené před 1. lednem 1951, zůstávají nedotčeny a jen na ně lze napříště užít ustanovení zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby.
(1) Při dědění se užije práva platného v den smrti zůstavitele.
(2) Ustanovení o svěřenském náhradnictví nelze užít, zemře-li zůstavitel po 31. prosinci 1950, a to v případech uvedených v § 15 odst. 3 zákona č. 139/1947 Sb., o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy, ani obdobně; soud tu ustanoví přejimatele z dětí, avšak zároveň zřídí pro pozůstalého manžela požívací právo k zemědělskému podniku, a to buď na doživotní, nebo na určitou dobu.
(1) Lhůta, která počala běžet před 1. lednem 1951, skončí, určuje-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané ode dne 1. ledna 1951; určuje-li lhůtu delší, uplynutím této delší lhůty, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet.
(2) Totéž platí o době vydržecí a promlčecí.
(1) Osoby, které byly zbaveny svéprávnosti nebo dány pod opatrovnictví z důvodů, které tento zákon nezná, nabývají svéprávnosti dnem 1. ledna 1951, s výjimkou těch, které byly dány pod opatrovnictví pro tělesné nedostatky; u těchto osob zruší opatrovnictví soud na návrh nebo z povinnosti úřední.
(2) Osobami zcela zbavenými svéprávnosti jsou také osoby, které jsou na Slovensku dány pod opatrovnictví pro duševní chorobu, osobami částečně zbavenými svéprávnosti pak i osoby, které jsou na Slovensku dány pod opatrovnictví pro slabomyslnost.
(1) Dnem 1. ledna 1951 zrušují se veškerá ustanovení o věcech upravených tímto zákonem, čítajíc v to i právo obyčejové, ať již plyne z rozhodnutí soudních nebo z jiných pramenů.
(2) Zrušují se zejména:
- 1. obecný zákoník občanský, vyhlášený dne 1. června 1811, vyjma ustanovení §§ 1151 až 1164, a cís. nař. č. 276/1914 ř. z., č. 208/1915 ř. z. a č. 69/1916 ř. z., jakož i všechny patenty, dekrety, nařízení a zákony dané k obecnému zákoníku občanskému;
- 2. obecný obchodní zákon, uvedený zákonem č. 1/1863 ř. z., a zák. čl. XXXVII/1875, o obchodním zákonu, vyjma ustanovení upravující právní poměry družstev;
- 3. zák. čl. XXII/1802 a zák. čl. XIII/1807, o uvedení v držbu osob násilně vypuzených;
- 4. zák. čl. VIII/1840, o dědické posloupnosti poddaných;
- 5. nařízení ministerstev vnitra a spravedlnosti č. 1/1857 ř. z., o zákazu dělení domů v království českém;
- 6. nařízení ministerstva spravedlnosti č. 105/1858 ř. z., týkající se promlčecí lhůty u některých pohledávek;
- 7. nařízení ministerstva spravedlnosti č. 212/1860 ř. z., jímž se vysvětlují §§ 461 až 466 občanského zákoníka a vydávají předpisy o ochraně práv jak hypotekárních věřitelů, tak majitelů zastavených statků;
- 8. zákon č. 62/1868 ř. z., jímž se zrušují zákony o lichvě, a zákon č. 77/1885 ř. z.; zák. čl. XXXI/1868, o zrušení zákonů o lichvě, a zák. čl. VIII/1877;
- 9. zákon č. 76/1871 ř. z., o tom, ke kterým právním jednáním je třeba notářského spisu;
- 10. zákon č. 37/1875 ř. z., týkající se předkupního práva členů rodiny, zapsaného do veřejných knih;
- 11. zákon č. 49/1875 ř. z., týkající se promlčení nároku na úroky z některých státních dluhopisů;
- 12. zákon č. 68/1875 ř. z., o obchodních dohodcích či sensálech;
- 13. zák. čl. XVI/1876, o náležitostech závěti, dědických smluv a darování pro případ smrti;
- 14. zákon č. 50/1879 ř. z., o dělení podle hmotných částí;
- 15. zák. čl. XIV/1881, o zápůjčkách na ruční zástavu;
- 16. zák. čl. XXXIII/1881, o soudním umoření a promlčení veřejně obíhajících cenných papírů;
- 17. zák. čl. XXXI/1883, o splátkových obchodech;
- 18. nařízení ministerstva spravedlnosti č. 27.564/1887 I. M., o úpravě soukromé závěti podle zák. čl. XVI/1876;
- 19. zákon č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, a zákon č. 7/1913 ř. z.;
- 20. zákon č. 58/1906 ř. z., o společnostech s ručením obmezeným;
- 21. zák. čl. LVII/1908, o převádění obchodních podniků;
- 22. cís. nař. č. 275/1914 ř. z., o lichvě;
- 23. nařízení ministra spravedlnosti v dohodě s ministrem orby č. 384/1916 ř. z., o lhůtách pro domněnky při vadách dobytka;
- 24. nařízení předsednictva vlády č. 4420/1918 ř. z., o doplnění soukromoprávních pravidel, týkajících se nemovitostí;
- 25. zákon č. 452/1919 Sb., kterým se mění zákon č. 382/1919 Sb., o náhradě majitelům půdy, kteří byli válkou poškozeni;
- 26. zákon č. 271/1920 Sb., kterým se rozšiřuje platnost zákona č. 58/1906 ř. z., o společnostech s ručením obmezeným, na Slovensko a pozměňují ustanovení §§ 115 a 116 tohoto zákona;
- 27. vládní nařízení č. 272/1920 Sb., k provedení zákona č. 271/1920 Sb.;
- 28. vládní nařízení č. 465/1920 Sb., o zřizování společností s r. o. a společností akciových (komanditních na akcie), o zvyšování základního kapitálu těchto společností a zakládání pobočných ústavů;
- 29. vládní nařízení č. 147/1922 Sb., kterým se provádí § 45 odst. 3 zákona č. 58/1906 ř. z., o společnostech s ručením obmezeným;
- 30. zákon č. 111/1927 Sb., proti nekalé soutěži;
- 31. zákon č. 76/1935 Sb., o splátkových obchodech;
- 32. ustanovení §§ 112 až 115 zákona č. 86/1937 Sb., o drahách;
- 33. vládní nařízení č. 266/1938 Sb., o sídlech kupců (obchodníků), obchodních společností a výdělkových a hospodářských společenstev (družstev);
- 34. vládní nařízení č. 16/1942 Sb., o právech ze správy při dodávkách podle předpisů o řízeném hospodaření;
- 35. vládní nařízení č. 71/1943 Sb., o soudcovské pomoci z podnětu války při smlouvách (nařízení o pomoci při smlouvách);
- 36. vládní nařízení č. 64/1944 Sb., kterým se mění některé předpisy o nálezu;
- 37. nařízení Slovenské národní rady č. 97/1945 Sb. n. SNR, o úpravě vlastnictví k některým domácím zvířatům;
a to vesměs v úpravě, jaká vyplývá z předpisů je měnících a doplňujících.
Ukládání listin u soudu (§§ 113, 114, 168, 190, 200 a 203) upraví vláda nařízením. Ministr spravedlnosti se zmocňuje, aby v dohodě se zúčastněnými ministry vydal zvláštní předpisy podle §§ 162, 164, 234, 255, 393, 402, 430 a 460.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1951; provedou jej všichni členové vlády.