Stříbro na hladině/XVII

Stříbro na hladině
XVI	XVII	XVIII

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XVII
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Pokoj paní Olsenové je z celého bytu nejtajemnější. Je v něm těžký černý nábytek s vyřezávanými okraji, tmavě potažená pohovka a hluboká, starobylá křesla. V koutě stojí vysoký sloup ozdobený sochami ve vlajícím rouchu. Jsou v něm hodiny a každou hodinu se ozve zvonková píseň. Kyvadlo se kývá s lehkým tíkotem a jeho kruh připomíná úplněk měsíce.

Maya vydrží stát celé dlouhé minuty před hodinami a dívá se na ně. Zpočátku skutečně myslila, že zde vychází měsíc. Maya si zprvu myslila o všem něco jiného než teď.

Za několik měsíců si trochu zvykla pobytu v uzavřeném domě i hluku ulic. Na první dny po svém příchodu se pamatuje jen v mlze. Prožívala je v koutech pokojů, kam se tiskla v bezmocné úzkosti. Dívala se kolem sebe horečně se lesknoucíma očima, pod jejichž víčky pálily slzy.

Doktor Olsen si s ní některé chvíle nevěděl rady. Někdy dokonce myslil, že strachy zešílela. Potom však nechal léčení i domlouvání. Přišel k názoru, že se Maya musí vzchopit vlastní silou.

Paní Olsenová za ní chodila plna starostí, brala ji za ruce, hladila po vlasech a utvrzovala svého syna v domněnce, že dívka je nemocná. Trvalo hodně dlouho, než si Maya zvykla na změnu ve svém životě. Nejhůře bylo s oblékáním. Svůj domorodý šat a zbraně nechtěla odložit a lékař musel vynaložit všechnu svou výmluvnost, aby ji přesvědčil, že se musí obléci po způsobu bílých lidí.

„Jen někdy, o slavnostech, budeš nosit oděv rudých lidí i své ozdoby, i zbraně si vezmeš, ale ne jinak. Byla bys příliš nápadná.“

Pak musel vysvětlovat, co je to být nápadná a jaké jsou slavnosti bělochů. To Mayu trochu rozptýlilo, že se oblékla do toho, co jí paní Olsenová narychlo koupila.

A pak nastala nová obtíž. Vysvětlování, jak se co obléká a k čemu to slouží. Také se spaním bylo mnoho obtíží. Maya nemohla pochopit, že běloši spí ve výšce a nechtěla se položit na lože, na němž neviděla kožišiny, nýbrž měkké pokrývky z peří. Nejdřív je podezíravě ze všech stran ohmatala.

„To jste zabili tolik ptáků?“ Nastalo zase nové vysvětlování.

Ale několik měsíců přece jen uběhlo. Strach o Mayino zdraví zmizel, vysvětlování však neustalo. Maya se třeba vydržela tak dlouho vyptávat na hodiny, až je doktor otevřel a ukázal jí stroj.

Maya vůbec chodí se vším k němu. Starou paní má ráda, nemůže si však zvyknout oslovovat ji podle zvyku bělochů. Často nerozumí všemu, co slyší, ale ptá se stále a stále na všecko, co vidí kolem sebe. Sama touží rychle uvyknout novému životu. Daří se jí to čím dál tím lépe. Stříbrná Květina je neobyčejně nadaná a bystrá. Chodí oblečena v prosté tmavé šaty a silné copy jí padají přes boky. Paní Olsenová radila, že by je měla trochu přistřihnout, lékař však se tomu rozhodně opřel. Maya nebude napodobovat bílé slečinky, zůstane Indiánkou.

Maya se na něj vděčně podívala. Vzpomněla si při tom na Zpívajícího Luka. Má-li ještě na svém luku tětivu z jejích vlasů.

A tak si pomalu zvyká. Jen na jedno si nemůže zvyknout. Životu v uzavřených místnostech obydlí z kamene, do něhož není slyšet hlasy ptáků, šumění deště a zpěv větrů.

Město se jí skutečně nelíbí. Má z něho strach. Do ulice se odváží jenom s lékařem nebo s jeho matkou, která si ji velmi oblíbila.

Paní Olsenová byla velmi často sama, protože se její syn toulal někde po světě. Kdyby teď odjel, bude mít tichou společnici.

Ale doktor nemíní odjet. Bere svou povinnost k Maye vážně. Zůstal ve městě a přijal místo v nemocnici. Ordinaci si přece jen nezařizuje. To aby mohl vyletět, kdyby se mu zachtělo; ví, že je to možné.

Jeho objevem je teď Maya. Každou volnou chvíli tráví s ní a učí ji řeči a mravům bělochů. A Maya se učí dobře Visí očima na jeho ústech, a má na sta otázek. Paní Olsenová poslouchá a vůbec jí nepřipadá, že by ta dívka mezi ně nepatřila.

Lidé z okolí a Olsenovi známí už o všem vědí a tváří se pochybovačně a pohrdavě. Ale staré paní to nevadí. Nedbá o ně a její syn nemá mezi nimi nepřátel. Lékaře dokonce baví trochu je dráždit. Chodí s Mayou okázale a s úsměvem naslouchá jejich opatrným narážkám na to, že dívka je „jenom divoška.“

Maya však neodložila svou plachost před lidmi. Není to už bázeň jako zpočátku, ale mlčenlivost. Chodí tiše a půvabně, klidně se dívá svýma černýma očima, které září při pohledu do světla.

Matka i syn se nyní stali učiteli. Každý večer vypravují Maye o věcech, které jsou běžné bílým dívkám. Doktor už ji učí nejlehčím počtům a slibuje jí, že ji naučí i dánsky, jen až bude mluvit správně anglicky. Maya mu za to slibuje, že ho naučí správně mluvit nářečím Medvědů, což kdyby se ještě jednou podíval k Severní řece!

Doktor tuší, že se Maye stýská. Nářečí jejího kmene se skutečně učí. Všechno je k něčemu třeba. Vždyť si vedle svých lékařských záznamů píše i malou indiánskou gramatiku. Na to je Maya velmi zvědavá. Dívá se mu vždycky přes rameno a obdivuje se jeho rychlému psaní – až ona bude tak rychle psát! – a opravuje chyby v jeho výslovnosti. Má radost, že také ona může Syna Větru něčemu naučit.

Chodí ráda do jeho pokoje, který je tak odlišný od pokoje jeho matky. Je světlý, bez těžkých záclon, zaplněný trolejemi z jeho cizokrajných výprav, zbraněmi a kožemi zvířat. Psací stůl se tam jaksi nehodí, ale stojí skromně v koutě a velká knihovna, která prozrazuje, že v pokoji nebydlí náčelník divochů, je zakryta sametovým závěsem.

Doktor Olsen je pln protikladů pro toho, kdo jej nezná. Zdá se tak napůl lékařem a napůl cestovatelem. Ve skutečnosti je obojím zcela.

Maya sedá na kožešinách, které lékař sňal se zdi, a upravil pro ni v rohu indiánské lůžko. V takové chvíli se vrací duší do svého stanu v indiánské vesnici na severu, mluví svou řečí a obdivuje se rudovlasému kouzelníkovi, Synu Větru.

Ale jinde se pomalu mění.