Stříbro na hladině/XIX

Stříbro na hladině
XVIII	XIX	XX

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XIX
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Doktor Olsen letos příliš nepospíchá s cestováním. Zalíbila se mu práce v nemocnici. Říká to a vesele se usmívá. Paní Olsenová nad tím vrtí hlavou.

„Mami, co bys tomu říkala, kdybych se oženil?“

Stará paní se zasměje.

„Kdo by si vzal takového tuláka?“

„Přece někdo,“ směje se Jens. „Ona bude jezdit se mnou.“ Mluví už vážně.

Stará paní stále ještě myslí, že je to žert.

„To mi jeden tulák ještě přibude?“

„Ani se neptáš, kdo to je?“

Paní Olsenová se cítí trochu zaskočena. Ptá se už bez žertu.

„Znám ji?“

Olsen je jako proměněn. Šedomodré oči mu září.

„Neznáš. Našel jsem ji v nemocnici. Jmenuje se Jenny. Smím ti ji přivést ukázat?“

„Zajisté a co nejdříve.“

Paní Olsenová zas našla svůj úsměv.

„Tak tedy Jenny. Přece tě něco připoutá k domovu.“

„Ona je úžasná,“ horuje Olsen jako malý hoch. Je skutečně zamilován. Usmíval by se i na největšího nepřítele.

„Přivedu ti ji pozítří navečer.“

Paní Olsenová je skoro překvapena. Jens začal nevinnou rozprávkou a skončil už vážným rozhovorem. Vždycky se tak rychle rozhodoval.

„A co Maya?“ připomene.

„Zůstane s námi, přirozeně. Už se úplně přizpůsobila. Ani bych neřekl, jak ten čas letí. Vždyť už je u nás pomalu čtyři roky.“

Paní Olsenová pokývne hlavou.

„Ano, už tak dlouho. Mám ji ráda, stala se z ní milá dívka, jen trochu zamlklá.“

„Takoví jsou všichni Indiáni,“ říká lékař, „učí se od mládí mlčet, ale když je člověk pozná blíž, vidí, že jsou právě takoví jako ostatní lidé. Maya se teď může měřit se všemi bílými dívkami.“ Olsen má pocit zadostiučinění.

„Měl by ji teď vidět North. Říká, že prý nepochopí civilizaci a že to s ní špatně dopadne.“

Vtom se otevřou dveře a vstoupí Maya. Čtyři roky pobytu v Olsenově domě zanechaly na ní viditelné stopy. Vyrostla a ještě více zvážněla. Z divokého indiánského dítěte se stala mladá dívka zvláštního půvabu.

Její světle bronzová pleť a jemně vystouplé lícní kosti nezdůrazňují její rasu víc, než je třeba, temné, kovově se lesknoucí vlasy jsou v ozdobném účesu ovinuty kolem hlavy … jinak by jí padaly až ke kolenům. Její nevysoká postava je útlá, ruce má malé a úzké. Na svůj věk je až příliš tichá. Nese v ruce knihu.

„Co nám neseš ke čtení?“ směje se Olsen jako pokaždé, když mluví na Mayu dánsky. Maya se snaží odpovědět, nakonec se však uteče k angličtině.

„Takový román,“ říká ne příliš nadšeně, „půjčila mi jej Mary Hoodová. Je v něm mnoho o životě rudých lidí.“

„Už jsi ji přečetla, co tomu říkáš?“ Paní Olsenová je zvědavá na její odpověď. Maya zavrtí hlavou.

„Řekněte, tetičko, proč všechny knihy líčí Indiány jako válečníky, kteří jen bojují mezi sebou nebo s bělochy, zabíjejí lidi a mučí je na kůlech?“

Paní Olsenová bývá častěji překvapena takovou otázkou. Zavrtí hlavou. „Nevím, Mayo, zeptej se Jense, snad ten bude vědět“

Ten vezme Mayu za ruku a přitáhne ji k sobě.

„Co tomu říkáš ty?“

Maya se vzruší.

„Proč o tom píší v knihách? Což nejsou vůbec rudí lidé, kteří se milují? Což nežijí tak jako běloši? Mají své rodiny, domovy a mají lásku, jako mají běloši, a mají nenávist jako oni. Což se běloši navzájem nezabíjejí ve válkách?“

Olsen vážně přisvědčuje.

„Ano, Mayo, všichni lidé jsou stejní, ať je jejich pleť jakékoliv barvy.“

Dívčiny oči se rozhoří.

„Proč tedy nepíše nikdo o tom, jak žijí v táboře, jak loví zvěř, aby si opatřili potravu, jak si zhotovují oděv, nádoby, jak se brání dravci …“

Olsen listuje v knize.

Je to jeden z těch dobrodružných románů, které se hemží mučednickými kůly a skalpováním.

„Nelíbí se mi ta kniha,“ říká Maya.

„Chtěla bys opravdu číst něco o Indiánech?“ ptá se lékař.

„Ano, chtěla.“

„Připravím ti něco jiného,“ slibuje Olsen, „a tuhle knihu Mary vrať a řekni jí, proč se ti nelíbí.“

A za chvíli slyší již jen ozvěnu Mayiných kroků na schodech.

Mary Hoodová je dcera zlatníka z vedlejšího domu. Je to jediné děvče z celého okolí, které se nestydělo vybrat si Mayu za přítelkyni. Ostatní dívky a chlapci se jí straní. Proč? North by řekl, že je to osud barevných lidí mezi bílými. Olsen to nepozoruje, Maya je celkem lhostejná.

Mary je trochu jiná než ostatní známé dívky. Je spíš jako kluk, pere se se svými dvěma bratry, čte vášnivě detektivky a indiánky a snad právě to ji k Maye láká, že je téhož původu jako hrdinové jejích divokých románů.

Vyzvídá na Maye podrobnosti z táborového života Indiánů a velice se diví, když slyší jen o denních starostech mužů, o práci žen, o hrách dětí a o velikém lovu jednou za rok.

„Což nejsou žádné boje?“

Mary mívá oči navrch hlavy.

„Neměly by být,“ říká Maya a konečně se dá přemluvit a vypráví o svém zajetí u Černých skal.

„A kdo je ten Zpívající Luk?“

„Syn kouzelníka.“

„A umí čarovat ten kouzelník?“

Maya trochu váhá. Roky se učí životu bílých lidí, a přece to v ní nezviklalo náboženství jejího kmene.

„Umí,“ řekne konečně, – „ale je zlý.“

Mary pak utíká domů a vypráví svým bratrům, co slyšela od Mayi. „Maya bojovala s kopím a lukem proti nepříteli,“ svěřuje Jim tajemně, „a přiletěla letadlem.“

A z jedenáctiletého Jacka a o tři roky staršího Edwina se stávají Mayini obdivovatelé. Mladá Indiánka se stává ztělesněním jejich romantiky. Oba ji chodí pilně navštěvovat a mají pevný úmysl naučit se indiánské hrdelní řeči. Dychtivě poslouchají doktora Olsena, který jim často vypráví o své cestě na sever.

Lékař je rád, že Maya našla přátele, třeba o mnoho mladší, ostatně Mary je jen o rok mladší než Stříbrná Květina, sourozenci Hoodovi se mu líbí.

Mary na šestnáct let vůbec nevypadá. V ulici říkají, že je potřeštěná. Jezdí divoce na kole a činně se účastní různých darebáctví svých bratrů, ale všichni tři mají dobré srdce.

Lékař proto stále Mayu nabádá, aby se s nimi přátelila. Trochu divokosti Maye neuškodí, myslí si.

Dívá se za ní, jak odchází se svými mladšími kamarády. Mary se do ní zavěsí a chlapci je obskakují.

Také paní Olsenová přistoupí k oknu. „Máš radost, chlapče, jak se tvůj záměr podařil?“ Lékař přisvědčil „Mám ji skutečně rád.“

Paní Olsenová pohladí syna po červených vlasech. Musí při tom vystoupit hodně na špičky. Lékař na okamžik skloní hlavu a pak se šťastně zasměje. „Všechno se daří, mami!“

Uchopí ji náhle do náruče a odnáší ji na její místo do hlubokého křesla u stolku s ručními pracemi.

Stará paní se začervená a její protesty zaniknou v hlasitém, radostném smíchu jejího syna.