Stříbro na hladině/XIV

Stříbro na hladině
XIII	XIV	XV

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XIV
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Prales je hluboký jako tůň. Šeptá a je přeplněn tajemstvími. Celý tábor spí, jen hlídky jej tiše obcházejí – zde v divočině není nikdy dost bezpečno.

Zpívající Luk se krčí v nejtemnějším stínu. V ruce svírá nádobu, kterou mu dal otec. Čeká na příhodnou chvíli. Proklouzl bdělým zrakům hlídky nehlučně jako stín a hustou travou se plazí tam, kde se ve tmě rýsuje světlá skvrna Olsenova stanu.

Maya zůstane, říká si v duchu a já jí pak přinesu nejkrásnější kožišinu, kterou jsem ulovil. Myšlenka mu působí radost. Ne, daruje jí kůži šedého medvěda, kterého zabil vlastní rukou, tak. Chtěl by jí dát i řetěz z jeho zubů a drápů, ale dívky přece nenosí takové ozdoby. Ale půjde do pralesa, nasbírá velká semena, obarví je nejkrásnějšími barvami a udělá Maye náhrdelník a čelenku do vlasů,

…ne, to také ne. Náčelníkova dcera nemůže nosit ozdoby jako ostatní ženy v táboře.

Ale půjde do hor, tam, kde jsou prohlubně plné písku a žlutých kaménků, kterým se říká zlato, a zhotoví Maye náramek na její štíhlé zápěstí a vyryje do něho svou značku, napjatý luk.

Zpívající Luk tichounce pozvedne stanový dílec a vsune se půlí těla dovnitř. Uvnitř je tma. Avšak Indiánovy bystré oči brzy uvyknou.

Bílý muž leží na nízkém lůžku. Hluboce dýchá jednu ruku má položenou na hrudi, druhou volně podél těla. Zpívající Luk i v té tmě vidí, že na tváři spícího leží úsměv. Usmívá se ze spaní.

Na bedně stojí nádoba s vodou. Tam vleje Zpívající Luk otcův kouzelný nápoj a Syn Větru navždy odejde. Navždy odejde, říká si a zkoumá očima tvář spícího bělocha. Což kdyby se teď Syn Větru probudil a spatřil nad sebou temnou postavu s nakloněnou hlavou a napjatým obličejem, z něhož světélkují černé rozšířené oči? Ale on se neprobudí. Je unaven po cestách lesem a Zpívající Luk se plíží tiše a lehounce jako dým, který stoupá z jasného ohně podoben namodralému cáru průsvitné látky.

Natáhne ruku. Voda lehce zabublá a dílo je skončeno.

Zpívající Luk se neslyšně protáhne ze stanu a zmizí ve stínu křoví na břehu řeky.

Syn Větru navždy odejde, říká si a pociťuje lítost. Zpívající Luk miluje Syna Větru, ale Mayu víc, proto Syn Větru musí odejít.

Ne. Neodejde, ale zemře!

Něco v něm vykřiklo a srdce se mu změnilo v ledový balvan. Pravda se mu objevila před očima. Otec ho obelstil. Nedal mu kouzelný nápoj zapomnění, ale smrtící jed, jeden z těch, které tajemně připravuje na svém ohništi.

Teprve teď si vzpomíná na výraz otcovy tváře, když ho prosil o pomoc. Zpívající Luk má prosté srdce a nepoznal hned, že byl oklamán. Miluje přátele a nenávidí nepřátele; ve válce by statečně bojoval, nikdy by se však nesnížil k tomu, aby někoho usmrtil zákeřně, nebo dokonce ve spánku.

A právě před chvílí to udělal. Otrávil nápoj Syna Větru, jehož ctí a miluje a který mu nikdy ničím neublížil.

Znova opatrně se plíží k bělochovu stanu. Zpívající Luk není zbabělý, zákeřný vrah!

Vklouzne opět dovnitř. Všechno je na starém místě, nic se nezměnilo. Jen nebezpečná nádoba bije mladého Indiána do očí, jako by se mu vysmívala. Zpívající Luk stojí a není schopen pohybu. Rozmýšlí se. Představuje si, jak bílý muž vstává, jak bere nádobu do ruky, pije, jak klesá v bolestech, jak trpí, jak umírá.

Zpívající Luk si to představuje s děsivou jasností. Pokušení je velké. Má… nemá … Okamžiky se řítí. Ráno najdou ve stanu mrtvé tělo Syna Větru. Maya zůstane v táboře.

Zpívající Luk se chce vrátit, zlověstný nápoj však stále přitahuje jeho oči. Co mu záleží na bílém muži? Je to nepřítel! našeptává mu cosi. Ne, zachránil nás.

Maya neodejde, bude se však s opovržením dívat na Zpívajícího Luka, protože pozná, kdo způsobil smrt bílého muže, ano, Maya to pozná, protože rozpráví s lesem a se zvěří.

Náhle Zpívající Luk uchopí nádobu a vysune se ze stanu. Venku se vztyčí, a úprkem běží na břeh řeky. Tam se ani trochu nerozmýšlí. Jedovatý nápoj vylije do vody, nádobu roztříští o kameny a střepy hodí do proudu, který jde kolem s jemným šepotem a nese na svých vlnách stříbrnou poesii noci.

Třesk rozbité nádoby jej probudil ze zajetí myšlenek, které mu vířily hlavou, když stál nad lůžkem Syna Větru.

Osvobodil se od zla, které mu kouzelník zašil do srdce, a volně vydechl. Našel zase sebe. Zas je Zpívajícím Lukem, mladým bojovníkem Medvědů, nejlepším střelcem kmene a vítězem nad šedým medvědem a přítelem bílého muže, Syna Větru. Opře hlavu o strom a dívá se vzhůru do temna.

Je šťasten a nevidí, že ho v té chvíli pozorují ještě jiné oči než oči nočních ptáků. Jsou to oči Stříbrné Květiny, která se zatajeným dechem sleduje už dlouhou chvíli celé jeho počínání.

Ale Maya neměla jen hrdlo sevřené úzkostí o život bílého muže. Měla také luk se šípem položeným na napjaté tětivě a namířený tam, kde se ve tmě rýsovala ještě temnější postava Zpívajícího Luka. Teď kráčí pomalu na břeh.

Zpívající Luk ještě hledí vzhůru. Maya mu položí ruku na rameno. Kouzelníkův syn se vymrští a sáhne po noži, zadrží jej však tichý hlas Stříbrné Květiny.

„To jsem já.“

Mladý Indián chce promluvit. Mayin upřený zrak to však nedovoluje.

„Stačila jen malá chvíle,“ zašeptá dívka skoro neslyšně, „a Zpívající Luk se stal zákeřným vrahem.“

Zpívající Luk ustrne úlekem a hrůzou. Jeho oči však neuniknou Mayině pohledu. Dívka neodvrací svůj zrak. Mluví klidně. Zpívající Luk však má pocit, že je svázán a šlehán důtkami na psy, což je u severských kmenů největší potupa.

A takovou potupu by měl snášet od ženy?

Usmířená, radostná nálada ho opustila a krutá divokost jeho předků se mu rozhořela v krvi. Vztáhl ruku, aby srazil Mayu k zemi.

„Pozor,“ zašeptalo to před ním v rudé mlze, která se mu prostřela před očima. Zpívající Luk cítí, že není v právu, v té chvíli však prudce touží někomu ublížit, rvát se, prostě se nějak zbavit té tíhy, která se na něj sesypala z dívčích slov.

Maya neuhýbá jeho rukám. Uchopí svůj lehký oštěp.

„Pozor,“ opakuje. „Má zbraň míří na tvé srdce, jako mířila před chvílí, když jsi lil šťávu smrti do nápoje Syna Větru.“

Zpívající Luk spustí ruku.

„Ty … ty jsi všechno viděla?“

Dívčin hlas zazní, jako by mluvila k mlčícímu lesu.

„Stříbrná Květina všechno vidí a všechno ví. Zná srdce lidí a ví, co je v nich.“

Zpívající Luk pozapomene na utrpěnou pohanu a přiblíží se k Maye, nedbaje napřaženého oštěpu.

„A co čte v mém srdci Stříbrná Květina?“

„Myšlenky, které zabíjejí,“ odpovídá dívka tiše.

„A co tam ještě vidí?“ naléhá Zpívající Luk, který věří, že Maya skutečně vidí do jeho srdce.

„Už nic,“ říká dívka.

Mladý Indián potřese hlavou a ozve se hořce.

„A lítost a přátelství tam Maya nevidí?“

„Přátelství?“ podiví se Maya. „Ke komu?“

„K tobě a bílému muži.“

Dívčinou tváří prolétne podivný úsměv.

„Zabíjí snad Zpívající Luk své přátele?“

Indián skloní hlavu.

„Nechtěl jsem ho zabít. Otec mi neřekl, že v nápoji je smrt, chtěl jsem jen …“

Zarazí se. Nechce Maye otvírat své srdce. Čeká, až ona sama uhodne jeho nejtajnější myšlenku.

„Co jsi tedy chtěl?“

Maya netuší, co si Zpívající Luk myslí. Ten stiskne pevně rty a mlčí. Maya už se neptá. Chystá se k odchodu.

„Ať si Zpívající Luk pamatuje, že budu chránit spánek Syna Větru. Ať se vyhýbá zlým myšlenkám, nebo zapomenu, že je mým přítelem, a můj šíp najde jeho srdce.“

Mayin varovný hlas se vzdaluje lesní tmou a Zpívající Luk stojí ještě na místě, kde ho opustila. Lehká, smírná nálada je tatam. Proplíží se táborem do svého stanu.

Ulehne. Převaluje se na svém kožišinovém loži beze spánku. Celá noc k němu mluví, všechno má hlas, slyší šeptavé výčitky. Stan, tráva, hvězdy, noc, řeka i les, všechno mu hovoří do snů, všechno ho varuje …

… vyhýbej se zlým myšlenkám.

A nejvíc mluví Maya. Jak je ve dne mlčenlivá, tak nyní tma mluví jejím hlasem. Bude chránit spánek Bílého muže, opakuje si znova a znova Zpívající Luk. Náhle se vymrští, uchopí prudce luk s tětivou z černých vlasů, pro který si našel zvláštní místo ve stanu, a mrští jím vší silou do tmavého kouta. Pružné dřevo zasviští a s tupým zvukem dopadne.

„A já jí chtěl dát nejlepší kožišinu, tu z šedého medvěda, kterého jsem ulovil vlastníma rukama.“

Noc se dívá otevřeným dílcem do jeho stanu. Je bledší a bledší, až na východě nebe zrůžoví.

Ráno nalézá Zpívajícího Luka ještě vzhůru. Mladý Indián zvedá z kouta pohozený luk a věší jej zas na staré místo, které kdysi pro ten účel zvlášť připravil. Má v tváři přísné rysy. Jako by přes noc zestárl a zmoudřel.

Ano. Zpívající Luk se k něčemu rozhodl, k něčemu, co ještě nikdy žádný rudý muž na severu neudělal. Vyjde ze stanu. Jde zvolna, velmi zvolna, jako by ho stále cosi zdržovalo. Ale úmysl, který se mu za noci zrodil v hlavě, nedá se ničím zviklat. Zpívající Luk je odhodlán odčinit všechny zlé myšlenky z uplynulé noci.

Míří k světlému stanu bílého muže. Doktor Olsen sedí uvnitř a píše cosi do svého zápisníku. Dělá uzávěrku své cesty, sčítá úspěchy a neúspěchy. Letadlo je připraveno, zbývá jen strhnout stany. Ještě den, nebo dva, tři…

Vycházející slunce na něj vrhne dlouhý stín příchozího. Tábor ještě spí. Zpívající Luk je sám s bílým mužem. Vybral si vhodnou dobu pro svůj záměr.

Doktor postřehl v jeho tváří neobvyklý výraz. Takový divný, tvrdý a plný pokory, hněvivý a zároveň rozpačitý. Skutečně. Takový výraz neviděl Olsen ještě na žádné lidské tváři. Bezděčně vstane, ale než pronese otázku, ozve se tichý, trochu přiškrcený hlas Zpívajícího Luka.

Doktor ustrne. Co to, že mladík sám oslovuje dospělého muže. Je to proti zvykům kmene a doktor si to neumí vysvětlit. Ale Zpívající Luk už nedbá na zvyky kmene Medvědů. Hledí přímo do tázavé tváře bílého muže.

„Syn Větru ať vezme svou zbraň a pošle oheň do mého srdce.“

Mluví tiše, ale pevně.

Doktor ještě nechápe, co se děje.

„Co že si přeje bojovník Medvědů?“

„Přicházím tě prosit o smrt,“ říká Zpívající Luk jednotvárně, jeho oči však vydrží jasný, pátravý Olsenův pohled.

Lékař se podiví. „Proč má Zpívající Luk takové podivné přání. Já přišel dávat život a ne smrt.“

Indiánova hlava se skloní ještě víc.

„Chtěl jsem tě usmrtit dnes v noci a přicházím si pro svůj trest.“

Zpívající Luk se dívá do země a zaťatými pěstmi se pokouší přemoci vlnu rozčilení, která se ho zmocňuje. Olsen stojí chvíli jako omráčen. Pak mu položí ruku na čelo, napadá ho, že se snad hoch rozstonal a mluví z horečky. Proč by ho chtěl zabíjet, proboha?

Zpívající Luk vidí, že běloch nevěří, a snad i tuší, co si myslí. Smutně se usměje.

„Zpívající Luk není nemocen a mluví pravdu.“

Olsen už nepochybuje. Vezme ho za ruku, odvede ho dál do stanu a posadí ho vedle sebe na lůžko.

„Vypravuj.“

Hlas Zpívajícího Luka zní jednotvárně, jako by odříkával modlitbu k některému z mnoha lesních duchů, v něž věří jeho kmen. Lékař vidí zřetelně, jakou námahu mu působí přiznání, jak zápasí jeho divoká, primitivní povaha s dobrým a čestným srdcem. A čím déle. Zpívající Luk mluví, tím více se mu doktor obdivuje. Obdivuje se necivilizovanému rudochu, který až donedávna neviděl v zabití člověka nic zlého a který se nyní náhle vyznává svému domnělému nepříteli ze svých myšlenek, potlačuje všechny divoké pudy své rasy a stává se člověkem, jehož srdce mu mohou závidět všichni bílí lidé ve městech.

Olsen mlčky poslouchá.

Ne, Zpívající Luk neprosí o odpuštění. Tak daleko svou povahu ještě nepřemohl, ale čeká na smrt a to je na něm nejobdivuhodnější.

„A jaký čekáš trest?“ otáže se Olsen polohlasně.

„Život za život,“ říká tvrdě Zpívající Luk a zvedne oči k vycházejícímu slunci.

Doktor Olsen vyskočí. Zpívající Luk se vztyčí proti němu.

„Zpívající Luk je nejstatečnější muž na světě! Chce přijmout mé přátelství?“

„K tomu, cos udělal, je třeba větší odvahy než k smrti. Tvé srdce je krásné a věřím, že takové zůstane. Chceš ještě stále zemřít?“

Zpívající Luk nevěří svým uším. Nechce věřit, že by za nádobu s jedem získal přátelství muže, kterého v hloubi srdce miluje a jehož jen v jediné chvíli nenáviděl. Neví, že běloch vytušil v jeho slovech myšlenku na Mayu a na to, jak zabránit jejímu odchodu.

„Zpívající Luk mi nevěří?“

Mladý Indián skloní ještě jednou hlavu.

„A odpustí mi Syn Větru?“ Ta věta nechce přes hradbu jeho sevřených úst, přece však ji vysloví. To je také to, nač Olsen zvědavě čeká, umí-li nezkrocený syn pralesa žádat o odpuštění.

„Na nic se nepamatuji,“ říká s úsměvem a podává mu ruku. Ale Zpívající Luk ji nestiskne tak, jak ho tomu běloši naučili. Uchopí ji a položí si ji na prsa podle starého zvyku kmene Medvědů, je to krásná chvíle.

Doktor Olsen cítí pod svou dlaní bušit jeho srdce.