Stříbro na hladině/III

Stříbro na hladině
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola III
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Maya slyší čísi dech. Vedle ní leží Zpívající Luk. Má zavřené oči a pevně stisknuté rty. Přemýšlí. Maya opatrně otočí hlavu i dotkne se jeho ramene. Spoutaný hoch sebou bezmocně pohne.

I bdělému oku strážce unikne ten rychlý pohyb, jímž se Mayina ústa přiblíží k spoluvězňovu uchu.

„Spíš?“ zašeptá dívka skoro neslyšně.

„Ne,“ odpovídá hoch stejným způsobem a dodá ještě tišeji:

„Uprchneme.“

Maye se rozbuší srdce.

„Ano,“ říká a je si úplně jista, že se to podaří.

Kdybychom tak měli nůž – myslí si toužebně Zpívající Luk a zpod přivřených víček pozoruje strážce, jenž začíná ospale věšet hlavu a co chvíli ji podpírá dlaněmi. Jistě usne, myslí si chlapec a tím vít touží po noži, jímž by se zbavil potupných řemenů, které svírají jeho i Mayu.

Marně napíná své svalnaté tělo. Pouta se nedají přetrhnout, zařezávají se do masa ještě víc a Zpívající Luk se musí přemáhat, aby nezasténal bolestí. V tom ucítí na svém uchu opět dívčí rty.

„Otoč se ke mně zády,“ říká Maya a neslyšně se trochu sveze po svahu mírného návrší, na kterém leží. Zpívající Luk se otočí na bok. Vzápětí ucítí na svém zápěstí její dech, jak se zakousla do pevných uzlů pout.

Zpívající Luk s obavou pozoruje hlídače, který se brání únavě a čas od času pozvedá svou klesající hlavu a ospalýma očima pozoruje zajatce.

Musí být na svobodě, než ho přijdou vystřídat – říká si a zmocňuje se ho rozčilení. Což když se jejich pokus nepodaří, co když Maya nepřekouše řemeny …

Totéž si myslí i Maya. Rve zuby hochova pouta, do očí jí stékají palčivé krůpěje potu. Necítí bolest vlastního těla, necítí odpornou příchuť řemenů, ani sladkost vlastní krve z rozdrásaných dásní… cítí jen teplou pokožku a tepnu bijící v zápěstí kouzelníkova syna, který touží po svobodě právě tak jako ona.

Konečně!

Pouto v jejích obolených ústech povolilo a Zpívající Luk opatrně vytáhl ztuhlou a skoro bezvládnou ruku.

Strážce sedí se svěšenou hlavou a nic nevidí.

Spí… nespí…?

Zpívající Luk ho podezíravě měří a nemůže uhodnout, jestli skutečně spí anebo to jen předstírá.

Konečně se odváží sáhnout volnou rukou na spoutané nohy.

Strážce se nehýbe, skutečně spí.

Prsty Zpívajícího Luku rozvazují uzly nad kotníky a Maya bedlivě pozoruje spící hlídku.

Po nekonečně dlouhé době pocítí hoch, že je volný. Chvíli čeká, než se mu ve ztuhlých údech zas rozproudí krev

„Teď rozvaž mne,“ šeptá Maya, Zpívající Luk však má lepší nápad.

„Hned,“ hlesne a začne se po zemi plížit k hlídači, který se již začíná probírat s dřímoty. V Maye se zatají dech. Strážce zvedne hlavu a spatří proti sobě temnou postavu. Chce vykřiknout na poplach, mladé silné prsty však mu stisknou hrdlo. Zamává jen bezmocně rukama a pak se v bezvědomí svalí na zem.

Zpívající Luk mu vytrhne z opasku nůž a poklekne k Maye. Dvěma řezy ji zbaví pout. Maya zhluboka vydechne a snaží se vstát. Avšak ztuhlé tělo ji neposlouchá.

Zpívající Luk ji uchopí kolem pasu a postaví ji na nohy.

„Musíš,“ šeptá naléhavě

„Já vím,“ odpovídá Maya a tvář se jí při každém kroku zkřiví bolestí.

Strážce se ještě neprobral z mdloby. Zpívající Luk cítí v dlani Mayino oteklé zápěstí a v duši se mu rodí zuřivá nenávist k člověku, který se odvážil týrat dceru jeho náčelníka. Přiskočí k němu a v matném světle hvězd se blýskne výhružně ostří nože.

„Nezabíjej!“ Mayin tichý, ale velitelský hlas zadrží jeho ruku nad nepřítelovým srdcem. Zpívající Luk zastrčí nůž za opasek. Pokyne Maye.

„Pojď.“

Rychlým, tichounkým během se vzdalují s místa svého zajetí.

Jak dlouho mohou tak utíkat? Maya přemýšlí a je jí v tu chvíli skoro úzko. Lidé od Černých skal mají dobré koně a zanedlouho přijde den. Tma, která je nyní ještě chrání, se rozplyne a jasné paprsky slunce se rozletí po rovině a prozradí všechny jejich stopy v navlhlé trávě.

Přerývaným šeptem to sděluje svému společníku. Zpívající Luk přisvědčuje. Ano, Maya má pravdu Takhle daleko neuprchnou.

„Počkej chvíli,“ zašeptá a než se Maya vzpamatuje, zmizí ve tmě. Běží nazpět k táboru nepřátel a je rozhodnut přivést aspoň jednoho koně.

V táboře je už shon. Oheň osvětluje místo v širokém okruhu a všichni jsou seskupeni kolem nedbalého strážce, který ještě napůl omámen sedí na zemi a cosi horlivě vykládá. Od skupiny se oddělují muži, přivádějí koně a připravují sedla. Chystají se k pronásledování.

Zpívající Luk leží ve tmě, tiskne se k zemi a upírá oči na skupinu koní, která je nejdále od ohně. Pasou se a přecházejí sem a tam. Jeden z koní se neustále drží opodál. Zpívající Luk už neváhá. Několika neslyšnými kroky je u něho a jediným skokem se ocitne na jeho hřbetě. Kůň se slepě rozběhne do prérie a jeho dusot zanikne v hluku tábora. Pak se jeho divoký let zvolna změní v pravidelný cval a křečovité chvění jeho těla ustává. Teprve teď může myslit chlapec na to, jak najít cestu k Maye. Srdce mu svírá obava, že ji vůbec nenajde.

Upírá oči k nebi a hledá známé hvězdy. Určí směr a vyrazí. Jede, chvílemi se obezřetně ohlíží, ale dělá to všechno bezděky, jako v polospánku.

Probere se teprve když jeho kůň polekaně stane před temnou postavou. Zpívající Luk potlačí výkřik úlevy a radosti. Sklouzne na zem a s neuvědomělým gestem rytíře nabídne Stříbrné Květině neosedlaného koně.

Maya váhá.

„Rychle,“ pobízí ji Zpívající Luk, „pronásledují nás.“

„A co ty, vždyť nemáš koně.“

„Mohu ještě běžet,“ říká hoch a nechce na sobě dát znát únavu své noční výpravy.

Maya tedy pobídne koně do mírného klusu a Zpívající Luk jí běží po boku, lehce a pravidelně.

„Jeď rychleji,“ pobízí Mayu a na její pátravý pohled dodá: „Na mne nedbej, nejsem unaven.“

Maya kývne hlavou, stejnoměrný pohyb koně se však nezmění.

Na východě se objevil první náznak slunečního světla. Zlatozelené paprsky se přelévají přes obzor jako průzračné vlny oceánu s druhého konce pevniny. Rovina se topí v podivném světle barvy horských tůní,‘ jimiž je vidět na kamenité dno i mezi oblaky. Pak se kružnice obzoru rozhoří, fialová barva se mění v krvavě rudou, až se konečně vznese na oblohu zářící tvář krále života. Je den.

Zpívající Luk se už nepokouší zapírat, že je unaven. Maya zastaví koně a seskočí. Zpívající Luk se také zastaví, zapotácí se však. Opře se rychle o tělo koně, v hlavě mu duní a před očima mu víří barevné kruhy.

„Rychleji,“ říká nabádavě. Snad už ani nevnímá, že stojí.

„Teď pojedeš ty,“ říká Maya.

„Ne.“

Zpívající Luk malátně vztyčí hlavu. Nesmí být tak slabý, aby mu dívka prokazovala dobrodiní. Jen zbabělci přijímají ochranu žen.

Maya rozumí jeho odmítnutí. Položí mu ruce na ramena.

„Bolí mě od jízdy celé tělo, chci se trochu proběhnout. Někdo musí být u koně, jinak nám uteče.“ Zpívající Luk vidí Maye až do duše.

„Ne,“ říká umíněně.

„Rychle, pronásledují nás!“ pobízí ho Maya jeho vlastními slovy.

„Jeď sama,“ říká hoch okoralými rty.

Maye se zablýskne v očích.

„Pošetilý,“ řekne prudce, „chceš tedy zemřít?“

„Jeď sama,“ opakuje Zpívající Luk a v duchu již slyší dusot koní pronásledovatelů. Maya sklopí hlavu a pak řekne prostě:

„Dobře tedy, zemřeme spolu. Dcera náčelníka Medvědů neopouští své přátele.“

Avšak kouzelníkův syn ví, že takovou oběť od ní nesmí přijmout.

„Pojedeme oba,“ rozhoduje, „ty i já.“

„Kůň nás dlouho neunese,“ zapochybuje Maya.

Zpívající Luk pokrčí rameny. Z jemných řemínků, jimiž má sešněrován opasek, splete prostinkou uzdu a posadí Mayu před sebe.

K jihu, říká si, právě když se na osvětleném obzoru objevily černé pohybující se body. I Maya je spatří.

„To jsou oni!“ vykřikne tlumeně a Zpívající Luk pobídne koně. Teď je to závod o život, kdo dřív umdlí, čí kůň dřív klesne.

K jihu, k jihu… říká si Zpívající Luk a pobízí koně, který se už stěží dá ovládat. Za chvíli už uzda z tenkých řemínků není nic platná. Polekané zvíře letí svou cestou a nikdo se už nenamáhá je zadržet. Vítr je šlehá do tváře a rovina před nimi se zdá nekonečná. A přece…

Daleko před nimi se táhne modravý zamlžený pruh. Tam začínají lesy. Hluboké, neschůdné a nebezpečné lesy, ale nyní záchrana, jediná záchrana prchajících. Je už nejvyšší čas.

Kůň obtížený dvojitým břemenem umdlévá, kůže mu vlhne potem a od huby stříká pěna. Vřítili se mezi první stromy, když pod nimi klesl kůň. Zpívající Luk se rychle postavil na nohy a uchopil Mayu za ruku.

Proplétají se mezi kmeny, boří se do mechu a zetlelého listí a spletené větve houštin rvou jejich oblek na cáry. Půda stoupá a hluk pronásledovatelů se blíží. Náhle se stromy rozestoupí a před jejích zraky se otvírá úzké, skalnaté údolí se strmými soutěskami.

Zpívající Luk vběhne do soutěsky a snad v posledním okamžiku spatří nahoře ve skále rozsedlinu. Neváhá a pustí se krkolomnou cestou po příkré skále. Ve skále je skutečně otvor. Uvnitř se trochu rozšiřuje, je tam tma. Spojenými silami přitáhnou k otvoru velký kámen a usednou tiše vedle sebe. Nezbývá jim nic jiného než čekat.

Zpívající Luk sevře v ruce nůž a je rozhodnut probodnout prvního, kdo by pohnul kamenem, jenž zakrývá vchod do jejich skrýše.

Dole v soutěsce nastal ruch. Pronásledovatelé seskočili s koní a marně hledají stopy, které povrch skály nezachytil. Trvá to celý den. V noci se lidé od Černých skal utáboří v údolí, zapálí ohně a opékají maso ulovené zvěře.

Zpívající Luk a Maya mají krutý hlad. Jeden druhému však se nechce přiznat. Konečně oba usnou opírajíce se o sebe. Ani druhý den pronásledování nepřestává. Muži od černých skal prohledávají údolí a okolní les plni vzteku, že jim uprchli dva zajatci, skoro ještě děti – tím větší je to pro ně potupa.

Tentokrát se Zpívající Luk odváží ven. Přivalí za sebou kámen a Maya zůstane ve tmě sama.

Kouzelníkův syn se vrátí tak tiše, jak odešel. Nese několik vajec divokých ptáků, kteří krouží nad skalami. Nemají oheň, vyhladovělým uprchlíkům i syrová chutnají však znamenitě.

Hledání trvá dva dny. Pak se muži od Černých skal vydají na zpáteční cestu. Avšak teprve třetí den se Zpívající Luk s Mayou odváží sestoupit do údolí. Čeká je dlouhá cesta k jejich kmeni.

Jdou za dne podle slunce, v noci podle hvězd, živí se plody stromů a vejci, jež pekou v popeli ohně, který Zpívající Luk pracně rozdělává. Nad nimi se vznášejí ptáci a několikrát spatří lehké stopy jelena.

Kouzelníkův syn se na ně toužebně dívá. Kdyby měl aspoň oštěp nebo luk a několik šípů. Nožem nedostane rychlonohou zvěř. Uřízne pružnou větev, krásně rovnou, marně však hledá vlákna na tětivu.

Maya cítí jeho zklamání, ale jak mu může pomoci?

A než Zpívající Luk vyčte z jejích očí nějaký úmysl, podává mu pramen svých krásných dlouhých vlasů.

Šípy z této tětivy létají prudce jako vítr a nikdy se neminou cíle.

Za několik dní se jejich očím objeví Severní řeka a u ní tábor, kde už je nikdo nečeká.