Stříbro na hladině/I

Stříbro na hladině
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola I
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Když se Maya narodila, přišel do tábora u Severní řeky nevítaný host.

Hlad.

Široká řeka vystoupila z břehů a valila se mezi stromy pralesa i po mýtinách se zlověstným hučením provázeným praskotem lámajících se dřev. Břehy zmizely pod hladinou a divoký proud vyvracel staleté velikány a do běla ohlodával jejich kořeny. Zvěř i ptáci uprchli k horám a pochmurné ticho opuštěného kraje přerušovala jen smrtonosná píseň záplavy.

Muži brodící se stoupající vodou přenášeli stany na návrší a ženy s dětmi za nimi nosily pokrývky, lovecké nářadí a taneční ozdoby z per.

Nebyl věru čas na tance, barevné peří a masky. Bohatý kmen Medvědích Indiánů se takřka přes noc proměnil v nejchudší kmen v celém severním území. Voda odnesla mnoho stanů, přikrývek, vzácných kožešin a zbraní vyměněných za spoustu zrnek zlata. Stáda útlonohých koni se rozprchla před zátopou a den za dnem zmítala se jejich bezmocná těla v řítícím se proudu mezi balvany a zpřeráženými kmeny stromů.

Marně číhali nejlepší střelci na jelena, marně čekali s napjatými luky a se šípy na tětivách. Marně vysedávali se štíhlými oštěpy nad dravým proudem v naději, že aspoň jednou spatří pod hladinou blýskavé boky ryb.

Hlad se usadil nad Severní řekou.

Ostatní kmeny už dávno opustily nehostinný kraj a odstěhovaly se dále na jih, kde zima nebyla tak krutá a jarní zátopy neohrožovaly jejich životy.

„My nepůjdeme!“ říkal náčelník, Mayin otec, „máme jméno šedého medvěda a ten se nebojí ničeho.“

„Dobře mluvíš, náčelníku,“ přisvědčovali bojovníci.

„Vydržíme!“ říkali mladíci a den co den se vypravovali na marný lov.

„Vydržíme,“ šeptaly si ženy u ohnišť.

Ani přes jediné rty nepřešel povzdech.

Medvědí Indiáni jsou hrdý, nepoddajný kmen.

Náčelníkově ženě se narodila dcera!

Zvěst se nesla celým táborem, radost však nepřinesla. Kouzelník nabral do posvátné nádoby kalnou vodu z rozvodněné řeky, nic dobrého v ní však jistě neviděl.

Náčelníkova žena ležela schoulena v temném koutě stanu

„Ach, proč to není syn…“ naříkala a vedle ní se ozval prvním pláčem uzlíček bledě bronzové kůže.

Konečně kouzelník, který marnými oběťmi chtěl usmířit rozhněvaného Ducha vod, prohlásil, že pohroma stihla kmen proto, že se náčelníkovi místo syna narodila dcera.

V táboře nad Severní řekou nastalo vzrušení. Muži dávali hlavy dohromady a shromažďovali se do kouzelníkova stanu. I sám náčelník Šedý Orel přišel.

„Poraď, co dělat?“

Kouzelník se naklonil nad nádobu s vodou.

„Duch Velikých vod chce oběť!“ prohlásil a upřel na náčelníka pichlavé oči.

„Jakou?“

Šedý Orel tušil odpověď, přece se však zeptal. Kouzelník neodvrátil oči od jeho tváře.

„Dítě!“ pronesl tvrdě.

Náčelník se zachvěl, jeho tvář se však nepohnula.

„Jinak zahyneme,“ dodal kouzelník a byl jist účinkem svých slov. Muži potřásli nerozhodně hlavami, v jejich tvářích bylo však jasně znát, že se už chtějí zbavit útrap stůj co stůj, i za cenu náčelníkova dítěte.

Náčelník vyhlédl otvorem ze stanu.

Špinavý proud vody se řítil s rozčilujícím hučením a podemílal silné kmeny, které se poslední silou držely nepříliš už pevného břehu.

Tu vstoupil do stanu kouzelníkův starší syn a nesl v ruce sušenou rybu. Podal ji otci.

„Poslední,“ řekl a sledoval ji hladovým pohledem. Kouzelník pohlédl náčelníkovi do tváře. Ten se napřímil: „Budiž.“ Mayin osud byl zpečetěn.

Pak pro ni přišli do stanu ozdobeni pery a pomalováni slavnostními barvami. Šedý Orel je sledoval bezvýrazným pohledem. Jeho žena držela děcko v náruči a nechápavě měřila příchozí.

Z hloučku vystoupil kouzelník. Měl na hlavě rozšklebenou masku s buvolími rohy a na rukou ozdoby z plátků stříbra.

Žena se zalekla jeho vzezření.

„Od kdy se stává, že mužové sami přicházejí do příbytku ženy?“

„Raduj se, ženo, protože tvé dítě bude teď obětováno Duchu Velkých vod a ten je přijme od nás svou trestající rukou.“

Do sluchu náčelníkovy ženy zapadla ta slova zprvu zcela hluše, teprve za několik okamžiků si uvědomila jejich obsah. Oči se jí rozšířily.

„Dítě, mé dítě?“

Kouzelník vznešeně přikývl.

„Duch Velkých vod tomu chce. Jinak všichni zahyneme.“

Pokynul mužům, aby se rozestoupili.

Otvorem stanu viděla žena zpustošený kraj a zkázonosnou řeku pohlcující vše, co se jí postaví do cesty.

Duch Velkých vod se hněvá, prolétlo jí hlavou, ale nesmí chtít mé dítě.

„Je čas,“ připomněl jí.

Zděšeně ucouvla. Má jim dát své dítě, má je nechat hodit do rozvodněné řeky, má je …

Ne, to Velký duch nemůže žádat. Ale v uších jí zní výhrůžně kouzelníkova slova.

… chce oběť, jinak zahyneme!

Náčelníkova žena vstane, dítě však z náruče nepustí. Pomalu kráčí ze stanu k břehu řeky. Tam dole to víří a bouří, po proudu letí rozdrcené kmeny, těla zvířat a někdy i lidské. Muži s kouzelníkem v čele jdou za ní.

Žena se na břehu zastaví.

„Je třeba jednat,“ připomíná jí netrpělivě náčelník. Žena strne. Velký duch chce oběť? Bude ji tedy mít. Divoce se vztyčila. Vložila své děcko do vztažených rukou kouzelníkových a pak se dlouhým skokem vrhla do vody.

Mužům unikl výkřik děsu a překvapení.

Divoký proud odnesl již rozbité tělo náčelníkovy ženy někam k jihu, když se vraceli do tábora Šedý Orel čekal před stanem. Jeho tvář byla klidná. Spatřil své dítě v rukou kouzelníkových.

„Velký Duch mou dceru nepřijal?“

„Přijal tvou ženu, náčelníku!“

Šedý Orel schoval ruce za záda, aby nebylo vidět jeho zaťaté pěsti.

„A dítě“? zeptal se

„Když voda neopadne, bude obětováno zítra.“

Kouzelník promluvil chladným hlasem, v okamžiku však stanul před ním náčelník

„Nikdy,“ pronesl tiše, ale hrozivě „Rozumíš, nikdy!“

Muži strnuli. Náčelník se dopustil něčeho neslýchaného. Opřel se duchově vůli. Kouzelník sevřel pevněji oštěp v dlani.

„Kdo se opovažuje odporovat rozkazu Velikého Ducha?“ Jeho hlas zněl vztekle a vyzývavě.

„Já, náčelník Šedý Orel, já to zakazuji!“

Náčelník věděl, že buď zvítězí, nebo bude s potupou vyloučen z kmene.

Kouzelník napřáhl oštěp. Nikdo z mužů ho nezadržel.

Šedý Orel zachytil jeho ruku v zápěstí.

„Zadrž, kouzelníku. Voda opadne.“

Ruka s oštěpem klesla. Kouzelník zkřížil ruce na prsou.

„Dobře,“ pravil, „do zítřka“

A nazítří voda opadla a zmučený kraj začal zvolna okřívat.

Maya vyrůstala uprostřed kmene bez povšimnutí. Muži chodili kolem ní jako kolem neživě věci. Ženy na ni hleděly zpola zvědavě, zpola ustrašeně, děti se jí vyhýbaly a odháněly ji od sebe. Ani její otec, náčelník, nevěnoval jí mnoho pozornosti. Snad se přece obával hněvu Velikého Ducha, jemuž odepřel oběť, kdo ví.

Chodí zamlklá se skloněnou hlavou, modročerné vlasy jí ve dvou těžkých pletencích spadají až k bokům.

Maya se vůbec liší od svého okolí. Pleť má temnou bronzovým odstínem a lícní kosti nejsou tak znatelné. Je jiná, krásnější.

Ví o tom. Často se dívá do řeky a pozoruje svůj obraz na hladině, dívá se a promlouvá sama k sobě.

Maya – to v řeči jejího kmene znamená Stříbrná Květina.

Skutečně. Její obraz v řece se chvěje v záplavě stříbra, kterým jej ověnčily přicházející vlny.

Maya je skloněna nad vodou, cítí však, že za ní někdo stojí. Někdo se na ni dívá a jeho pohled ji pálí v týle.

„Kouzelník,“ pomyslí si a zachvěje se bázní před jeho bezcitným pohledem.

Konečně si dodá odvahy a otočí se.

Za ní u stromu stojí Zpívající Luk, kouzelníkův mladší syn. Má v ruce lehký pružný oštěp.

„Co zde chceš?“ odváží se Maya otázky tak tiché, jako by nebyla zvyklá mluvit s lidmi.

„Jdu na lov,“ odpoví chlapec a jeho oči zřetelně dodávají: „Jdi mi z cesty.“

Maya odchází se skloněnou hlavou. Neslyší hlasy dětí, nevidí ženy roztloukající zrno. Proklouzne mezi stany do lesa. Chladné přítmí ji celou zahalí vlhkým pláštěm. Ve spletených korunách lesních velikánů se ozývají hlasy ptáků, v hustém porostu mezi kořeny se rýsují čerstvé stopy zvěře.

Maya stojí tiše a pozoruje každý list, každý pohyb kolem sebe. Všechno už je tak známé, tolikrát prohlédnuté, přece však stále nové. Maya se nebojí divoké zvěře ani jedovatých hadů, i když nenosí na krku zázračný amulet proti zlé moci pralesa. Daleko od tábora se však přece neodvažuje.

Vrací se, ale nikdo na ni nečeká, nikdo ji nehledá.

Šedý Orel sedí u ohniště obklopen muži. Nikdo si děvčátka nevšímá, jen kouzelník je provází zasmušilým pohledem.

Zpívající Luk je jeho syn, pomyslí si Maya a už jej také vidí, jak se vrací s několika rybami, které má za žábry zavěšeny na šňůře. Usedne do kruhu chlapců a vyrábí si ozdobu z černobílých ostnů dikobraza.

Někde ve stínu zpívají dívky. Jak ráda by mezi ně usedla a zpívala s nimi, ví však, že jakmile by vkročila do stanu, umlkla by píseň a jejich výmluvné mlčení by ji vyhnalo zpět do nevlídného večera. Nic by neříkaly, vždyť je náčelníkova dcera, jejich oči by však mluvily jasně.

„Maya přináší neštěstí,“ šeptají si v táboře, „je prokleta Duchem Velkých vod.“

Šedý Orel neví, co má dělat. Když tak usíná na svém kožišinovém loži, cítí, že má rád svou smutnou dcerku, vždyť se pro ni odvážil vzdorovat i největšímu kouzelníkovi kmene, ale kouzelníkovy oči ho stále hlídají, leží na něm jako dravčí spáry a v zárodku zdusí každý vlídný pohled určený Stříbrné Květině.

V kraji se šeří.

Slunce se ztratilo za vrcholky stromů a jeho zarudlé světlo bledne a mizí, až zanikne docela. Prales je temný jako bezedná tůň a hovoří šelestem větví, praskáním dřev a křídly nočních ptáků o svém věčném životě, který nemůže ukončit ani záplava, ani blesk. Vypráví, že tu stál před věky, když ještě země neznala člověka, a že bude stát i tehdy, až poslední lidská stopa zmizí z jejího povrchu.

„Jsem věčný,“ šeptá prales a Maya odpovídá.

„I ty jednou zahyneš. Oheň tě spálí a větry zanesou tvůj popel do vody.“

Prales kývá těžkými korunami.

„Nezahynu. Mé kořeny jsou hluboko v zemi. Porostu znovu jako před věky; zachvátím louky, udusím barvy jejích květů a řece zabráním v cestě k moři…“

Maya sedí před stanem a hovoří s šerem pralesa.

Uprostřed tábora hoří oheň a kolem se šíří vůně opékaného masa. Mayu nikdo nepozve k jídlu. Napadá ji, že by měla jít a sama přisednout do jejich kruhu. Kdo by se odvážil vyhnat náčelníkovu dceru?

Vstane a udělá několik rozhodných kroků. Pak se zastaví. Ne, nepůjde tam. Ví, že by jeden po druhém odcházeli, až by zůstala u ohně sama.

Obrátí se a usedne na veliký kámen za stanem. Aspoň nevidí zář ohně a spokojené tváře kolem něho. Náhle za ní zapraská větvička. Stojí tam Zpívající Luk, Na zeleném listu drží kus masa a mlčky jej podává Maye.

„Vezmi,“ říká a natahuje k dívce ruku.

Maya vyskočí a ucouvne: „Nechci.“

Její černé oči se blýskají a rty se chvějí: Proč ji tak pokořují, proč jí posílají jídlo jako nemocnému zvířeti!

„Vezmi,“ opakuje Zpívající Luk hlasitěji.

„Kdo tě poslal?“

Maya cítí hlad, nevztáhne však ruku po jídle. To raději zemře, než by je přijala.

„Nikdo mě neposílá. Přišel jsem sám.“

Maya pokrčí rameny a odvrátí se od něho. Zpívající Luk je pobouřen. Jeho záchvat šlechetnosti přešel právě tak rychle, jak se objevil. Položil pokrm na kámen a bez slova odejde. Mrzí ho teď, že se pustil za Mayou, ještě se mu chlapci vysmějí, že se jako stará žena straní života v táboře. Vrací se a rozhlíží se, zda si ho nikdo nevšiml. Nikdo se však na něj nedívá.

V táboře nastal náhlý ruch. Nic nevybočilo ze starých zvyklostí, Zpívající Luk však tuší neklid a otázku pod vážnými a nepohnutými tvářemi mužů, kteří se sesedli kolem ohně. Usedají podle stáří a hodností a před náčelníkovým místem jsou zabodnuty do země zkřížené oštěpy.

Všechno vypadá nějak slavnostně. Porada! bleskne chlapci hlavou.

Skutečně. Přichází náčelník a začíná hovořit. Mluví dost tlumeně a Zpívající Luk nerozumí slovům. V té chvíli by už rád byl dospělým bojovníkem, aby také mohl zasednout k poradnímu ohni. Chtěl by se aspoň přiblížit, ale nesmí. Zákony kmene to nedovolují. Hoch nesmí být přítomen rozhovoru mužů. Zpívající Luk se aspoň dohaduje, o čem se asi radí. O velkém lovu?

Zpívající Luk se zamyslí. Kdyby tak zabil šedého medvěda. Všichni by se mu obdivovali, až by přinesl uši a drápy krutého vladaře, který dal jméno jeho kmeni.

O čem se však muži radí tak k dlouho?

Zpívající Luk pohlédne směrem k ohni. Tam je už porada skončena a náčelník mluví k obyvatelům celého tábora

„Lidé od Černých skal nás chtějí vyhnat z našeho kraje, chtějí nám vzít naše koně, pastviny, stany i nářadí, pobít muže a ženy odvést do zajetí.“

„Budeme se bránit, náčelníku!“ volá muž, který už jistě přežil sedmdesát zim. Má obličej scvrklý, samou vrásku, v ruce však dosud pevně svírá oštěp, jehož koncem udeřil do země na potvrzení svých slov.

„Ano!“ volají muži a těší se na boj.

Zpívající Luk se vzruší. Zde je příležitost získat slávu svému jménu a obdiv své statečnosti.

V pozadí stoji Maya. 1 ona slyší slova svého otce a upírá velké černé oči do plamenů ohně.

„Co tomu asi říká,“ pomyslí si Zpívající Luk, hned si však sám odpovídá „Co tomu může říkat? Jistě nic. Vždyť je to jenom děvče.“

Ostatní už dívku zpozorují. Stará babice se vynoří odkudsi ze stanu a přistoupí k ní. Změří ji nenávistným pohledem.

„Velký Duch se ještě neusmířil, a tys tím vinna.“

Maya vztáhne ruku jako k obraně.

„Já?“

Baba se opovržlivě odvrátí.

„Nepřátelé mají přesilu. Velký Duch chce životy nás všech za tvůj!“

Maya zůstala jako zkamenělá. I to už jí kladou za vinu, i to, že se cizímu kmeni zalíbila jejich stáda. Nemá slov na obranu.

„Co tomu říkáš?“ Vedle ní se objeví Zpívající Luk. Maya pokrčí rameny. Zpívající Luk se nediví, nečeká ani jinou odpověď, přece jen však touží s někým hovořit. Jako volný syn lesů má rád boj se vším jeho nebezpečím, miluje přítele a nepřátele na smrt nenávidí. Neumí se však ještě ovládat jako dospělý muž a chce se někomu svěřit se svou nedočkavostí. Pak si uvědomí, s kým to vlastně hovoří.

„Mayo,“ zeptá se náhle, „je to pravda, že kde jsi ty, tam všude chodí neštěstí a smrt? Vodíš prý je za sebou. Proč to děláš…“

Dívka bezmocně pokrčí rameny.

„Vždyť já nic nedělám,“ říká tiše. Nemá cenu vyvracet chlapci jeho domněnku.

„Budeme prý všichni pobiti,“ říká Zpívající Luk.

„Kdo to říkal?“ zeptá se Maya a v očích jí cosi podivně zablýskne.

„Můj otec,“ říká hoch s podivnou bázní. „Četl to ve vodě i v ohni.“

„A ty tomu věříš?“

Dívčin rozechvělý hlas zarazí jeho otázky. Pak si zase na něco vzpomene

„Kdybys byla chlapcem, věděl bych, co bys měla dělat, aby ses ospravedlnila … Když to není pravda.“

„Není,“ vyhrkne Maya vzdorně, pak ji však zachvátí zvědavost.

„Co bych měla dělat?“

Zpívající Luk se k ní tajemně nakloní.

„Bojovat. Zabít mnoho nepřátel a přinést velkou kořist… kdybys byla chlapcem!“

Dívce se překvapením zatajil dech.

„Bojovat?“ říká tiše, „to přece není dobře!“

„Není dobře?“ žasne Zpívající Luk a prohlíží si Mayu, jako by ji viděl poprvé. Ta kývne hlavou

„Lidé se nemají zabíjet.“

Maya tuší, že ji Zpívající Luk vyslechne bez pohrdlivých slov

„Ale boje byly odedávna. Velký Duch tomu chce!“

„Veliký Duch nechce boj,“ říká pevně Maya, „chce, aby všichni lidé žili v míru a přátelství.“

„To není pravda!“ vybuchne Zpívající Luk.

Maya vztyčí hlavu.

„Dcera náčelníka Medvědů nelže!“

Říká to klidně a hrdě. Zpívající Luk se zarazí.

„Tedy se mýlíš. Vždyť to říkal můj otec a ten pomocí svých kouzel může rozmlouvat i s Velikým Duchem“

Maya se usměje a zavrtí hlavou.

„Nevěřím tomu, jako nevěřím kouzlům tvého otce. S Velikým Duchem může mluvit jen srdcem a ne nádobami plnými divných nápojů, ani amulety, které nosí tvůj otec na krku.“

Dívá se přímo na hocha a její očí jsou jako dva černé démanty. Zpívající Luk se zachvěje bázní.

„Jak to můžeš vědět?“

„Mluvím s pralesem a s jeho zvěří, s ptáky i s větrem a vodou a ti mi o tom vyprávějí.“

Zpívající Luk pocítí zájem o divnou dceru Šedého Orla.

„Ty rozumíš řeči ptáků?“

Maya kývne hlavou.

Zpívající Luk už přestal myslit na to, co se děje v táboře Tak jako Maya k němu ještě nikdy nikdo nemluvil a chlapec má v duši takový divně krásný pocit; jako když je sám uprostřed noční krajiny a hvězdy se sklánějí se své výše k jeho hlavě a tiše s ním hovoří.

Maya se mu zdá tajemná jako jedna z nich.

„Nauč mě tomu, Mayo.“

Dívka chce něco říci. Zpívající Luk však náhle mizí mezi stany. Maya se za ním ohlíží, spatří však jen jeho otce, jak se na ni dívá svým upřeným, napůl hrozivým a napůl zasmušilým pohledem.

Maya se trochu posměšně usměje. Tak proto Zpívající Luk utekl! Odvrátí se a jde pomalu na konec tábora, kde má svůj stan.

A měsíc obloukem stoupá ve své dráze, pluje nebem nad vrcholky hor a krajina dole pod ním usíná.